Konference se samozřejmě kvůli koronaviru nekonala a posléze se i samotný RSKV a zejména jeho personál ocitnuli v poněkud prekérní situaci v souvislosti se skandálem kolem blíže neurčeného diplomatického zavazadla údajně obsahujícího ricin. Výsledkem je, že konference se připravuje na výročí Dukelské operace 6. října.
Přípravu provázejí jisté porodní bolesti, protože všechno je jinak a celé to jde trochu „šejdrem“ a „přes závit“. Hlavně už bylo letos s osvobozením a věčným sporem na téma „jak jsem vyhrál válku“ tolik nepříjemností a „festivalů hlouposti“, že se zdá, že by pro spoustu lidí i institucí bylo z mnoha dobrých i špatných důvodů lépe si ho minimálně v tomto roce už nepřipomínat vůbec…
Osobně nejsem velkým příznivcem oslav nejrůznějších výročí způsobem, který sebou nese patlání se ve výročím dotčené události. Trochu mi to připomíná, jako když se na dědečkových narozeninách, popřípadě výročí jeho narození sejdou rodina a přátelé, aby namísto blahopřání či vzpomínky probrali, „kde dědeček udělal v životě chybu“ a následně mu plivli do polévky, popřípadě na hrob. To platí i pro babičky, abych byl gender…
Pár mých známých v Česku i na Slovensku se již několik let snaží vrátit do společenského diskursu slovo „mír“, které je dnes spíše v pozici, kterou mu určil Karel Čapek v jeho „Bílé nemoci“. Napadlo mě, že je to až na drobné peripetie také tři čtvrtě století, co máme zejména my, obyvatelé střední Evropy, skutečný mír. Uvědomil jsem si, že když to bylo čtvrt století, tak začala příprava helsinské konference, která v roce 1975 poválečný mír potvrdila a určila čtyři skupiny (koše) základních předpokladů je udržení a rozvoje. Od té doby se v Evropě mnohé změnilo k lepšímu i k horšímu a já mám neodbytný pocit, že bychom měli zahájit přípravu konference, která by určila předpoklady, za kterých lze mír v Evropě udržet nejen celé století, ale pokračovat v něm pořád dál.
Úkolem dneška, podle mého názoru, není připomínat si výročí konce války bez toho, že bychom naplnili odkaz miliónů padlých a umučených na všech možných stranách konfliktu tím, že budeme utvářet všeobecně přijatelné předpoklady pro mírové soužití a sami se zřekneme práva jakéhokoliv prvního úderu. Drtivá většina našich padlých a umučených předků nechtěla bojovat a nechtěla zabíjet druhé. Byli k tomu postupně donuceni nejprve propagandou, pak represemi vlastních elit a nakonec i samotnou agresí „těch druhých“. Báli se a umírali po miliónech jenom pro zájmy svých vlastních elit a na konci války se jim od elit nedostalo ničeho, kromě pár plíšků a hromady těžké práce na válkou zničených zemích. Měli bychom také jednoznačně dát najevo, že si našeho mírového soužití nedáme nikým šťourat, protože i ten nejhorší den v míru je daleko lepší než ten nejlepší den ve válce. Podobně jako ten nejhorší den na golfu je daleko lepší, než ten nejlepší den v práci…
Myslím tedy, že by se konference měla spíše jmenovat „Jak přispět ke století míru v Evropě…?!?“ než se bavit na téma, kdo to tenkrát vlastně vyhrál válku. Protože existuje jediná pravda. V každé válce nakonec prohrají milióny obyčejných lidí, jejichž blahem se jejich vlastní elity v různé podobě zaklínají od počátku věků…
„My už bychom se spolu nějak dohodli“, říká desátník Macháček generálovi v Černých baronech. A téhle obecné dohody lidského „kononenfutru“ se elity všech stran bojí úplně ze všeho nejvíc…
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
