A vzhledem k tomu, že mám děti už čtyři, trochu mě děsí pomyšlení, že jsem vlastně během posledních deseti let stačila v součtu nasbírat už úctyhodných 120 kilo… Zato když jsem vyslovila domněnku, jestli moje sousedka, typ žížala, není třeba úplně náhodou tak trošinku těhotná, ukázalo se, že měla dva dny před porodem. Kdybych se na hlavu postavila a třeba zelenala závistí vůči sousedce, já na tom stejně nikdy nebudu. U mě je těhotenství jasně vidět asi tak 50 minut po jeho vyrobení.

No a úplně stejně to funguje i v případě zemí a jejich blahobytu. I kdyby Česko stylem ctrl+C / ctrl+V zkopírovalo německé zákony a německé instituce, stejně to nikdy nebude totéž. Stejně budeme pořád chudší sousedé. Rozdíly nesmažeme. Což jednoho celkem žere. Nemám teď na mysli klukoviny typu dobrovolné pozvání si jednoho milionu přistěhovalců na návštěvu své země; v tomhle ohledu by mi zase tolik nevadilo trochu se odlišit. Horší už je, že čtvrt století po smetení socialismu jsme pořád ve srovnání s průměrnou životní úrovní v Německu v jiném světě. Ale proč? V čem je ta chyba? Dá se s tím něco dělat?

Abychom pochopili, v čem ten rozdíl vězí, musíme nejprve pochopit, proč je Německo tak vepředu. A to tedy vážně je. V posledních letech se stalo jednoznačným motorem evropské ekonomiky. Zatímco země EU rostly od roku 2010 průměrným tempem o 0,9 % ročně a eurozóna o 0,6 %, německé hospodářství rostlo v průměru o 2,0 %! Německá hospodářská politika se liší od zbytku EU v lecčems: třeba ve vyrovnaném rozpočtu, nebo ve stabilitě daňových zákonů. Ale jeden rozdíl vyloženě bije do očí: Totiž kondice německého trhu práce. Německo má nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. A přitom ještě před deseti lety rozhodně za vzor sloužit nemohlo.

Před deseti lety německé hospodářství bubliny nerostlo, dokonce přestalo být schopné dodržovat pravidla tehdy tolik vzývaného evropského Paktu stability a růstu. Bez práce bylo téměř pět milionů Němců, v roce 2005 činila nezaměstnanost 11,2 % a byla o více než 3 procentní body vyšší než v ČR. U moci byla na začátku nového milénia koalice sociálních demokratů (SPD) a Zelených. A německá vláda cítila, že něco musí udělat. Nakonec vznikly celkem čtyři reformní zákony, kterým se dodnes přezívá „Hartz“.