Vzduchem létají vtipy o všem možném, i o politicích domácích i zahraničních. Úroveň je nižší či vyšší podle jazykových dovedností, informovanosti; vliv hraje také, jak zkonzumovaný alkohol obrazil na stavu mozkových buněk.
Druh požitých nápojů není vždy rozhodující. Dojem, že u pivařů musí jít o nějaký méněcenný, tzv. pivní humor, není vždy na místě. Dokládá to i Bohumil Hrabal, který své příběhy, jimiž nás proslavil ve světě, čerpal z prostředí pivnic nebo pivovarů. Potvrzuje to i mistr Arbes, který zasedal ve společnosti „U Zlatého litru“.
Tam sedával i Jaroslav Hašek, o němž psal korespondent Frankfurter Allgemeinen Zeitung Andreas hrabě Razumowsky koncem šedesátých let jako o nejnadanějším českém literátovi, který svého génia „utopil v mocných proudech plzeňského piva“. Je otázkou, zda ony mocné proudy Haškova génia spíše nepovzbuzovaly.
Vtipných komentátorů a satiriků, kteří to „těm nahoře“ natírají, jsou tedy plné „osvěžovny“, ať toho či onoho typu.
Dnes ovšem chybí ono lechtání, které člověk pociťoval v době předrevoluční, kdy srovnávání představitelů strany a vlády s hospodářskými zvířaty mohlo v horších případech končit i pobytem v takzvaném chládku. Jeden šofér náklaďáku se v něm měl ocitnout poté, co doprovodil vykládku hus výrokem: “Tak tady máte ty Husákovy milenky“.
Přepneme-li do obýváků
Starší návštěvníci vináren si možná vzpomenou na výrok číšníků, kterým se loučili s hosty: “Tak dámy a pánové, končíme - přepínáme na ložnice“.
Tak daleko ani chodit nemusíme.
Přepneme-li z restauračního prostředí se sofistikovaným politickým humorem a satirou ne do ložnice, ale do obývacího pokoje s televizní obrazovkou, zjistíme, že důvodů k náhlému smutku není málo.
Programů „natírajících“ naši i zahraniční politickou scénu, inteligentně a bez vulgarit karikujících toho či onoho politika se v českých televizích vysílá méně než málo.
Hospodářské noviny z února letošního roku o tom píší takto:
„Tak dlouho se televize v České republice bály vysílat politickou satiru, až si tento svébytný a potřebný žánr řekl, že se obejde bez nich.“
I když novináři z Hospodářských novin většinou vědí, o čem píší, zní pojem bát se vysílat po dvaceti šesti letech pluralitní demokracie od médií - jejím hlídacího psa - přece jen trochu podivně. Se smutným pohledem to konstatuje i Petr Čtvrtníček (kdysi Česká soda) ke konci rozhovoru s Martinem Veselovským na Aktuálně.cz. Titulek příspěvku: „Politická satira tu chybí – všichni se bojí“.
Noviny se zmiňují o dvou projektech, které pěstují politickou satiru na Internetu. Prvním projektem je Blaník; druhým projektem, který se pokouší udělat něco, na co prý v Česku nikdo jiný nemá odvahu, je Infobaden. Tady ovšem nezbývá než smutně konstatovat – ti to nevytrhnou. Malých formátů, které se více či méně se podobají politické satiře, se dá najít na českém internetu více.
Hned u sousedů
Chceme-li zjistit, jak vypadá politický kabaret a satira v televizi, stačí se podívat k sousedům na západ a dále na jihozápad, do Německa, Rakouska a Švýcarska.
Je to s podivem. Když se člověk probírá televizními programy těchto zemí, zdá se, že každý večer najde nějaký program, který vysílá politický kabaret.
Mnoho lidí to překvapí. Zaprvé si většina (nejen) Čechů myslí, že Němci nemají žádný, ale vůbec žádný smysl pro humor; zadruhé - když se řekne německý kabaret, první, co každého
Čecha střední a starší generace napadne, je estrádní program Kessel Buntes bývalé východoněmecké televize.
Mimoto se název KABARET resp. CABARET začal používat pro pražské i mimopražské striptýz kluby a jiné podniky nabízející nahotu v různých variantách. Je v tom tedy určitý zmatek.
Kabaretem proti zblbnutí
Kabaret asi nebude mít tak zázračné a okamžité účinky jako „břišní pás proti zblbnutí“, o které psal svého času Jaroslav Hašek. České rčení však říká: „Nemusí pršet, stačí, když kape“.
Jeden z nejlepších německých poválečných kabaretiérů Dieter Hildebrandt, který do svých 85 let stál na pódiu, řekl v rozhovoru před pár lety:
„Optimismus je, když jde pětadevadesátiletý muž na preventivní prohlídku“. Na dotaz moderátora, zda je tedy optimistou, odpovídá: „Ano, jinak bych přece kabaret nemohl dělat. Dělat kabaret bez toho, aby byl člověk optimista, nejde. Někdy se setkávám s kolegy, kteří pěstují humor a satiru v ponurém duchu. Z toho mám hrůzu“. Jako optimista i jako kabaretiér budete tedy mít nějakou vizi, ptá se dál moderátor.
„Mám vizi, že by se lidé k sobě měli chovat lépe, než se chovají. Tím směrem bych chtěl svým kabaretem působit“. A jak to udělat, ptá se moderátor:
„Chce to jednak víc tolerance a hlavně - neustupovat všeobecnému trendu ke zblbnutí“.
Potřebu optimismu není třeba nijak zvlášť osvětlovat. Aby mohla dobře fungovat kabaretní scéna, jsou nutné i tolerance a velkorysost. Tolerantní musí být ten, kdo se stane terčem satiry, kdo může být zesměšněn.
Musí pojímat satirický útok na svoji osobu velkoryse, nedělat z toho „vědu“, být takříkajíc „nad věcí“. Tolerantní by měli být vůči sobě i lidé, kteří mají opačné politické názory a tedy „tlučou“ do ikon s opačným politickým znaménkem.
La situazione molto catastrofica…
Ani v těchto těžkých dobách humorný pohled na věc na obrazovkách v německy mluvících zemích nechybí. Velkou výjimku udělal nedávno druhý program ZDF, když po černém pátku v Paříži zrušil satirický programHeute show. Vypadá to, že se ti, kdo drží v ruce taktovku a udávají celkový tón politických programů vážných i humorných, řídí výrokem dávného německého „železného kancléře“ Konrada Adenauera, strašáka všech hodných československých pionýrů v padesátých letech: “Situace je vážná, nikoliv však beznadějná“.
Samozřejmě se najdou i kritici, kteří německý mainstream obviňují z toho, že vytváří „umělou realitu“, český expert na Německo – Petr Robejšek hovoří o „zveřejněném mínění“.Česká mediální fantazie se spíše ráda rozbíhá směrem, který hezky vystihuje italské sousloví „la situazione molto catastrofica“.Jsou i tací, kdo se podivují, že by se někdo politickou satirou měl vůbec zabývat – jsou slyšet hlasy jako: tohle, co se u nás předvádí, už vůbec není politika, proto nemůže existovat ani politický kabaret.
Heute show
Heute show Heute show druhé německé televize ZDF s moderátorem Oliverem Welkem trvá zhruba 40 minut. HEUTE (dnes) je každodenní hlavní publicistický pořad druhého programu německé veřejnoprávní televize.
Název Heute show se vysílá jednou týdně v pátek a podává přehled o politických hloupostech a kotrmelcích celého týdne. Je volnou adaptací amerického satirického programu The Daily Show.
Heute show je jeden z „nejnápadnějších“ politických kabaretů na německé televizní scéně. Dostal už třikrát cenu Comedy. Pohybuje se v rámci německého mainstreamu a například uprchlíky pojednává spíše z pohledu, pro který se u nás vžil pojem „sluníčkářský“.
Padni komu padni – hlavně paní kancléřka
Paní kancléřka „je na tapetě“ často. Přeřekne se a použije nějaký neologismus nebo neexistující slovo, což se hned dá do souvislosti s jejím „enderáckým“ původem. Byla pozvána na kongres CSU do Bavorska. Tam ji Horst Seehofer, šéf bavorské CSU, kancléřčin rival a oponent zvláště v otázce uprchlíků, nechal při svém závěrečném projevu stát tak, že vynikla jeho výška, kancléřka se jakoby scvrkla a výraz v její tváři potěšení nevyzařoval. Při slavnostním rozloučení pronesl bavorský ministerský předseda něco v tom smyslu: “Milá Angelo, my dva jsme vždycky došli k nějaké dohodě (kancléřka se tváří rozpačitě); když tohle budeš respektovat i nadále, budeš v Bavorsku vždy vítána. Moderátor Oliver Welke to hned překládá do jasnější řeči: “Ano Angelo, když budeš stejného názoru jako my, můžeš zase přijet.“
Proberou/properou se Franz Beckenbauer, FC Bayern a nejasné finanční aféry (německo-turecký kabaretiér Serdar Somuncu předvádí zklamaného Beckenbauerova obdivovatele, který řeší deziluzi lahví tvrdého alkoholu), kongres Zelených, kterým docházejí témata a tak se zabývají správným jídelníčkem spolkových občanů (Teze ke správné životosprávě), problematikou obřízky u chlapců; komentuje se nasazení německých Tornád v Sýrii (neměla by je Merkelová nasadit spíš proti Bavorsku, ptá se moderátor Welke). Zmíní se i klimatická konference v Paříži – v důsledku klimatických změn „nebude takové město jako Rostock možné udržet“, říká expert, …“ale no tak Rostock …“, přechází do černého humoru Welke.
Když byla řeč o tom, že je program zaměřen „sluníčkářsky“, je třeba zdůraznit, že nejde o nějaký dogmatismus, se kterým se setkáváme u nás. U nás je to často takhle: když se do někoho média strefují, nenajdou na něm kladného vůbec nic. V běžném životě to tak nechodí, lidé jsou tu s plusy a minusy.
U mediálních oblíbenců se kritika nepěstuje, u neoblíbenců zase chvála, prostě černobílé vidění převládá. Střízlivý pohled zvažující pro i proti je spíše výjimkou.
Určitě by působilo nezvykle, kdyby se třeba někdo z kritiků Hradu snažil nahlédnout na kuřáckou zálibu hlavy státu i z té lepší stránky a poznamenal, že všude, kam pan prezident přijde, slušně požádá o „popelníček“.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
