V referendu se více než pětina hlasů vyslovila pro toto řešení, což je porážka aritmetická, ale rozhodně nikoliv neúspěch. Je to další významný krok na cestě ke změně společenského modelu. Už samotné vnesení podobné otázky do veřejného prostoru a společenského diskursu je činem hodným respektu a úcty. Zároveň to svědčí o vyspělosti a kultivovanosti švýcarské společnosti jako celku i jednotlivých jejích komunit.
Švýcarsko není zdaleka jediným teritoriem, kde se podobná myšlenka prosazuje, ale jediným státním útvarem, kde jde o postupnou občanskou iniciativu zdola, která dospěla až do lidového hlasování. Pro nás bude nejzajímavější zkušenost z Finska a nizozemského Utrechtu, které zavádějí pilotní projekty nepodmíněného základního příjmu v příštím roce. To, co je charakteristické pro EU, je to, že se v ní nepodařilo před několika lety sebrat ani milion podpisů na podporu nepodmíněného základního příjmu, aby se jím musely orgány EU zabývat. Oligarchická eurobyrokracie se děsí podobného přístupu, který se obejde bez armády neuvěřitelně drahých darmožroutů, rozdělující drobky z panského stolu mezi lidi, podle klíče, který zná jen ona sama. Náklady na celý nesmyslný a nespravedlivý přerozdělovací systém jsou možná vyšší než objem peněz, které tímto způsobem doputují ke skutečně potřebným. Je to rovněž důsledek neschopnosti evropské levice a inteligence obecně, ty se dlouhodobě orientují takřka výhradně na menšiny a menšiny menšin, ale udělat něco pro většinu lidí je ani nenapadne. Občany ani nenapadne, že by mohli chtít něco jiného než almužnu od předraženého byrokrata. Neptají se po tom, zda by neměli mít příjem z přírodního i kulturního národního bohatství ať již přímo, nebo z nejrůznějších koncesí a licencí k jeho využívání. Mají hrůzu z toho, že je to moc sociální nebo dokonce socialistické. Jestli je to rozumné, spravedlivé a solidární se raději nikdo neptá.
V tomto textu nejde o to, jestli je nepodmíněný základní příjem sám o sobě správný nebo ne. Tak, jako cokoliv jiného není a nemůže být ani tento přístup jediným a univerzálním lékem na veškeré neduhy současné společnosti. Strach ze ztráty sociálních kompetencí, problematika nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, rostoucí hromada „lidského odpadu“ bez možnosti jeho recyklace v podobě resocializace, neustále rostoucí sociální náklady a transfery, které přitahují hrabivé politiky a úředníky, jejich pasáky a obchodníky s chudobou, kteří chudobu jen systematicky prohlubují, aby zvýšili sociální transfery, ze kterých prostě a jednoduše kradou peníze nás všech, určené potřebným. K tomu je nutné připočítat nenasytnost černých pasažérů a parazitů společnosti, kteří nevynechají žádnou možnost jak přídělový systém oklamat a podojit ještě jednou lépe a radostněji. To vše tvoří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Nepodmíněný základní příjem minimálně skýtá naději být oním mečem Alexandra Velikého, který rozetne gordický uzel, zbaví celý zlodějský a nespravedlivý přídělový systém jeho neurčitosti a lability tím, že nároky jednotlivce budou přímo dány. Dosavadní lokální zkušenosti o tom svědčí, ale to však ani zdaleka nestačí. Nepodmíněný základní příjem musí nejen nabídnout celou škálu možností, jak s ním naložit nejen jako s dávkou určenou ke spotřebě, ale také jako s investicí, pojištěním, spořením atd. atd., ale především nemůže zůstat jako společenská změna příslovečným „kůlem v plotě“. Klíčové bude dokázat je propojit s dalšími procesy zakládajícími nové pojetí fungování společnosti.
Zmiňovaný pojem „lidského odpadu“ je volen záměrně ostře a nekompromisně, protože je načase trochu otřást nejrůznějšími vice nebo méně nazelenalými skupinami a jednotlivci, kteří vymýšlejí neustále nové a nové metody jak recyklovat to, co nepotřebují a vyhazují, popřípadě vylučují jednotlivci, aniž by se jen na chvilku pozastavili nad tím, jak resocializovat to, co vylučuje současná společnost, a to jsou nejen jednotlivci, ale celé skupiny živých lidí. Ekologů se tato problematiky týká snad jenom v okamžiku, kdy tito vyloučení lidé hledají zdroje obživy v popelnicích, kontejnerech a na skládkách, kde se mísí s obecným odpadem všeho druhu. Je načase tyto lidi postavit do středu pozornosti politiků a elit, protože jenom společnost, která nevyhazuje lid, je skutečně lidská, chcete-li humánní. Humanistické a rádoby lidskoprávní žvásty jsou k ničemu, pokud podstatná část společnosti žije z odpadu a sama se odpadem stává.
Společenská změna postavená na nepodmíněném základním příjmu se musí především vypořádat se svou motivační rolí tam, kde jednotlivec ztratí práci. Propojení nepodmíněného základního příjmu například s dánským systémem uspořádání pracovního trhu "flexcurity" může přinést celou řadu synergických efektů. Připomenu, že „flexcurity“ ve své podstatě znamená možnost okamžitého ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru s následným bezprostředním přesunem do sektoru veřejného s tím, že pokud dotyčný jedinec vykonává určité pravidly dané činnosti, jako veřejné práce nebo rekvalifikace je mu zachován příjem až do výše devadesáti procent až po dobu čtyř let. Pochopitelně existuje cela škála variant, ale podstatou je právě onen bezproblémový transfer mezi soukromým a veřejným sektorem a maximální snaha po zachování společenského statusu a lidské důstojnosti jednotlivce. Obecně se dá říci, že jenom v nejhlubší krizi po roce 2008 překročila průměrná délka pobytu v systému „flexcurity“ jeden rok. Lidé se navraceli na pracovní místa nejen do soukromého sektoru, ale našli další uplatnění i ve veřejném.
Neméně důležitou otázkou je problém černých pasažérů a parazitů společnosti. Černým pasažérem budeme označovat jedince, kteří se nepodílejí na tvorbě společenského bohatství a veřejných statků, pouze je užívají, a parazity budeme označovat jedince, kteří společnosti aktivně škodí. Právě konflikt mezi tvůrci hodnot a příživníky je základním rozporem současné postmoderní společnosti. Jde především o pocit spravedlnosti ve společnosti, protože prvním požadavkem na spravedlivé společenské uspořádání je právě eliminace černých pasažérů. V menších společenstvích se jejich členové hlídají navzájem. Stejný je základní úkol všech společenských institucí, které mají na starost spravedlnost ve společnosti. Pojem „parazit“ je zde používán ve výhradně negativní konotaci „společenského škůdce“ a je na místě omluva parazitům přírodním, kteří jsou většinou užitečnější, než se může na první pohled zdát.
Rozpory mezi jednotlivými skupinami tvůrců materiálních, nemateriálních nebo duchovních hodnot jsou často uměle vyvolávané právě mocichtivými parazity podle pravidla "rozděl a panuj" a je možné je překonat všestranným rozvojem společenské různorodosti a především uvědoměním si základní antagonistické linie ve společnosti. Ta vede jednoznačně mezi tvůrci a parazity a nikoliv mezi tvůrci odlišných hodnot a statků. Závažným problémem je stále větší objem lidského odpadu, který za sebou současná postmoderní společnost zanechává a nedostatečný zájem jejích elit na jeho politické, ekonomické a především sociální rehabilitaci a recyklaci. Právě k této resocializaci může nepodmíněný základní příjem v kombinaci s „flexcurity“ významně přispět tím, že nedovolí jednotlivci dopadnout tvrdě na samotné dno a ztratit veškeré prostředky obživy. „Flexcurity“ mu navíc neustále ponechává možnost nezůstat jeho čistým konzumentem.
Je správné pokusit se odpovědět na otázku, jak problém černých pasažérů a parazitů společnosti řešit. Je dobré si připomenout, že nejstarším řešením černého pasažérství a parazitismu bylo vyhnáni z tlupy, což se rovnalo většinou trestu smrti. Další způsoby známé z dějin dávných i nedávných jako genocida, koncentrační tábory, GULAGy, vyhnanství a jiné způsoby násilné likvidace, třídní nenávist, kulturní a civilizační střety, čištění a "očišťování" společnosti a vytváření masových hrobů nebo paralelních společností Homo sacer nejsou žádným řešením. Navíc se dnes ve společnosti parazité i černí pasažéři mísí se zmíněným "lidským odpadem," nepotřebnými lidmi, kteří nevyhovují aktuálnímu duchu doby a požadavkům trhu, a migranty všeho druhu. Problém se, zejména ve vyspělých společnostech, v dohledné době prohloubí díky čtvrté průmyslové revoluci, která rychle zlikviduje více než polovinu současných pracovních míst a ohrozí zejména méně kvalifikované obory. Vznikne rychle velká skupina lidí, u kterých bude ohrožena jejich důstojná existence. Tyto často prolínající se sociální skupiny je prakticky nemožné zřetelně odlišit a úsilí o takové odlišování dále neúměrně zvyšuje nejrůznější náklady na určení "spravedlivé „sociální podpory. Možnost poskytnout každému členovi společnosti nepodmíněný základní příjem je potom řešením, spravedlivým právě ve své rovnosti a predikovatelnosti.
Na druhé straně, takový systém nerozlišuje dostatečně mezi tvůrci a skupinou černých pasažérů. Jak již bylo řečeno, každý člen společnosti by se mohl rozhodnout, zda a jakým způsobem chce svůj příjem použít, jestli konzumovat, investovat nebo spořit. Lidé, kteří se programově rozhodnou žít jen z tohoto základního příjmu a nehodlají vstoupit ani do systému „flexcurity“, ani se jinak dobrovolně podílet na tvorbě hodnot, by měli být postaveni před volbu, zda pro ně má význam, aby měli zároveň občanská práva, když se záměrně vyhýbají občanským povinnostem. O společných věcech by měli rozhodovat vždy jen držitelé zájmů, kteří mají v daném rozhodování co ztratit. Usvědčení parazité nebo dokonce ti, kteří parazitismus otevřeně deklarují, by měli ztratit nejen občanská práva, ale ve zvláště závažných případech parazitismu i svůj majetek a konečně i nepodmíněný základní příjem. Je důležité zdůraznit, že až na důslednou izolaci parazitů, jde o systém plně průchozí a otevřený, který stojí na svobodné vůli jednotlivců a jejich rodin kterým zůstává trvale přístupný systém „flexcurity“ a jsou zabezpečeni nepodmíněným základním příjmem. Výběr kvality jejich lidské důstojnosti záleží na jejich rozhodnutí a jejich vztazích, které dokážou vytvořit a získat v jejich rámci potřebné uznání a zmíněnou lidskou důstojnost.
Celý takto navržený systém je společenskou inovací vysokého řádu a je na místě otázka, zda se vůbec může podařit něco takového v současném světě a zejména v současné Evropě prosadit. Už zmiňovaná neúspěšná tzv. Evropská iniciativa z roku 2013 napovídá, proč to bude zejména v EU tolik obtížné. EU a zejména její orgány jsou byrokraticko-oligarchické struktury, jejíž protagonisté dělají vše proto, aby neztratili moc nad distribucí demoralizujících almužen, prostřednictvím kterých ovládají celé skupiny obyvatelstva. Mezi nimi zejména zemědělství, které eurobyrokrati a jejich pasáci rozvrátili natolik, že se dnes bez dotací už prakticky nemůže obejít. Zemědělci bývali samostatní, byli solí země i svých obcí, dnes připomínají feťáky, s třesem čekající na dotaci jako na dávku. Totéž platí ve větší či menší míře o celé řadě dalších profesí a odvětví. Nejnebezpečnější je tlak na rozvrat obcí a především rodin, kterým sociální inženýři a byrokrati EU střihu, mluví nejen do podoby partnerských vztahů, ale zejména do vztahu k jejich vlastním dětem. Z EU se tak pomalu vytrácí život, přirozený vývoj a převládá sociální inženýrství, se kterým se zcela přirozeně ze společnosti vytrácí svoboda nebo, možná ještě lépe řečeno, volnost. Svoboda je často uváděna jako základní hodnota, ale svoboda je pouhý potenciál, ze kterého mohou povstat společenská různorodost a společenský pohyb. Právě variabilita je pravým opakem jednotnosti, ke které EU tlačí sociální inženýrství a volnost je pravým opakem dotačního nevolnictví.
To vše sebou nese základní riziko zániku. Tam, kde se živá komunikace mění ve zvyky, rituály a ty se postupně vyprazdňují, až se stávají pouhým folklórem, ležícím zcela mimo čas a prostor. Dochází k zamrznutí celého systému, který nejprve ztratil svou tvárnost a postupně i pružnost, které představují dva způsoby, jak systém, je celkem lhostejné, zda jde o lidské společenství, stádo zeber, hejno ptáků nebo ryb, les nebo louku čelí vnějším vlivům. Je velmi obtížné tento trend obrátit a od zamrzajících společenství se vrátit k pružnosti nebo dokonce k tvárnosti a nerozvrátit přitom společenství od základu tak, že přestane být samo sebou a jeho členové začnou vymírat. Známými motory totálního návratu a následného rozvratu bývají revoluce, epidemie a velké přírodní katastrofy, včetně klimatických změn. Navržený systém společenských změn, stojící na nepodmíněném základním příjmu, flexcurity a zásadě „společenství bez černých pasažérů“ s cíleně odstupňovanou eliminací a izolací černých pasažérů a parazitů má nepochybně potenciál zastavit „zamrzání“ lokálních společenství a obrátit pohyb k obnově větší volnosti a z ní plynoucí různorodosti a rozmanitosti, jako významného zdroje pohybu, existence a fungování libovolného společenství. Zamrzlé společenství bez různorodosti nefunguje, naopak, postupně zaniká a vymírá nebo je zničeno naráz vnějším tlakem.
To vše je samozřejmě bez záruky. Zánik současného poněkud nešťastného způsobu evropské civilizace se aktuálně zdá pravděpodobnější. Máme ale stále možnost trend otočit, utéct z patové nebo spíše už matové pozice a otevřít si nové, mnohdy netušené pole možností a příležitostí pro hru zvanou život. Nová hra-nové štěstí…
Ladislav Žák
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
