Je dobré si stále klást otázku, zda vedeme své úsilí správným směrem, zda bojujeme na správné frontě. Dnešní doba je plná hledání nového paradigmatu a je potřeba si přiznat, že zatím hledání nepříliš úspěšného. Převládající základní otázkou, kterou je v tomto úsilí kladena, je otázka, co bude po kapitalismu. Čím více a déle o tom sám přemýšlím, čím více diskusí na téma nové společenské formace sleduji, docházím k přesvědčení, že to není úplně dobře položená otázka. Kapitalismus je podle mého jenom jméno, které se úporně prosazuje jako název něčeho, co možná ani neexistuje. Je to důsledek naší touhy neustále něco pojmenovávat a potom třídit. Někteří chytráci si z toho třídění a pojmenovávání udělali dokonce vědu a jiní to nutí opakovat děti ve škole. Prvobytně pospolná společnost, otrokářství, feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus…, kdo by si to nepamatoval stejně jako pravěk, starověk, středověk a novověk či románský, gotický renesanční, barokní, rokokový, moderní a postmoderní atd. atd.

Možná ten základní problém není v tom, co přijde po čem, ale v tom, co je teď. Hegel kdysi velmi trefně poznamenal, že to, kdy něco začalo, poznáme, až když to skončilo. Protože už máme několik výkladů toho, kdy kapitalismus začal, mělo by podle tohoto Hegelova bonmotu platit, že také už také několikrát skončil. V dějinách lidské civilizace se prolíná hospodářské využívání kapitálu, stejné jako léna a otrocké práce a jiných „výrobních faktorů“ v různých podobách, množstvích a kvalitách. To na čem záleží, je to, jak se srovnává způsob nakládání s bohatstvím se způsobem nakládání s mocí a jak se obojí setkává s podporou společnosti.

Je známo, že ekonomická věda pracuje s jakýmsi nepochopitelným preparátem člověka, kterého nazývá „homo economicus.“ Významným krokem vpřed by bylo, kdyby ekonomie pochopila, že je třeba vnímat skutečnost, že člověka nelze úplně jednoduše dělit a vypreparovat z něj jenom vlastnosti vhodné pro daný popis, o který se věda snaží, buď jako zdroje síly jeho svalů nebo mozkové činnosti. Základem ekonomických úvah by měl být tedy celý jeden člověk, protože existuje rozhraní člověk-stroj. Ekonomie se pyšní tím, že se nazývá společenskou vědou, ale ve skutečnosti neuznává ani člověka natož společnost. Naopak současná ekonomie je hluboce nehumánní v tom, jak člověka systematicky degraduje na lidské zdroje nebo lidský kapitál. Člověk jako takový je pro současnou ekonomickou vědu zcela zbytečný a je si zapotřebí přiznat, že naposledy viděl v ekonomii člověka Adam Smith, který byl především morálním filosofem a jeho dílo „Bohatství národů“ bylo jenom něco jako vedlejší produkt.

Pokud chceme hovořit o ekonomii, ale i o sociologii jako o společenských vědách, pak je naprosto nezbytné, abychom přijali fakt, že základem společnosti není ani jednotlivec, ani jeho rádoby vědecké preparáty, ale dvojice a její vztah. Znamená to, že to oč tu běží, není překonání kapitalismu, ale překonání individualismu. Je to individualismus, který rozkládá současnou společnost, ničí důvěru mezi lidmi i lidskou důstojnost samotnou. Jsme na prahu možného zlomu společenského vývoje, kdy společnost přestává být společností a stává se volným tekutým nahromaděním individuí. Takovou parodií společnosti je samozřejmě nejen možno umístit do libovolné formy nebo nádoby, lze ji libovolně dělit a spojovat, ale je dokonce i stlačitelná a přenositelná. Samozřejmě, že taková představa společnosti bez kořenů, páteře a struktury je lákavou představou pro elity, které ji chtějí ovládat.