V provincii Ninive mělo minulý týden zaujmout pozice poblíž Mosulu. Úřad iráckého premiéra ho­voří o vstupu "jednoho ozbrojeného praporu", podle zpravodajské televizní společnosti Bloomberg News pak s odkazem na turecké bezpečnostní síly měla CNN-Turk uvést, že do inkriminované oblasti vstoupilo zhruba 1 200 tureckých vojáků. Podle několika skeptických komentátorů jde však o planý poplach, ne­boť se ve skutečnosti jedná o výcvikový tábor, kam Turecko vyslalo pouhých 150 vojenských po­radců. Největší pozornost ve zprávách vzbuzuje město Mosul, které do rukou IS padlo při bleskové ofenzívě v červnu loňského roku. To totiž představuje hospodářské a dopravní centrum severního Iráku, kam se v minulých dnech z  Rusy a Francouzy rozbombardovaného syr­ského Rakká přesunuli lídři Is­lámského státu.

Americké armádní zdroje měly v pátek agentuře Reuters potvrdit, že USA věděly o chystaném na­sazení tureckých vojáků v severním Iráku s tím, že však nejde o součást aktivit mezinárodní koa­lice, vedené Spojenými státy. Navíc je obecně známo, že v provincii Ninive byli dosud nejaktivnější Kurdové, kteří v severním Iráku s pomocí mezinárodní koalice proti Islámskému státu bojují. Zů­stává tedy otázkou, nakolik se kurdským pešmergům zdejší přítomnost turecké armády, jejíž le­tectvo útočí na kurdská města a vesnice, bude líbit. Ovšem nejzajímavějším se pro komentátory zdá být fakt, že Mosul leží v oblasti největších zásob ropy.

Tu­recko čelí kritice za nárůst islámského fundamentalismu a členové rodiny tureckého prezidenta jsou západními sdělovacími prostředky opakovaně označováni za obchodníky s levnou ropou is­lamistů, přičemž do podpory Islámského státu (IS) je podle nich zapletena i turecká vládní strana AKP. Podle viceprezidenta výzkumu americké Nadace na obranu demokracie Jonathana Schan­zera tu­recká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) udržuje s Islámským státem kontakty od jeho vzniku, proto také Turecko vůči džihádistům bylo vždy tak shovívavé. Podle Schanzera přes turec­kou hra­nici od roku 2011 proudí kromě bo­jovníků i levná ropa, zbraně a uloupené starožitnosti. Za­čátkem le­tošního roku IS ovládal už zhruba 40% syrsko-turecké hranice dlouhé 822 kilometrů a jeho bojovníky tam bylo často vidět. „Kdyby neměli nějakou dohodu, proč by už dávno na prozá­padního člena NATO nezaútočili?“ ptá se Schanzer. Ostatně k podobným závěrům dospěl v listopadu i The Guardian. Také významný izraelský analytik Šmuel Barne, který v rámci projektu Prague European Summit v listopadu přednášel v Praze, neváhal nazvat věci pravými jmény: "Turecku musíme zabránit v hraní dvojí hry a přestat předstírat, že je náš spojenec. Lidé zdá se nechápou, že dnešní Turecko už není Tureckem Atatürka."

Americké ministerstvo zahraničí připustilo, že turecký trh je zásobován ropou z Islámským státem okupovaných syrských a iráckých ropných polí, i když Spojené státy nevěří, že by do pašování ropy byla zapojena přímo turecká vláda. Vzhledem k obchodům s kradenou ropou Washington v minulých dnech turecké vládě doporučil zcela uzavřít 98 km dlouhý úsek syrsko-turecké hranice, který má v současné době pod kontrolou IS, i když se zde podle premiéra Ahmeta Davutoglua v posledních týdnech Turecko „snaží maximálně upevnit pohraniční pásmo“. Jak ale informoval tu­recký deník Hurriyet, americký návrh turecká vláda smetla ze stolu s tím, že úplné uzavření inkri­minovaného úseku hranice by bylo finančně neúnosné a bránilo by Turecku přijímat uprchlíky, kteří zde ve velkém množství hranici překračují.

V lednu 2014 turecké četnictvo (jandarma) zastavilo kvůli důvodnému podezření z pa­šování zbraní kolonu ná­kladních aut. První operace se uskutečnila v turecké příhraniční provincii Hatay 1. ledna 2014, další pak 19. ledna. Ve všech autech byly nalezeny zbraně. Nešlo jen o dělostřelecké gra­náty a tisíce nábojů do útočných pu­šek, ale také o granátomety RPG, jak bylo zaznamenáno ve vyšetřovacích spisech. Tehdejší prezident Abdullah Gül prohlásil, že náklad byl „státním tajem­stvím“ a tehdejší premiér Erdogan během televizního vystoupení krátce po zastavení aut tvrdil, že auta převážela humani­tární pomoc syrským Turkmenům. Přičemž místopředseda Syrsko-turkmen­ského shromáždění tomu všemu nasadil korunu, když novináře ubezpečil, že žádná auta s humanitární pomocí pro Turkmeny do Sýrie nejezdila.