Putin nebo maďarský premiér Viktor Orbán se „jako velcí dravci, přežívající a v rozvíjejícím se světě nepochopitelní, navzájem dokáží vycítit, akceptují se, respektují se a v určitém smyslu se i spolčují,“ popisuje chování autoritářských politiků francouzská politoložka a expertka na vojenské strategie Caroline Galactérosová na stránkách listu Le Figaro. „Opovrhují slabostí svých partnerů, kteří jim vyprávějí o morálce, aby zamaskovali buď svůj bezradný idealismus, nebo naopak cynismus. Považují za nezbytné zachování principu centralismu v rozhodovacím procesu a vedoucího postavení nad svým „národem“, který chtějí vést k horizontům síly a vlivu, byť sice přinejmenším sporným, ale současně jasným a přesně stanoveným. Kolektiv je pro ně víc než souhrn osobních zájmů. Musejí zosobňovat cosi víc než jen sami sebe. Pochopili, že klíčem k dlouhodobé popularitě je nemít strach z toho, že se najednou stanou nepopulárními.“    

Arénou střetu mezi dvěma modely politiků se už jednoznačně stal Blízký východ a evropské demokracie v ní už přišly o vedení. Rusko, Čína, Írán, autoritářské postavy syrského Bašára Asada, tureckého Recept Erdogana nebo egyptského Abdala-Fatáha Sísího – ti všichni svým způsobem předvádějí změnu mocenského modelu. Západ se jim zkouší vysmívat, srovnávat je s krvelačnými lídry islamistických skupin, které si nárokují právo získat statut „státu“, ale pravdou je, že „naše staré státní struktury už nejsou s to zadržovat agresivitu a vliv těchto nových hráčů“, soudí Caroline Galactérosová.

Naše staré státy stavějí „zdi a směšné ploty“, které je mají ochránit před různými „nájezdníky“, které nejsme s to kontrolovat a ani identifikovat. To vše jen kvůli tomu, že se realizovala touha zrušit hranice a smíchat všechny a vše, přičemž jsme se zbavili hodnot i pravidel chování. „Nyní se proto Evropa rozkládá, trhá, je brána útokem. Západ tápe a topí se ve své utopii a na všechny problémy uplatňuje horizontální vidění lidskosti. Co se týče západního ´politika´, tak ten existuje. Nemá ale nic společného se státníkem. Naši politici si rochní v ´normálnosti´ jako v jakémsi divotvorném bahnu. Už dávno si řekli, že nepůjdou do rizik spojených s tím, že by své syté a lekavé spoluobčany opravdu vedli. Už dávno není řeč o ´vládnutí´, ale jen o ´řízení´, organizování vzájemných vazeb a ´dialogu ve společnosti´, což samo o sobě ochromuje proces případného rozhodování. Už dávno nezní sliby o něčem velkém nebo dobrém. Nečinnost ale vede k implozi, k odmítání politiky, zříkání se závazků a s tím sílí i lhostejnost občanů západních zemí. Populisté si mnou ruce, připraveni navýšit sázky.“

Odmítnutím snahy překonávat překážky, přijímat rizika či odvážná rozhodnutí se tak západní politici sami zříkají politické moci, která by byla a to stavět svou reputaci na rozepři, výjimečnosti a s postupem času i na proměně v určitý nový model. Už je dávno nepřípustné riskovat svou popularitu „jen“ kvůli budování budoucnosti, protože takový postup je pro většinu jen avanturismem, demagogií nebo dokonce fašismem. Zbyli proto jen obyčejní politici, kteří se třesou před přímou demokracií i obyčejným hlasováním svých spoluobčanů, rozhněvaných nemohoucností těch nahoře. Naše politická třída se ale neuspokojuje jen tím, že dává na odiv svou průměrnost. Nikdo z ní totiž nesmí vybočit. Proto je třeba autokraty a vybrané despoty svrhávat, nebo je alespoň pranýřovat. Proč ale? Abychom je prý mohli zaměnit tak zvanými umírněnými. Pokud je tomu ale opravdu tak, pak jsme svědky naprosté planetární prohry. Ne, jádrem je velká míra závisti, řevnivosti. Postavy typu Miloševiče, Saddáma, Kaddáfího, Asada jsou nesnesitelné. Jak mohou být dál u moci bez ohledu na násilí, které napáchali? A proč je jejich národy tak úporně hájí? Tito lídři přitom jasně vědí, co čeká jejich země i je samotné, a proto dělají vše, aby zůstali u moci a čelili zániku svých zemí, nestydatému a odporujícímu zdravému rozumu, píše Le Figaro.