Následně pak vyzval poslance, aby prodloužili trvání výjimečného stavu, který bezprostředně po sérii atentátů z „černého pátku“ vyhlásil prezident François Hollande. Tero­risté útoky na civilní obyvatelstvo v Evropě, při kterém zaútočí radikální islamisté chemickými zbraněmi, žádná ze západních zpravodajských služeb v tuto chvíli nevylučuje. Neboť jak bylo již prokázáno, Islámský stát disponuje yperitem a sarinem. Plyn zvaný sarin, původně vyvinutý v roce 1938 v Německu, je jedním z plynů, které ochromují nervovou soustavu. Do těla proniká přes plíce, sliznice i kůží. Po zasažení orga­nismu přichází zúžení zornic, tlak v očích, zvýšená sekrece hlenu a slin, kašel, dušnost, nevolnost přecházející ve zvracení, při silnější dávce dochází ke křečím. Smrt nastává následkem obrny dý­chacích nervů, nebo zástavy srdce. Vzhledem k vysoké toxicitě (člověka o váze 70 kilogramů za­bije pouhých 5 miligramů sarinu) se tato látka používala v binární munici, kde granát má dva samostatné oddíly, obsahující isopropanol a methyldifluorofosfát, které spolu reagují za vniku sarinu a kyseliny fluoro­vodíkové.

I když Valné shromáždění OSN opakovaně odsoudilo všechny akce, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Protokolu o zákazu užívat ve válce dusivých, otravných nebo podobných plynů, byl sarin opakovaně na Blízkém východě použit jak ve válečných konfliktech, tak proti civilistům. Sarin například v březnu 1988 použil Irák v Halabdži a okolních vsích při potlačení povstání Kurdů. V dubnu téhož roku byl sarin ve směsi s cyklosarinem a tabunem nejméně čtyřikrát nasazen ve válce Iráku s Íránem, když irácké síly dobývaly zpět poloostrov al-Fav. Dvakrát jej mimochodem k teroristickým útokům použila i japonská sekta Óm Šinrikjó (poprvé v noci z 27. na 28. června 1994 na několika místech v Macumotu, znovu pak 20. března 1995, kdy sarin sekta rozptýlila v pěti vlacích). V roce 2004 se džihádisté v Iráku pokusili použít binární chemický granát proti americké armádě, ale munice selhala a sarinu se vytvořilo jen malé množství. A přesto, že Valné shromáždění OSN opakovaně odsoudilo všechny akce, které jsou v rozporu s Ženevským protokolem, byl sarin v roce 2013 použit v Sýrii. Což vedlo k přípravám invaze do této země, kde měl být svržen Asadův režim.

Řada utajovaných informací, které investigativní novináři postupně zveřejňovali, odhalila průběh dramatických událostí z tehdejší doby. Dodnes se ale spekuluje o tom, jakou že roli v chystané invazi do Sýrie ve skutečnosti sehrál americký miliardář s maďarskými kořeny George Soros, který dříve volal po odstranění Saddáma Husajna a zavedení demokracie v Iráku. Svůj majetek Soros získal bur­zovními spekulacemi, kterými do úzkých dostal i zdánlivě neotřesitelnou britskou libru. Podle lidsko-právních organizací se má však vymykat vžité představě o finančním žralokovi, neboť drobky z jeho majetku dnes míří na charitu, slouží k podpoře lidských práv, nebo k fi­nancování projektů v zemích třetího světa. George Soros nejenže podporoval různé „duhové revoluce“, ale podporoval i chystanou Obamovu invazi do Sýrie, i když se o tom v důsledku politické korektnosti v mainstreamových médiích jaksi nesluší hovořit.

Pozornosti našich hlavních sdělovacích prostředků dosud uniká skutečnost, že Sorosem sponzo­rovaná Human Rights Watch označila za pravděpodobného viníka útoku chemic­kými zbraněmi na damašském předměstí Ghúta v roce 2013 syrskou vládu. A právě takovouto podmínku si ame­rický prezident Obama pro zahájení invaze do Syrské arabské republiky stanovil. Přípravou útoku byl pověřen náčelník spoje­ného štábu Martin Dempsey. Ten ale útok z vojenského hlediska považoval za „zásadní omyl“ a se svým názorem, že konflikt může „skončit bez vítěze“, se netajil ani před zahraničním výbo­rem Senátu. Vzorky z Ghúty a jejich rozbor ho přiměly Obamu varovat, že ponese odpovědnost za „akt bezdůvodné agrese“. Nakonec tedy prezident Obama 31. srpna 2013 v Růžové zahradě Bílého domu oznámil, že útok odkládá, dokud o něm neproběhne hlasování v Kongresu. Situaci ale zásadně změnil ruský návrh mezinárodní kontroly nad syrskými chemickými zbraněmi, přičemž syrský režim neprodleně oznámil, že na návrh přistupuje. Ruská diplomatická iniciativa následovala po improvizovaném výroku amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, který v Londýně připustil, že by se Sýrie mohla úderům vyhnout, pokud by dobrovolně mezinárodní komisi odevzdala všechny své chemické zbraně. V červenci 2014 pak Američané zahájili neutrali­zaci syrského sarinu a yperitu. Nejprve zneškodnili 581,5 tuny látek potřebných pro výrobu sarinu a následně 19,8 tuny prekurzoru yperitu. V pondělí 18. srpna 2014 pak svět obletěla zpráva, že podle vyjádření Pentagonu i prezidenta Baracka Obamy labo­ratorní technici na speciálně vybavené americké lodi Cape Ray v mezinárodních vodách Středo­zemního moře hydrolýzou zneškodnili nejnebezpečnější syrské chemické zbraně.

Jak se nakonec ukázalo, na damašském předměstí Ghúta, kde bylo roku 2013 zabito podle růz­ných zdrojů 300 až 1700 osob, sarinem vládní síly na „umírněné vzbou­řence“ neudeřily. To signa­lizovala už pár dní po chemickém útoku i americká armádní laboratoř Porton Down  ve Wiltshire. Také britská špionáž získala vzorek sarinu nasaze­ného 21. srpna a rozbor prokázal, že plyn šar­žím, známým z chemického arzenálu syrské armády, neodpovídá. Zjištění bylo obratem postou­peno členům štábu vojenských složek Spojených států. Převážilo tak mínění velení armády, že útok na Sýrii nejenže postrádá oprávnění, ale může také vést k širší válce v tomto regionu s katastrofálními důsledky. A jak se o tom později přesvěd­čili novináři, přísně tajné pětistránkové memorandum pro Davida Shedda, zástupce šéfa armádní rozvědky Defence Intelligence Agency (DIA) dokládalo, že zařízením na výrobu sarinu v Sýrii dis­ponuje Fronta an-Nusrá. Memo­randum z 20. června také zmiňovalo, že „zprostředkovatelé v Turecku a Saúdské Arábii shánějí in­gredience sarinu ve velkém, po desítkách kilogramů, pro plánovanou velkovýrobu v Sýrii“. A po tom, co investikativní novináři zveřejnili řadu dalších původně utajova­ných informací, bylo už kaž­dému jasné, že chemické zbraně, které v Sýrii používají islamisté, nepocházejí ze skladů syr­ské armády.