Migrační krize, černá můra evropské politiky roku 2015, toho změnila skutečně hodně. Především všechno strašlivě urychlila. Ne že by islám v Evropě neexpandoval už před rokem 2015 a ne že by země "staré EU" skrze něj nebyly po uši v problémech - všechny ty no-go zóny, konverze ponížených a vyvržených, vraždy ze cti, nucené sňatky či stupňování islámských nároků ve školství a zdravotnictví zde byly už dávno, ostatně právě západoevropská zkušenost dala vzniknout iniciativě Islám v České republice nechceme. A ne že by to vše nesouviselo s imigrací - jádrem islámských komunit jsou všude v Evropě imigranti a zejména středomořská migrace přestávala být zvládnutelná už někdy okolo roku 2011 (arabské jaro - pamatujete? Toto je článek z roku 2013 s pěknou fotogalerií z italské Lampedusy: http://zpravy.idnes.cz/papez-se-vydal-na-prvni-cestu-mimo-rim-uctil-mrtve-imigranty-pr4-/zahranicni.aspx?c=A130708_115445_zahranicni_vrl). Konečně, ne že by se potíže s islámem, ostře se projevující v zemích staré EU, neprojevovaly i v zemích Evropy středovýchodní - sice jsme je znali v relativně nenápadné počáteční podobě, ale svědectví odpadlíků od komunity jasně dokazují, že tuzemská islámská scéna se třeba od té francouzské lišila spíš kvantitou, než kvalitou. Jenže pořád bylo lze doufat (v zemích nové EU určitě, ve staré EU pak pouze s notnou dávnou optimismu), že se evropské islámské komunity nějak zklidní, integrují či aspoň opustí politickou složku islámské nauky, že vlády a politická třída najdou nějaké řešení, že se evropský islám aspoň trošku liberalizuje a pozápadní, že převládnou umírněné či přímo odpadlické tendence ... Pořád zde zkrátka byla šance. A tu "migrační krize", a ještě víc reakce Berlína a Bruselu na ni, definitivně pohřbila.

Islámce totiž (ale i kterékoli jiné ideologicky vyhraněné migranty) můžete jakž-takž kontrolovat, usměrňovat, otupovat, pokud jich přibývá v nějakém kontrolovatelném počtu, uchováte si aspoň rámcový přehled a hlavně - dáváte jim najevo, že jsou možná i vítáni, ale za nějakých jasně daných podmínek. Jakmile se však z tisícovek osob ročně stanou tisícovky osob denně, a jakmile dáte najevo, že je vítáte bezpodmínečně, je jakákoli šance na udržení kontroly ztracená. Stejně jako šance na integraci, na sekularizaci skrze atraktivitu evropské kultury, nebo aspoň na minimální respekt ke kultuře cílových zemí (imigrant vás nemusí milovat, ale aspoň se bojí policie a má v pořádku doklady). S nekontrolovanou vlnou všechny naděje padly, ze států se staly zhroucené státy, z pasívně otrávených občanů aktivně naštvaní občané. Islámští migranti řekněme v 90. letech mohli alespoň tvrdit, že mají zájem se integrovat. Dnes už to nikdo nepředstírá. Česká petice proti vyšší registraci islámského náboženství sebrala roku 2014 "jen" 25 000 podpisů během tří měsíců. Ta proti imigračním kvótám jich roku 2015 sebrala 250 000 za polovinu té doby. Ještě loni se člověk mohl obávat - nebo naopak těšit, jak kdo - že západoevropské země budou islamizovány pozvolným, skoro "normalizačním" způsobem, bez výraznějšího odporu domorodců. Dnes tomu nemůže věřit ani Frau Merkel; nastala fáze, "kdo z koho". 

U nás krize na prvý pohled posílila "islámofoby" - dodala jejich varováním na naléhavosti, přiměla lidi podepsat petici, přijít na demonstraci, zajímat se o dění, pochybovat o soudnosti probruselské vlády...  Ovšem "uvnitř" je situace složitější - přinejmenším mě stála pár přátel, a věřím, že v tomto ohledu nejsem sám. Háček se skrývá v tom, že ne každý, kdo varuje před současnou migrací, má úplně jasno v pohledu na islám - a naopak. Zjednodušeně si postoje, s nimiž se dnes člověk setkává, můžeme představit jako čtyřpolní tabulku, či spíše graf o dvou osách - ve čtyřech polích grafu pak najdeme nejrůznější kombinace postojů.