Takřka po celou svou profesní kariéru (už pětatřicet let) se pohybuji ve školství, v různých pozicích a musím říci, že vždy se diskutovalo o kvalitě škol a jejich výsledcích. Kvalita školy se v různých prapodivných podobách probírá od pískoviště, hospody až po parlament; nyní před volbami budou nepochybně takové diskuze pokračovat a nabývat na síle.
Naše školy mají v posledních dvaceti letech velkou autonomii, leckdy přecházející až v anarchii. Revize a úpravy stávajícího systému regionálního školství dnešní doby zcela pochopitelně začínají klást větší důraz na odpovědnost školy za studijní výsledky a obecně kvalitu vzdělávání. Hledají se cesty, jak kvalitu vzdělávání opravdu hodnotit, i když vždy zde zůstane velká míra osobního pohledu daného osobním úspěchem či propadákem.
Stávající změny jsou také zrcadlem rozšiřujících se a nových požadavků rodičovské veřejnosti, odrazem společenského vývoje. Už ale jen málo odrazem kantorského pohledu.
Ejhle, najednou se vracíme ke kořenům, už je zase potřeba šroubovák, tablet nevymění žárovku a vztah k vlastnímu národu, jeho historii nepřekryje globalizace (tedy aspoň doufám). Mnohé tradiční pedagogické nástroje, metodiky či postupy sice dostanou nový háv, ale v zásadě zůstávají stejné. Je zhola jedno, jestli žák přiřazuje kartičky nebo jejich elektronický obraz.
Bohužel si ale musíme přiznat, že leckteré realizované změny poslední doby přinesly do škol JEN spoustu práce a staly se spíše plošnými nálety bez důkladné znalosti věcí a ověření; kampaněmi vedenými snaživou až usilovnou potřebou naplňovat ušlechtilé vize, které ale v samotném důsledku spíše připomínaly kulturní revoluci. Leckdy postrádající jakýkoli smysl.
Dnešní doba se vyznačuje velkými názorovými střety, fanatismem příznivců tu jednoho či druhého směru, jedni volají po striktních osnovách a rozpisu hodin málem na minuty, jiní zase jen po bezbřehé akademické svobodě a rozvíjení kompetencí. A školy se staly v tomto ohledu korouhvičkou. Chvilku tak, pak zas jinak. Oba extrémy jsou cestou do pekel, kde dostává smysluplné vzdělávání pěkně na frak. O dalších palčivých otázkách se však pořád jen deklamuje, protože nástroje a reálná podpora chybí úplně. Jen metodikou a slovy děti před kyberšikanou neochráníte, byť zákazy také nic neřeší.
Rovný přístup ke vzdělávání je dnes bohužel také jen frází. Ten přece nezahrnuje jen děti s podpůrnými opatřeními, ale třeba také žákyně či žáky, kterým není umožněno navštěvovat hodiny angličtiny s rodilým mluvčím, na kterého si jiní rodiče v rámci běžného základního školství připlácejí. A v takovém případě nemůže být v rámci povinného základního vzdělávání o nějakém rovném přístupu vůbec řeč.
Rodiče právem volají po kvalitní výuce, aniž ví, co to kvalitní výuka vůbec je. A popravdě ví to vůbec někdo? Vzdělávání je nepochybně velkým politickým tématem, protože mu přece rozumí všichni; vždyť také chodili do školy. Děti jsou vizitkou své rodiny a mnohdy hračkami rodičů při realizaci svých nenaplněných ambicí.
Česká školní inspekce uvedla, že počet stížností na školu, učitele, ředitele se proti minulým letům takřka ztrojnásobil, a z toho je 40 % stížností oprávněných. Je tedy zřejmé, že míra zapojení rodičů do veřejného života školy stoupá a s ní také nezbytnost hledání prosté lidské komunikace mezi nimi a školou. Došli jsme do stavu, kdy rodič se školou komunikuje především elektronicky, pálí salvy emailů na učitele, ředitele; zřizovateli či na inspekci; pak ještě vyžaduje odpověď v řádu minut, maximálně hodin a mnohdy zapomíná, že ve škole pracují taky lidi. Většinou paní učitelky, které také mají své rodiny a své lidské strasti a potřeby.
Ano, v mnoha případech by krizovou situaci přitom vyřešil obyčejný rozhovor, prostě z očí do očí, kdyby…
I k tomuto zdánlivě jednoduchému kroku je nutno vytvářet odpovídající podmínky. Stávající byrokracie škol spojená také s oněmi kampaněmi z úvodu tohoto komentáře prostě nedává řediteli, výchovnému poradci a učiteli v podstatě smysluplnou šanci se s rodičem sejít v normální době.
A to je na pováženou. Musíme si přiznat, že předmět hlavní činnosti školy, výchova a vzdělávání, je často omezován všelijakým nadstavbovým balastem.
Ne, nestěžuji si, ve školách vznikají úžasné projekty a ve většině případů učitelé odvádějí záslužnou a skvělou práci. Jsou to kreativní a inovativní lidé, kteří dokážou žákům dát opravdu dobrý základ do života. …
Jak z toho ven? Docela prostě: Všeho s mírou a zdravý selský rozum!!
Převzato z profilu.
Psali jsme:
Milan Hausner
autor: PV
