Při pohledu jak na naši domácí politickou scénu tak na dění mezinárodně politické je zřejmé, že nepůjde o bilancování dvakrát radostné. 

Na vlastní kůži jsme se mohli přesvědčit, že řeči o tom, že finanční krize je pouhou chřipkou, z níž se ekonomika brzy vzmátoří, vzaly za své. Na vlivné finanční kruhy a nadnárodní korporace se naordinovaly neškodné kapičky – zato střední a nižší vrstvy dostaly kapky pořádné – a pár pořádných klystýrů na vrch. Ekonomika se uzdravuje, společnost chudne, dalo by se napsat. Jenže jak můžeme mluvit o nějakém uzdravování, když se neustále ruší pracovní místa, roste počet dlouhodobě nezaměstnaných i nezaměstnatelných – a systém vše řeší pouze v oboru maximalizace zisků úzkých skupin na úkor širokých vrstev?

Na jednu stranu doma slyšíme, jak je přebytek volných pracovních míst – ale již se nedodává, za jakou mzdu. Též se neříká, zda se jedná o práci krátkodobou nebo o možnost trvalejšího pracovního poměru.

Většině už nemá, co dát…

Uvědomme si jedno. Stávající systém narazil na své limity – a z podstaty věci se nedokáže reformovat. Ono narážení bude stále halasnější – a stále více na nás bude útočit. Stačí se zaměřit na základní systémové rozpory. Technický rozvoj umožňuje využívání technologií, jež by skutečně šetřily a chránily naše životní prostředí, které by výrazně prospěly našemu zdraví a usnadnily nám práci. Tyto technologie však nejsou slučitelné se systémem, který zisky přerozděluje krajně nerovnoměrně, tedy, sune je na několik velkých hromad – a na zbytek ukáže dvě pomyslné polokoule.

Mohli bychom se vypořádat s celou řadou zničujících chorob, čelit suchu, podporovat vzdělanost – ale… Ale to by zájmem vlivných finančních kruhů a nadnárodních korporací nesměl být stav, který by šel lidově charakterizovat úslovím: „žerte se a perte se“. Nadnárodní farmaceutické skupiny netouží, abychom byli fit. Touží prodávat drahá psychofarmaka a jiné léky, z nichž vyrýžují co nejvíce. Lidské zdraví potom figuruje až na nějaké x-té koleji. Farmaceutické firmy potřebují lidi nemocné – a na lécích závislé.

Ještě křiklavější je to potom v případě zbrojních koncernů. Lidé sice mají práci – ale za jakou cenu? Zbrojní kartely potřebují války. Mír je pro ně noční můrou. Zato stav, kdy jedna rozvrácená země následuje druhou, je pro ně ideální. Dodávají pak zbraně všem stranám konfliktu a mnou si ruce, jak všichni platí. My, občané-civilisté, potom platíme nejvíce – často naší krví.

Je paradoxní, když se snažíme před těmi, kteří jsou oběťmi ozbrojenců, které jsme vyzbrojili, vypadat jako humanisté a zachránci. Vybavme si, co nám vzkázal papež František: „Pokud chceme bezpečnost, poskytněme bezpečnost; pokud chceme život, poskytněme život; pokud chceme příležitosti, poskytněme příležitosti. Metr, který používáme na ostatní, bude metrem, který čas použije na nás. Zlaté pravidlo nám také připomíná naši zodpovědnost chránit a bránit lidský život v každé fázi jeho vývoje… Být ve službě dialogu a míru tak znamená být skutečně odhodlán minimalizovat, a v dlouhodobém horizontu ukončit, ozbrojené konflikty. Zde se musíme ptát sami sebe: proč jsou prodávány smrtící zbraně těm, kteří plánují způsobit nevýslovné utrpení jednotlivcům a společnosti? Je smutné, že odpovědí jsou, jak všichni víme, jednoduše peníze: peníze zalité krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto hanebnému a trestuhodnému tichu je naší povinností čelit tomuto problému a zastavit obchod se zbraněmi.“ Jedním z projevů systémového kolapsu je touha mocenských kruhů udržovat společnost v nevědomosti a ve stavu, kdy je s lidmi možno manipulovat. K tomuto účelu slouží dva nástroje – mainstreamová média a rozložené školství. Nejenom ze středních škol vycházejí absolventi bez základního historického povědomí. Obdobně jsou na tom i četní vysokoškoláci. Vysoké školy se na jednu stranu otevřely vyššímu počtu lidí – což se pochopitelně projevilo na kvalitě vysokoškolského vzdělání – na druhé straně pak (zvláště v případě humanitních oborů) se formují nové opory systému. Vysoké školství již dávno není cestou ke hledání a poznávání. Smysl ale pomalu ztrácí i honba za titulem jako prostředkem k lepšímu postavení na trhu práce. Kolik vysokoškoláků je nezaměstnaných -- a kolik z nich vezme vzhledem ke své kvalifikaci za vděk podřadnou prací? 

Oporou systému se však nestávají toliko studenti. Pozornost je třeba upřít také k pedagogům a k akademické sféře obecně. Jakou prestiž má dnes v naší společnosti vysokoškolský profesor? 

Je nešťastné, pokud je pedagog zároveň ideologem. Svým způsobem se dostává do střetu zájmů, neboť na jedné straně má být poslušný určitému výkladu světa bez ohledu na fakta – a na straně druhé by měl studenty vést k nezávislému a nezaujatému zkoumání a hledání. K pochybnostem.

Šváb není argument, aneb Uličník není profesor…

Medvědí službu diskusnímu prostředí v naší republice dělají všichni ti, kteří místo argumentů nálepkují, stigmatizují, dehonestují své názorové odpůrce a podsouvají jim kontext, který z jejich úst nikdy nevyšel. Ke zcela exemplárnímu počinu sáhl „profesor“ Putna. Tím, že pomaloval plakát s pozvánkou na akci Robejškova Institutu 2080 s názvem „Vládnutí v chaotickém světě - metodologická skica“ nápisem „ruský šváb“, ztratil na jakékoli důstojnosti (ne snad, že by ji předtím měl – stačí si vzpomenout na jeho excesy, kdy by každého, kdo nesouhlasí s mýtem o ruské agresi na Ukrajině, posuzoval jako „prokremelského agenta“). Takto se chová uličník, ne profesor. Označit někoho za „ruského švába“ totiž není polemikou. Jedná se o učebnicový příklad nálepkování toho, kdo má být zesměšněn a znevážen. Pan Putna tím současně zabíjí jakoukoli smysluplnou kritiku výroků pana Robejška – a jistě by bylo s čím polemizovat. Počmáráním pozvánky se pan Putna zařadil mezi ty, kteří dělají klukoviny – a rozhodně ne mezi ty, kteří by měli ostatním ukazovat možné cesty. Na rozdíl od pana Smetany, který tykadly upozornil na pompézní a současně falešné stranické předvolební kampaně, nemá jeho vzkaz žádný obsah. Patří do kategorie nadávek. S argumentací – natož argumentací vědeckou – ale nemá co do činění. Podobně jako twitterový příspěvek vyučujícího plzeňské katedry politologie, Přemysla Rosůlka, jenž zní: „The only place for Putin is here“ – a odkazuje na Putinovu podobiznu na toaletním papíře.