Lubomír Man: Co je to za vlády, které ze svých ministrů dělají zrádce a pomatence?

28.10.2018 7:36

Před pár dny jsem napsal článek o velice zvláštním úkazu. Spousta politiků, kteří zpočátku vypadali jako duševně zdraví lidé, začali jevit znaky choromyslnosti v momentu, kdy vstoupili do vlády. A teprve až je z vlády vyhodili, rozum se k nim zas vrátil.

Lubomír Man: Co je to za vlády, které ze svých ministrů dělají zrádce a pomatence?
Foto: Archiv Lubomíra Mana
Popisek: Lubomír Man

Jako domácí příklad pro tuto tezi jsem uvedl Lubomíra Zaorálka, který byl zdravě uvažujícím mužem před svým vládním angažmá, což dokládal např. svým odporem ke stavbě amerického radaru v Brdech, ale po svém jmenování ministrem zahraničí jako by jej všechen intelekt náhle opustil, začal hulákat, že konečně už dneska někam patříme (čímž myslel EU a NATO), a musíme se prý podle toho chovat, projevoval kladný poměr k Američany spunktovanému fašistickému převratu na Ukrajině, ale – když posléze už zase jako obyčejný poslanec opouštěl Černínský palác, měl to už v hlavě poobrácené všechno zase naopak.

Jenže samozřejmě, hned s tím na veřejnost vyjít nemohl, to by nebylo ehrwürdig, a tak si pár měsíců počkal a v minulých dnech s tím do médií vtrhl: Naše vojenské mise v zahraničí počítaje v to samozřejmě ztráty životů našich lidí, jsou  protismyslné a skončí nejspíš nakonec tak bídně,  jak skončili Američané ve Vietnamu.

A bylo to venku. Jak v reálu, tak i v mém pozdějším článku, pod kterým se o těchto obratech Pavla na Šavla a pak zase zpět na Pavla, rozproudila živá diskuze.  A podivuhodná věc vám to byla, protože dobrá polovička diskutujících k těm obratům vyjádřila své pochopení. Je to prý prostě už jednou tak, že do vlády nastupuje člověk rozumný, protože ještě svobodný, ale v té vládě rozum ztratí, protože v ní ztrácí i svou svobodu. Náhle jej svazují tisíce závazků, z vládní funkce vyplývajících, musí dělat kompromisy mezi svým svědomím a tím, co se od něj coby ministra žádá, takže postupně přichází o statut člověka slušného a zdravě uvažujícího – až to s ním nakonec dojde tak daleko, že jej lid obdaruje nikoliv jen jedním dalším jeho příjmením, ale hned pěti nebo šesti, čímž jeho politickou kariéru de facto uzavře. Nu a když to pak ministr obdrží i úředně, avšak s tím bonusem, že  zase nabývá zpět jak svobodu, tak rozum, ukáže se, že pro jeho další a úspěšný politický život mu už ty dary dorazily pozdě. Tři strategické obraty do protisměrů i ona lidem mu věnovaná příjmení se od jeho pravého jména už odpárat nedají.

Je to zkrátka tak, že účast ve vládě, člověka pošpiní, ať dělá co dělá. A nedá se s tím absolutně nic dělat.

V tomto místě mi laskavý čtenář jistě dovolí, abych do probíhající diskuze vstoupil i já – a to následující otázkou.

Jak to, že se s tím nedá nic dělat? Vždyť co to bylo, co údajně vzalo ministru Zaorálkovi svobodu a tím i rozum a dobrou pověst? Bylo to vládní směřování – zřejmě nedobré, a byla to politika vlády – taktéž nedobrá, kterým se musel přizpůsobovat (pokud je ovšem s ochotou nepřijal za vlastní?), se kterými musel dělat kompromisy – a to tak dlouho, až získal znaky člověka  příliš adaptovatelného, zrádného a podle své řeči a chování i zčásti nesvéprávného. Takže tady je, milí zlatí, zakopaný pes. Vždyť kdyby vstoupil do vlády slušné, rozumné a mravné, mohla jej přece práce v takové vládě dokonce i osobně povznést, udělat z něj člověka lepšího a  respektovanějšího, než byl předtím, než do vlády vstoupil, není – liž pravda? A jestliže jeden z oněch diskutujících uváděl, že novice ve vládě svazují tisíce závazků z vládní funkce vyplývajících, kterým se musí podrobit, je třeba se zeptat: Jaké závazky to jsou, či jaké závazky to v konkrétním případě Zaorálkově byly? Byly to závazky takové, jejichž plnění by nedělalo problém ani prezidentu Masarykovi, anebo šlo o závazky nemravné a ponižující? Ale pak bylo přece třeba je odmítnout –  a ne se jim podrobovat.

Anebo takovouto možnost náš ministr anebo dokonce ani sama naše republika už neměli? A nemají ji ani dnes? Docela ji už ztratili?

Nu a je-li odpověď na tuto otázku kladná, pak toho dnes – zdá se mi - na oslavování zas tolik není.

Lubomír Man

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…