Byli svými myšlenkami a uvažováním stejní jako my dnes, to určitě. Byli sice formovaní svými vlastními zkušenostmi a zážitky, jako jsme my formovaní našimi zkušenostmi. Samozřejmě, lišili se kulisami své doby, něčeho měli více, jiného méně, my žijeme a pracujeme v úplně jiném technologickém prostředí. Technický pokrok za těch sto let strašně poskočil, ale lidé, ti zůstali z podstaty stejní. Projektovali si své tužby a přání na základě svých prožitků. Chtěli žít, chtěli se mít lépe, chtěli být, asi jako my dnes, šťastní. A nevěděli, že právě mají za sebou zřejmě nejšťastnější etapu života Evropy v posledních několika stech letech, Belle Epoque, Evropa vládla světu. Svět byl globalizován a propojen jako nikdy předtím a jak nebyl na dlouho dopředu. Cestovat šlo fakticky kamkoliv po planetě, „Pax Britannica“ zajišťoval bezpečné námořní cesty, a až na pár nedostupných oblastí se dalo dojet všude, byl to jen problém peněz k nákupu patřičné jízdenky a trochy času. Pro zboží to platilo taky, svět byl prostupný – koloniál, obchod se zbožím koloniálním, byl u nás v každém větším městečku. Válka se Evropě, té naší střední a vlastně krom Balkánu celé, po dlouhá desetiletí vyhýbala. Země vzkvétaly, i ta naše. Stavěla se města, železnice, továrny. Praha, respektive její tehdy samostatná část Královské Vinohrady, Liberec, Jablonec a Karlovy Vary patřily mezi nejbohatší města na světě. A ty války, které kolem byly, vypadaly pohledem od nás jako opereta. Šavle, krásné uniformy, medaile, čest a sláva hrdinů. Války se ti lidé nebáli, neznali její skutečný obraz, necítili bolest a pach smrti, znali jen její mediální obraz, právě z těch operet, oslavných textů z novin, časopisů, a obrazů, těch malovaných. Zapomněli na to, co byla příčina jejich tehdejšího blahobytu – úcta k práci jejich předků, k vládě práva, k lidské svobodě. Nebáli se, že by mohli o všechno přijít, vůbec jim něco takového nepřišlo na mysl, měli se dobře a chtěli se přece mít ještě lépe, chtěli být více šťastní.

Z této atmosféry, z tohoto sladkého, bezstarostného a proto lehkomyslného prostředí, vznikla Velká válka, ta První světová. Evropa a evropská civilizace v ní spáchala sebevraždu, úplně bezdůvodnou sebevraždu. Vzniklou jen tak, z pýchy, furiantství, lehkomyslnosti, pro operetní čest a slávu. Formálními hybateli byly sice události v Sarajevu, následná naprostá idiocie ruské carské vlády, vstříc neštěstí šel pak německý generální štáb, natěšený na válku. Ale faktickým důvodem byly ty zcela zmýlené nálady v evropské společnosti, opilé nesnesitelnou lehkostí žití, blahobytem a dostatkem. Válka byla pro ně tehdy další zábavou, která měla zaplňovat stránky novin a časopisů, tehdejší mediální prostor. Když vojáci odjížděli do boje, všichni Evropě měli za to, že za pár týdnů, „do švestek“, budou jako vítězové doma, vládla radostná nálada. Problém byl v tom, že si to takto představovali na obou stranách bojišť. Skončilo to dlouhou válkou, genocidami, hladomory, a dalšími válkami, často delšími a krutějšími než ta Velká válka samotná.

Protože dozvuky této Velké války cítíme až dodnes. Ta další světová válka, nepředstavitelně krvavější Druhá a s ní spojené konflikty, byla jen pokračováním téhle První světové, Velké války. Následující Studená válka a rozdělený svět byl opět jen jejím dalším důsledkem. Svět se stal zase globálním až v posledních dvaceti letech. A tyto války, jakkoliv byly strašné, nebyly podstatou problémů posledního sta let. Bylo to rozkmitání společnosti jako systému z klidového stavu, silná akce rodila ještě silnější reakci. Vždyť vítězství bolševické revoluce v Rusku bylo jen a pouze přímým důsledkem jedné neopatrně naplánované akce německého generálního štábu během Velké války. Bez tohoto plánu a německé podpory by psychopatický šílenec Lenin a jeho marxističtí pohůnci nikdy neměli šanci ani příležitost se kdekoliv zmocnit vlády – ve stabilní společnosti by se k moci on a jeho marxistická banda nikdy nedostali, a zůstali by jen kuriózními hosty pařížských kaváren a univerzit, tak jak tomu bylo před rokem 1914. A přímou reakcí nástupu běsů bolševismu v Rusku byl nástup Hitlera v Německu, ani on by se jinak k moci nedostal. A následovaly hektakomby mrtvých, neměřitelné lidské utrpení dvacátého století.