Marek Řezanka: Nechutná všehochuť J. X. Doležala

Za symbol takových komentátorů je možné považovat J. X. Doležala. To, že bychom ho mohli kdy brát vážně, katapultoval svou nenávistnou statí, kde vulgárně zaútočil nejenom na hlavu státu – ale i na její voliče: „Stal se prostě a jednoduše prezidentem arogantních, mocichtivých a záštiplných č***ků.“

Řezníkův (po)klus

Podívejme se, jak se před časem J. X. Doležal vyjádřil na adresu rapera Řezníka a jeho tvorby: „Zbývá zodpovědět otázku, zda je debilita textů dostatečným důvodem k vyřazení ze soutěže. Samozřejmě není, protože pak by v soutěži nikdo nezůstal. Pokud má být vylučován Řezník za verše, že mám v kundě fix, musel by být vyloučen i Tomáš Klus za verše „za co, pane bože, za co, čtyři roky v prdeli“. Klus vyloučen nebyl, ale - protože je zjevně rozumný - se ze soutěže odhlásil. Na protest proti cenzuře Řezníka. S tím, že mezi ním a Řezníkem není žádný velký rozdíl.“

Nechám stranou Klusovo umění. Jeho protestsong považuji spíše za kýč než za projev protestu. V žádném případě se však nemohu ztotožnit se závěrem, že Klusova a Řezníkova tvorba jsou si na roveň. Klus nevyzývá k nenávisti proti druhým lidem. Neútočí na ty nejslabší ve společnosti, naopak, svým způsobem se těchto lidí pokusil zastat.

Možná si vybavíme, že trojice raperů s přezdívkami Hrobka, Pitva a Řezník narazila s klipem, v němž chtějí jednou provždy násilím „vyřešit“ problém bezdomovectví, Romů či přistěhovalců… „Vymysleli jsme řešení, na somráky z Karláku necháme spadnout lešení, na Ukrajince zase čeká hromadný oběšení."

Soud však Řezníka viny zprostil s tím, že prý text je myšlen jako nadsázka, a nikoli vážně. Holt šíření nenávisti zde má zelenou.

Násilí je cesta do pekel…

V souvislosti s raperem Řezníkem jsem čekal, že se naše umělecká scéna semkne, aby dala najevo, že netoleruje potlačování svobody kohokoli jiného. Že odsuzuje, aby někdo vykřikoval, jak mají humanisté, levičáci a zástupci menšin držet huby.

Že odsuzuje nepokryté vyžívání v násilí pro násilí - a je jedno, že v tom zmíněný Řezník není sám. Že takových řezníků jsou po světě mraky - a někteří jsou uznávanými celebritami. Že je tato scéna zděšena něčí „Touhou zabíjet", která může být pouhou pózou, ale i nepokrytě vyjeveným nitrem jedince, který tak možná volá o pomoc. Touhou zabíjet byli v minulosti sžíráni např. Olga Hepnarová či Viktor Kalivoda, kteří však méně mluvili, a bohužel více jednali. Kde je pomyslná hranice mezi neškodným chvástáním a zhoubnou chorobnou posedlostí? Co vše může v někom vyvolat potřebu zabít? K vraždě např. inspiroval horor Vřískot (ve Francii) - má být proto zakázán? Nevraždil by pachatel stejně, i kdyby tento film neviděl?

To jsou otázky, které hlodají, na něž se ale velmi obtížně odpovídá.

Je zřejmé, že násilím jsme obklopeni - a že po násilí je poptávka. Ve filmu i v literatuře je toto téma hojně zastoupeno. O sériových vrazích se píše a jsou o nich točeny filmy. Některé brutální popisy (třeba v knize Jamese Pattersona Bikiny) jdou do detailů. Na poli literatury se proslavil i několikanásobný vrah žen, Jack Unterweger.

Nebylo tomu tak. Přitom právě v Řezníkově textu se dozvíme, že „Hitler byl lidumil“:

„Já sem M.engele a nesnáším všechny lidi, Hitler to byl lidumil ten by hubil jenom židy. Já bych to hnal dál vyhubil bych všechny rasy,smrt jediným cílem mojí životní trasy.“ Další Řezníkovy texty jsou zde.

Zapomněl na Řezníka?

Když psal J. X. Doležal o skupině a zpěvákovi jménem Ortel, nějak si nevzpomněl na svou rétoriku, již volil v případě Řezníka: „V sobotu večer získala druhé místo ve Slavíku skupina Ortel. Nechci se pouštět do debaty, jestli jsou to náckové, nebo ne, zda jejich frontman Tomáš Ortel je nácek, exnácek, nebo nacionalista, ani vyslovovat své osobní, sionismem podbarvené soudy. Nechť promluví Ortel sám.“

Zde je seznam některých písní Ortelu. V případě Ortelu již J. X. Doležal nepoznamená, že je na úrovni T. Kluse – a že si vlastně mohou podat ruce?

Každopádně ale mohl zmínit několik poznámek o kapele Conflict 88. „Psal se srpen 2013 a Tomáš Ortel se úplně náhodou objevil v čele neonacistického průvodu (organizovaném plošně v několika městech najednou) a ještě větší náhodou zde měl dokonce vlastní proslov. Kapela Conflict 88 byla v době, kdy v ní působil Tomáš Ortel, neonacistická. Koneckonců její zpěvák byl jedním ze zadržených ve velmi medializované kauze v roce 2009, kdy policie provedla rozsáhlou domácí razii u hlavních postaviček neonacistické pařby v Ochozu u Brna.“

Selektivnost škodí demokracii…

Ocenit mohu na Doležalově textu aspoň postřeh, že na veřejnost nebude působit dvakrát důvěryhodně, uvidí-li, jak selektivní mohou výroky soudu být: „Když se na věc podíváme analyticky, nacházíme jistý nesoulad. Nedávno byl osvobozen raper Řezník s tím, že jeho výrok mlít Romy do uheráku je hrubý humor.

Nato byl obviněn Konvička za výrok o mletí muslimů do masokostní moučky. A nyní vyhrává Ortel, interpret písní vyzývajících k nabodávání na vidle, hanobící proroka Mohameda.

Jak se zachová státní moc, aby udržela alespoň trochu dojem, že měří všem stejně? Obviní Ortel za ten „černý květ Mohamed“, pro šíření náboženské nenávisti, nebo smí zpěvák říkat víc než entomolog?“

Aneb selektivnost je morem, který podlamuje víru v jakékoli hodnoty, z jejichž prezentace čpí na hony právě dvojí metry.

Podjatý J. X. Doležal neargumentující, urážející…

Kde se však Doležal zcela zjevně s přemýšlením neobtěžoval vůbec, je jeho stať odsuzující přímou demokracii jako něco, na co společnost České republiky není zralá: „Realita nám ukazuje, že přímá demokracie by v Česku vedla k totálnímu úpadku, a že referenda jsou v této zemi zásadním ohrožením demokracie. Když v České republice rozhoduje přímo lid, skončí to vždycky průšvihem.

Když proběhla poprvé v dějinách České republiky přímá volba prezidenta, naplno se projevila tristní vlastnost našeho národa. Nevážíme si svých elit, ale svých hejhulů. Takže se hlavou státu stal Miloš Zeman, a naši politickou kulturu obohatil násoska nad korunovačními klenoty, k**da se a k**da tam, a nejnebezpečnější - posun přískokem do Putinovy řitě… Referendum v prostředí naší země vytváří zásadní rizika pro demokracii, a proto by měla být možnost referenda v našem právním systému úplně vyloučena. Náš národ totiž potřebuje, aby za něj rozhodovaly elity. Když volí sám - ať už prezidenta, nebo slavíka - nakonec vždycky zvolí zášť a sprostotu.“

J. X. Doležela handicapuje, když píše o prezidentovi Zemanovi. Již na začátku tohoto článku je zmíněn citát, kde ho i jeho voliče hrubě napadá, aniž argumentuje. Tuto svou podjatost potom přenáší i do dalších svých textů.

Navíc je zábavné, když někdo někoho kritizuje za užití sprostého slova při překladu skutečně sprostého slova do češtiny – a sám svůj text podobnými výrazy prošpikuje, aniž cokoli překládá (snad jenom své myšlenkové pochody).

Pokud navíc mluví o tom, že někdo leze někomu jinému do jeho pozadí, měl by to doložit důkazy. Zároveň by pak měl být kritický ke všem, kteří lezou do pozadí různých lidí, bez ohledu na jejich geografickou orientaci.

Nevím, zda se Doležal považuje za příslušníka elity, jež o nás má rozhodovat. Obávám se, že v případě, že ano, potom teprve by to s naším osudem vypadalo bledě. Navíc nezní příliš demokraticky, pokud má být většina ovládána nějakou „elitou“.

Velkým problémem je, když se Doležal zabývá tématem, kterému očividně nerozumí. To se mimo jiné projevuje tím, že směšuje anketu založenou na samovýběru s přímou volbou prezidenta republiky. A obojí potom hodí do pytle s etiketou „přímá demokracie“.

Anketa vyjadřuje pouze názory dotázaných, které nelze zobecňovat, neboť výběr respondentů není reprezentativní.

Přímá volba prezidenta republiky potom byla určitým „kočkopsem“, kdy někteří kandidáti museli získat určitý počet hlasů lidí, aby se vůbec klání mohli zúčastnit – oproti tomu u jiných stačilo mít za sebou dostatečný počet politiků – a se sháněním hlasů lidí se nemuseli obtěžovat. A co hlavní – lidem nebyla dána možnost hlavu státu odvolat, pokud se bude chovat v rozporu s tím, co kandidát slíbil, když byl volen.

Nejprve vědět, potom psát…

Než se Doležal pustil do tepání přímé demokracie, možná se mohl nejprve seznámit s jejími principy. Pak by možná poukázal na to, že přímá demokracie může být prosazována toliko jako nástroj – a potom může být zneužitelná – či jako světonázor – a to v oblasti ekonomické i politické.

Mohl například zabrousit na stránky Hnutí za Přímou Demokracii či na stránky jejího bývalého mluvčího, M. Valacha.

Ptá-li se J. X. Doležal, která společnost je zralá na referendum, lze mu odpovědět: „O tom, zda-li jsou občané "zralí" pro takové rozhodování, nemohou nikdy rozhodovat stávající mocenské elity. To bychom ještě neměli ani všeobecné volební právo. Důkazem takové zralosti je usilování samotných občanů. Občané jsou zralí na nějaké právo tehdy, když je požadují a když jsou ochotni za jeho získání také bojovat, ať již jde o všeobecné volební právo nebo právo na iniciativu a referendum.“ Bojí-li se pan Doležal v souvislosti s referendy manipulovatelnosti, mohl by se zamyslit nad následující odpovědí: „A jaké je rozhodování lidí v případě voleb? Není snad také manipulováno ve volebních kampaních? V politice ovšem nejde primárně o to, jestli jsme rozhodli dobře nebo špatně, ale jestli byly prosazeny naše zájmy nebo ne. Při tom se samozřejmě můžeme mýlit, což následně poznáme. Tak můžeme zvolit stranu na základě jejích volebních slibů, které se vzápětí ukážou jako nereálné či neupřímné. Ale již se nedá nic dělat, volby skončily. A příště se situace opakuje, případně s jinou stranou. K čemu to vede? Občané ztrácejí víru v demokracii.

Přímá demokracie umožňuje napravit omyl i v období mezi volbami. Její použití není totiž omezeno termíny voleb. Výhoda demokracie, oproti různým formám autoritativní vlády, je v její schopnosti učit se z chyb a rychle je napravovat. Metody přímé demokracie tuto schopnost zvyšují.

Ovšem, a to je důležité, metody přímé demokracie nejsou samospasitelné. Projevují se především v dlouhodobé perspektivě jako důsledky života ve svobodě v podobě ustálených hodnot vlastní důstojnosti a svobody a již navyklých způsobů solidárního jednání. Okamžité – krátkodobé důsledky mohou být skutečně někdy rozporné. A především, nelze ponechat stranou otázky ekonomické moci. I jim musí být věnována pozornost, pokud nám skutečně jde o věc lidské svobody.“

Tato slova by si měl pan J. X. Doležal přečíst několikrát. On totiž vychází z předpokladu, že lidé volí špatně, když nevolí jako on. V argumentaci se potom dopouští zjevných faulů, když své názorové odpůrce nálepkuje a dehonestuje. Jakmile je někdo nazván „hejhulou“, není již v podstatě žádná smysluplná reakce možná. Není totiž, na co reagovat.

Konference v Budějovicích pořádaná HzPD

Dne 3. 12. 2015 se v Českých Budějovicích realizovala konference na téma „Demokracie versus totalita peněz v 21. století“, kterou pořádalo Hnutí za Přímou Demokracii. Za toto hnutí vystoupil se svým příspěvkem J. Plucar (na konferenci se objevili mj. také I. Švihlíková, O. Štampach či M. Kohout).

Konference se zaměřila na zamyšlení nad klíčovými aspekty vývoje společnosti v 21. století, z nichž některé vzbuzují opravdu vážné obavy o další osud lidstva. Jenom namátkou: Zisk s osobním prospěchem ve srovnání s demokracií a lidskou solidaritou či robotika a nepotřebnost lidské práce.

Mainstreamová média se, bohužel, zachovala „standardně“ – na místo konference se nedostavila – a širší veřejnost se tak o této akci nic nedozvěděla.

Objeví se snad zástupce HzPD ve Fokusu V. Moravce, až se bude zabývat směřováním „naší demokracie“?

Co se tráví jen stěží…?

Důvod, proč to má u nás přímá demokracie těžké, netkví v občanech. Problém vidím v úrovni vzdělávacího systému – který preferuje lidi nevědoucí (zejména, co se historie týče) - a v úrovni mainstreamových médií, která řadu důležitých informací zkreslují, či je zamlčují. Nemluvě o žurnalistických guláších, do nichž se semele skutečně vše, až jsou naprosto nestravitelné.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.