Veřejná debata, jež se velmi živě rozproudila po sněmovním schválení daňového balíčku, je začasté především smutnou přehlídkou široce rozšířené nevíry ve schopnost jednotlivého občana vzít svůj osud pevněji do rukou. A díky snížení daní ze mzdy rozhodovat po svém o větším objemu peněz. Zřejmě jde ještě od důsledek socialistického kolektivismu, jehož pozůstatky ulpěly hluboce v duši a mysli mnohých z nás.

V debatě se ale také zrcadlí oprávněná obava ze zadlužování a jisté nestřídmosti, kterou dokonce ani právě rozvrat tuzemského hospodářství v podání komunistů neblahé paměti rozvrátit nesvedl. Historicky totiž Češi patří k finančně konzervativním národům a poměrně široce sdílí silnou nechuť k zadlužování jak na úrovni domácností, tak i státu.    

Projevem nevíry ve schopnosti jednotlivce je úvaha, že bohatší lidé využijí peníze získané snížením daní hlavně jen k investování do nemovitostí. Do těch samých nemovitostí, které jsou už nyní podle České národní banky nadhodnocené v průměru o sedmnáct procent, ve vybraných lokalitách s vysokým podílem investičních bytů pak až o 25 procent. Budou tedy Češi nadále tolik investovat do nemovitostí, když přitom mohou přijít až o třetinu své často i celoživotní investice? Nebo se více poohlédnou po jiných investicích, třeba do mladých tuzemských firem v inovativních a perspektivních oborech typu nanovláken nebo 3D tisku? Kapitálový trh v Česku je sice slabý, ale v poslední době se na pražské burze slibně rozjíždí třeba i možnost investování do menších, často nápaditých českých firem. Jen na nich je, jak osloví investorskou veřejnost.