V referendu se více než pětina hlasů vyslovila pro toto řešení, což je porážka aritmetická, ale rozhodně nikoliv neúspěch. Je to další významný krok na cestě ke změně společenského modelu. Už samotné vnesení podobné otázky do veřejného prostoru a společenského diskursu je činem hodným respektu a úcty. Zároveň to svědčí o vyspělosti a kultivovanosti švýcarské společnosti jako celku i jednotlivých jejích komunit.

Švýcarsko není zdaleka jediným teritoriem, kde se podobná myšlenka prosazuje, ale jediným státním útvarem, kde jde o postupnou občanskou iniciativu zdola, která dospěla až do lidového hlasování. Pro nás bude nejzajímavější zkušenost z Finska a nizozemského Utrechtu, které zavádějí pilotní projekty nepodmíněného základního příjmu v příštím roce. To, co je charakteristické pro EU, je to, že se v ní nepodařilo před několika lety sebrat ani milion podpisů na podporu nepodmíněného základního příjmu, aby se jím musely orgány EU zabývat. Oligarchická eurobyrokracie se děsí podobného přístupu, který se obejde bez armády neuvěřitelně drahých darmožroutů, rozdělující drobky z panského stolu mezi lidi, podle klíče, který zná jen ona sama. Náklady na celý nesmyslný a nespravedlivý přerozdělovací systém jsou možná vyšší než objem peněz, které tímto způsobem doputují ke skutečně potřebným. Je to rovněž důsledek neschopnosti evropské levice a inteligence obecně, ty se dlouhodobě orientují takřka výhradně na menšiny a menšiny menšin, ale udělat něco pro většinu lidí je ani nenapadne. Občany ani nenapadne, že by mohli chtít něco jiného než almužnu od předraženého byrokrata.  Neptají se  po tom, zda by neměli mít příjem z přírodního i kulturního národního bohatství ať již přímo, nebo z nejrůznějších koncesí a licencí k jeho využívání. Mají hrůzu z toho, že je to moc sociální nebo dokonce socialistické. Jestli je to rozumné, spravedlivé a solidární se raději nikdo neptá.

V tomto textu nejde o to, jestli je nepodmíněný základní příjem sám o sobě správný nebo ne. Tak, jako cokoliv jiného není a nemůže být ani tento přístup jediným a univerzálním lékem na veškeré neduhy současné společnosti. Strach ze ztráty sociálních kompetencí, problematika nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, rostoucí hromada „lidského odpadu“ bez možnosti jeho recyklace v podobě resocializace, neustále rostoucí sociální náklady a transfery, které přitahují hrabivé politiky a úředníky, jejich pasáky a obchodníky s chudobou, kteří chudobu jen systematicky prohlubují, aby zvýšili sociální transfery, ze kterých prostě a jednoduše kradou peníze nás všech, určené potřebným. K tomu je nutné připočítat nenasytnost černých pasažérů a parazitů společnosti, kteří nevynechají žádnou možnost jak přídělový systém oklamat a podojit ještě jednou lépe a radostněji. To vše tvoří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Nepodmíněný základní příjem minimálně skýtá naději být oním mečem Alexandra Velikého, který rozetne gordický uzel, zbaví celý zlodějský a nespravedlivý přídělový systém jeho neurčitosti a lability tím, že nároky jednotlivce budou přímo dány. Dosavadní lokální zkušenosti o tom svědčí, ale to však ani zdaleka nestačí. Nepodmíněný základní příjem musí nejen nabídnout celou škálu možností, jak s ním naložit nejen jako s dávkou určenou ke spotřebě, ale také jako s investicí, pojištěním, spořením atd. atd., ale především nemůže zůstat jako společenská změna příslovečným „kůlem v plotě“. Klíčové bude dokázat je propojit s dalšími procesy zakládajícími nové pojetí fungování společnosti.

Zmiňovaný pojem „lidského odpadu“ je volen záměrně ostře a nekompromisně, protože je načase trochu otřást nejrůznějšími vice nebo méně nazelenalými skupinami a jednotlivci, kteří vymýšlejí neustále nové a nové metody jak recyklovat to, co nepotřebují a vyhazují, popřípadě vylučují jednotlivci, aniž by se jen na chvilku pozastavili nad tím, jak resocializovat to, co vylučuje současná společnost, a to jsou nejen jednotlivci, ale celé skupiny živých lidí. Ekologů se tato problematiky týká snad jenom v okamžiku, kdy tito vyloučení lidé hledají zdroje obživy v popelnicích, kontejnerech a na skládkách, kde se mísí s obecným odpadem všeho druhu. Je načase tyto lidi postavit do středu pozornosti politiků a elit, protože jenom společnost, která nevyhazuje lid, je skutečně lidská, chcete-li humánní. Humanistické a rádoby lidskoprávní žvásty jsou k ničemu, pokud podstatná část společnosti žije z odpadu a sama se odpadem stává.      

Společenská změna postavená na nepodmíněném základním příjmu se musí především vypořádat se svou motivační rolí tam, kde jednotlivec ztratí práci. Propojení nepodmíněného základního příjmu například s dánským systémem uspořádání pracovního trhu "flexcurity" může přinést celou řadu synergických efektů. Připomenu, že „flexcurity“ ve své podstatě znamená možnost okamžitého ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru s následným bezprostředním přesunem do sektoru veřejného s tím, že pokud dotyčný jedinec vykonává určité pravidly dané činnosti, jako veřejné práce nebo rekvalifikace je mu zachován příjem až do výše devadesáti procent až po dobu čtyř let. Pochopitelně existuje cela škála variant, ale podstatou je právě onen bezproblémový transfer mezi soukromým a veřejným sektorem a maximální snaha po zachování společenského statusu a lidské důstojnosti jednotlivce. Obecně se dá říci, že jenom v nejhlubší krizi po roce 2008 překročila průměrná délka pobytu v systému „flexcurity“ jeden rok. Lidé se navraceli na pracovní místa nejen do soukromého sektoru, ale našli další uplatnění i ve veřejném.