Má to ale háček – ti muslimové, kteří nejsou „dostatečně“ radikální, a že jich je dosud ještě většina, se takové nadvládě brání. A tak aby se záměr o vytvoření funkčního a většinou muslimů uznávaného chalífátu podařil, musí představitelé Islámského státu použít notoricky známý model, který znají všichni diktátoři od Hitlera, přes Stalina až po Kima, zrovna tak jako scénáristi filmu Vrtěti psem, nebo klasičtí autoři jako Orwell: Musí nejprve vytvořit imaginárního nepřítele. Proti takovému uměle vyrobenému nepříteli se obyvatelstvo semkne a ve své jednotě pak dobrovolně a rádo akceptuje silného vůdce – diktátora.

A přesně v této logice Islámský stát provokuje západ, předhazujeme mu rituální vraždy a píchá do vosího hnízda sérií teroristických útoků. Islámský stát totiž CHCE, aby západ udeřil. Aby – pokud možno – udeřil nikoliv proti představitelům Islámského státu, ale nejlépe proti islámu obecně, aby západ šikanoval pokud možno i nepraktikující, napůl sekulární muslimy žijící odjakživa v Evropě, jako třeba lid Bosny a Hercegoviny. Protože pokud západ na tuhle hru přistoupí, všichni muslimové (nejen v arabských zemích) získají dojem společného nepřítele. A jako k nejvyšší ochraňující autoritě se pak spontánně obrátí k Islámskému státu. Tohle pak bude jeho vítězství, o které šlo od počátku.

Ponechme teď stranou, do jaké míry se tohle zfanatizování muslimského obyvatelstva a vyrobení nepřítele již podařilo – jen ještě jednou shrňme: Islámskému státu jde o vnitřní rozložení ještě stále jakž takž fungujících arabských společností, aby se zbytky těchto společností mohly radikalizovat a vytvořit nový, extrémně totalitární stát. Jako záminka k tomu má posloužit uměle vyprovokovaný konflikt se západem.

Až potud to dává – nazíráno optikou stratégů Islámského státu – dokonalý smysl. Teď ovšem nastává ta část, která je s logikou víc na štíru. Totiž západ na tuhle hru nejen že přistoupil, ale co hůř, dokonce si dobrovolně necháváme vnitřně rozložit i společnost naši vlastní.