1. Není snadné přiznat si, že naděje mnoha lidí se ukázaly iluzemi a že z převratu těžili především ti, kterým se podařilo při rozprodeji společného majetku urvat co největší kus. Karel Schwarzenberg se přiznal, že jeho vídeňský syn s přáteli se před ním bavili na téma, jak snadno může přijít šikovný člověk v Čechách k hezkým miliónům. On sám s ironií, která je mu vlastní, poznamenal, že jako zlatokop nebyl, bohužel, úspěšný. (Věř mu, kdo můžeš.) V každém případě rozpor mezi očekáváním vzbuzeným blížícím se převratem a neschopností politické reprezentace využít energie společnosti, která byla – podobně jako v květnu čtyřicátého pátého nebo ve dnech Pražského jara 1968 – semknuta a připravena s chutí se pustit do práce, pociťujeme dnes o to víc, oč víc nás pravicoví politikové a většina médií ujišťují, že se českému národu nikdy v minulosti nedařilo tak dobře, jako dnes, kdy péče o činnost o prosperitu bank a působení neviditelné ruky trhu nesrovnatelně převyšuje péči o práci přinášející prospěch osmdesátiprocentní většině národa.

2. Z Amsterodamu, kde jsem učil na universitě, jsem mohl blízka pozorovat, s jakým napětím Češi, kteří se po srpnové okupaci šedesátého osmého roku octli na Západě, sledovali události v Praze po 17. listopadu, kdy se dějiny daly do pohybu. Veřejnost v Holandsku živě reagovala na události u nás; mnozí lidé si ještě pamatovali šok, způsobený před dvaceti lety sovětskou okupací neposlušné „bratrské“ země. Živě se mi vybavuje vzrušená atmosféra schůze svolané Slovanským seminářem v Bungehuis, budově Amsterodamské univerzity, i na náměstí – Holanďané sdíleli radost i naděje hrstky Čechů a Slováků; v krátkém proslovu jsem hovořil o autentickém prožitku svobody, který je na hranici historického zlomu mnohem intenzivnější, než v podmínkách, kde občanské svobody patří k samým základům společenského života. Vyslovil jsem naději, že obyvatelé Československa si konečně budou moci zařídit poměry po svém. Nepřišlo mi na mysl, že to bude právě svoboda, kterou významní aktéři polistopadového převratu zbaví výsostného postavení: z nadosobní hodnoty (Emil Filla ji v zápiscích z koncentračního tábora označil za základní kategorii lidské existence) vytvoří sobecký princip účelového jednání. Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že prezidentův spolupracovník na Hradě jednou pronese památná slova: „Mám-li volit mezi svobodou a dobrem, volím svobodu.“

3. V době, kdy se v Evropě a ve světe schylovalo k tektonickým změnám, začínala také velká hra o nezávislost národů a států. Československo se vymanilo z ekonomické a politické závilosti na Moskvě, ale svoboda nepřinesla státu, založenému Masarykem a přeživšímu katastrofu druhé světové války, větší stabilitu a prosperitu. Naopak, během krátké doby se hospodářství zakymácelo v základech a lidé, dřív než se dočkali dlouho očekávaných plodů tržního hospodářství, museli čelit jeho přidruženým škodám: nezaměstnanosti, korupci, programové agresivitě, vyhraňování osobních zájmů.

Když jsem v lednu 1990 přijel po bezmála čtvrt století do Prahy, poddával jsem se magii starobylého města, které navzdory ošumělosti, ale i proto, že se nepyšnilo pozlátkem západních metropolí, neztratilo svou krásu a jedinečnost. Moji holandští studenti rádi jezdili do Prahy, jeden kolega s početnou rodinou pravidelně trávil dovolenou na české vsi, kde mu místní lidé ochotně vycházeli vstříc. Byli samozřejmě rádi, že se naše republika vyvázala z tíživého sevření východní „bratrské lásky“, ale zarazilo mě, když jedna studentka poznamenala, že si musí užít pohostinnosti českých lidí, pokud ji nevytěsní komerční kalkul západního turistického průmyslu. Neuvědomil jsem si, že svoboda podnikání, nerušená zákony, ani morálkou, uvolní v lidech nejen pracovitost, zručnost a vynalézavost, ale také nectnosti a hříchy, které se nemohly v podmínkách bdělého vrchnostenského dozoru pořádně rozvinout. Michal Horáček, který v dobách normalizace dokázal vydělávat velké peníze jako šéf ilegální sázkové kanceláře a karbaník, byl vzácnou výjimkou potvrzující pravidlo.