Takřka po celou svou profesní kariéru (už pětatřicet let) se pohybuji ve školství, v různých pozicích a musím říci, že vždy se diskutovalo o kvalitě škol a jejich výsledcích. Kvalita školy se v různých prapodivných podobách probírá od pískoviště, hospody až po parlament; nyní před volbami  budou nepochybně takové diskuze pokračovat a nabývat na síle. 

Naše školy  mají v posledních dvaceti letech velkou autonomii, leckdy přecházející až v anarchii. Revize a úpravy stávajícího systému regionálního školství dnešní doby  zcela pochopitelně začínají klást větší důraz na odpovědnost školy za  studijní výsledky a obecně kvalitu vzdělávání.  Hledají se cesty, jak kvalitu vzdělávání opravdu hodnotit, i když vždy zde zůstane velká míra osobního pohledu daného osobním úspěchem či propadákem.

Stávající změny jsou také  zrcadlem rozšiřujících se a nových požadavků rodičovské veřejnosti, odrazem společenského vývoje.  Už ale jen málo odrazem kantorského pohledu.

Ejhle, najednou se vracíme ke kořenům, už je zase potřeba šroubovák, tablet nevymění žárovku a vztah k vlastnímu národu, jeho historii nepřekryje globalizace (tedy aspoň doufám). Mnohé tradiční pedagogické nástroje, metodiky či postupy sice dostanou nový háv, ale v zásadě zůstávají stejné. Je zhola jedno, jestli žák přiřazuje kartičky nebo jejich elektronický obraz.

Bohužel si ale musíme přiznat, že leckteré realizované změny poslední doby přinesly do škol JEN spoustu práce a staly se spíše plošnými nálety bez důkladné znalosti věcí a ověření; kampaněmi vedenými snaživou až usilovnou potřebou naplňovat ušlechtilé vize, které ale v samotném důsledku spíše připomínaly  kulturní revoluci.  Leckdy postrádající jakýkoli smysl.