Před mnoha lety, v roce 2003, jsem se po nějakou dobu nacházel v Irácké Basře. Tam jsem měl vzácnou možnost - seznámit se blíže s vybavením tehdejších sebevražedných atentátníků.

Očekával jsem, odkojen informacemi medií, jen jakousi narychlo spíchnutou kazajku s kapsami na trhavinu (a nezbytné hřebíky), s baterií a rozbuškou ovládanou tlačítkem na kusu zvonkového drátu. Jaké však bylo moje překvapení při shlédnutí originálu!

Ta (přiznávám, výstřední) oděvní součástka byla jako ze žurnálu! Provedení v decentní, tmavě modré. Kapsy pravidelné, krásně vypracované, švy rovné, precizně zapošité. K tomu i podšívka, elegantní, krémové barvy. Rozhodně to nevypadalo na amatérskou, k jednomu použití určenou a po islámsku odfláknutou improvizaci. To byla vestička jek od Versaceho!

Třaskavý rubáš

Oficiálním zdůvodněním bylo, že tato vesta představuje pohřební rubáš hrdiny, a je proto zhotovována s láskou a pietou. No, nevím. Spíše jsem v tom viděl velice profesionální dílnu. Možná i ve velmi vzdálené zemi, kde v klidu a míru vyrábějí speciální sérii pro náročného zákazníka.

Tím hlavním, co mne tehdy překvapilo však nebyla „neválečná“ kvalita vestičky. Byl to její, dost specifický „doplněk“. Tím doplňkem a vylepšením byla druhá rozbuška, s vlastní, nezávislou baterií, umístěná na zádech (mimo dosah atentátníka) a ovládaná prostřednictvím infračerveného domovního zvonku. Ano, takové té běžné věcičky, co si v koupíte v nějakém Baumaxu, když se vám nechce kopat vedení od vrátek zahrádky přes záhony do domu. Takové šikovné, levné a dostupné „dálkové ovládání“.