Ondřej Ryčl: 1914 – 2014 | ParlamentniListy.cz

Byli svými myšlenkami a uvažováním stejní jako my dnes, to určitě. Byli sice formovaní svými vlastními zkušenostmi a zážitky, jako jsme my formovaní našimi zkušenostmi. Samozřejmě, lišili se kulisami své doby, něčeho měli více, jiného méně, my žijeme a pracujeme v úplně jiném technologickém prostředí. Technický pokrok za těch sto let strašně poskočil, ale lidé, ti zůstali z podstaty stejní. Projektovali si své tužby a přání na základě svých prožitků. Chtěli žít, chtěli se mít lépe, chtěli být, asi jako my dnes, šťastní. A nevěděli, že právě mají za sebou zřejmě nejšťastnější etapu života Evropy v posledních několika stech letech, Belle Epoque, Evropa vládla světu. Svět byl globalizován a propojen jako nikdy předtím a jak nebyl na dlouho dopředu. Cestovat šlo fakticky kamkoliv po planetě, „Pax Britannica“ zajišťoval bezpečné námořní cesty, a až na pár nedostupných oblastí se dalo dojet všude, byl to jen problém peněz k nákupu patřičné jízdenky a trochy času. Pro zboží to platilo taky, svět byl prostupný – koloniál, obchod se zbožím koloniálním, byl u nás v každém větším městečku. Válka se Evropě, té naší střední a vlastně krom Balkánu celé, po dlouhá desetiletí vyhýbala. Země vzkvétaly, i ta naše. Stavěla se města, železnice, továrny. Praha, respektive její tehdy samostatná část Královské Vinohrady, Liberec, Jablonec a Karlovy Vary patřily mezi nejbohatší města na světě. A ty války, které kolem byly, vypadaly pohledem od nás jako opereta. Šavle, krásné uniformy, medaile, čest a sláva hrdinů. Války se ti lidé nebáli, neznali její skutečný obraz, necítili bolest a pach smrti, znali jen její mediální obraz, právě z těch operet, oslavných textů z novin, časopisů, a obrazů, těch malovaných. Zapomněli na to, co byla příčina jejich tehdejšího blahobytu – úcta k práci jejich předků, k vládě práva, k lidské svobodě. Nebáli se, že by mohli o všechno přijít, vůbec jim něco takového nepřišlo na mysl, měli se dobře a chtěli se přece mít ještě lépe, chtěli být více šťastní.

Z této atmosféry, z tohoto sladkého, bezstarostného a proto lehkomyslného prostředí, vznikla Velká válka, ta První světová. Evropa a evropská civilizace v ní spáchala sebevraždu, úplně bezdůvodnou sebevraždu. Vzniklou jen tak, z pýchy, furiantství, lehkomyslnosti, pro operetní čest a slávu. Formálními hybateli byly sice události v Sarajevu, následná naprostá idiocie ruské carské vlády, vstříc neštěstí šel pak německý generální štáb, natěšený na válku. Ale faktickým důvodem byly ty zcela zmýlené nálady v evropské společnosti, opilé nesnesitelnou lehkostí žití, blahobytem a dostatkem. Válka byla pro ně tehdy další zábavou, která měla zaplňovat stránky novin a časopisů, tehdejší mediální prostor. Když vojáci odjížděli do boje, všichni Evropě měli za to, že za pár týdnů, „do švestek“, budou jako vítězové doma, vládla radostná nálada. Problém byl v tom, že si to takto představovali na obou stranách bojišť. Skončilo to dlouhou válkou, genocidami, hladomory, a dalšími válkami, často delšími a krutějšími než ta Velká válka samotná.

Protože dozvuky této Velké války cítíme až dodnes. Ta další světová válka, nepředstavitelně krvavější Druhá a s ní spojené konflikty, byla jen pokračováním téhle První světové, Velké války. Následující Studená válka a rozdělený svět byl opět jen jejím dalším důsledkem. Svět se stal zase globálním až v posledních dvaceti letech. A tyto války, jakkoliv byly strašné, nebyly podstatou problémů posledního sta let. Bylo to rozkmitání společnosti jako systému z klidového stavu, silná akce rodila ještě silnější reakci. Vždyť vítězství bolševické revoluce v Rusku bylo jen a pouze přímým důsledkem jedné neopatrně naplánované akce německého generálního štábu během Velké války. Bez tohoto plánu a německé podpory by psychopatický šílenec Lenin a jeho marxističtí pohůnci nikdy neměli šanci ani příležitost se kdekoliv zmocnit vlády – ve stabilní společnosti by se k moci on a jeho marxistická banda nikdy nedostali, a zůstali by jen kuriózními hosty pařížských kaváren a univerzit, tak jak tomu bylo před rokem 1914. A přímou reakcí nástupu běsů bolševismu v Rusku byl nástup Hitlera v Německu, ani on by se jinak k moci nedostal. A následovaly hektakomby mrtvých, neměřitelné lidské utrpení dvacátého století.

Evropská společnost se v tom roce 1914 z úplného klidu vlastní hloupostí vysmekla ze stabilního stavu, společenský systém se rozkmital, rozkymácel dějiny celého světa a stabilizoval se a opět se globalizoval až v posledních dvaceti letech.

Nový rok 2014 v Čechách. My, lidé žijící dnes a tady, jsme formování svým prostředím a svými vlastními zážitky. Jen svými, zkušenosti předchozích generací se na nás příliš nepodepsaly, historická paměť společnosti je velmi, velmi krátká. Naše Evropa už dávno nejen nevládne světu, ale přestala být hlavním motorem lidské civilizace, jak byla po staletí. Nejen to, dokonce rok od roku za jinde se rozvíjejícími centry civilizace více a více zaostává, ale my jsme si toho ani nevšimli, opájíme se sto let starými iluzemi vlastní výjimečnosti. Už dlouho jsme neměli válku, to je dobře, ale překmitli jsme se z militarismu do druhého extrému. Evropa, skrze EU, se už ani nepokouší o žádný „Pax EU“, a kdyby, byl by jen pro smích, klasickým pirátům na mořích i těm teroristickým rabijátům, co jim multi-kulti uznáváme jejich jinakost. I naše společnost ztratila obranné reflexy, není ochotna se bránit – vždyť jen stavba radaru, který byl z principu věci naprosto a pouze obranný a byl schopen ublížit jen mouše, která by omylem vlétla do jeho ohniska, narazila na zásadní odpor. Přijde-li byť jen slabý náraz zvenčí, nejsme na něj připraveni, nejsme schopni náš systém bránit, velmi snadno nás to vychýlí ze stabilní polohy – jen několik aktivních politicko-teroristických vyděračů typu arcilotra Lenina, s nějakým novým jménem pro starou totalitní ideologii, může opět stačit na vyvolání velké společenské změny. Však také doba bolševického vládnutí už se nezdá tak špatná, naopak se zdá, že bylo dobře, vládl pořádek, a čím dál tím více lidí ji zná jen z novin, časopisů a mediálních obrazů, v naší době už ne malovaných, ale elektronických. A v nich necítíme bolest a pach smrti těch dob. Lidé se totality a diktatury už nebojí, přijde jim to už zase jako dobrý nápad, jak řídit společnost. Máme materiálně všeho dost, myslíme si, že fungující dopravní cesty, levné energie, dostatek potravin, svoboda pohybu a svoboda vůbec je danou samozřejmostí, jen se chceme mít ještě lépe a být víc šťastní. Že by mohlo být hůře, nikomu ani na chvilku nepřijde na mysl, žijeme sladce, lehkomyslně. Společnost už zase zapomíná, kde je podstata jejího blahobytu. Že to je úcta k práci předků, k obraně práva, ke svobodnému člověku. Jsme na nejlepší cestě to zase kardinálně zvorat. Z lehkomyslnosti, lenosti a hlouposti odevzdáváme dobrovolně moc do rukou diktátorům, to u nás, Leninovým marxistickým tovaryšům, to u nás a skrze EU v celé Evropě. To u nás i v celé Evropě, zase skrze EU, záměrně a cílevědomě zdražujeme potraviny, znesnadňujeme si a zdražujeme přístup k energiím, dobrovolně a jen kvůli momentálnímu pohodlí zadlužujeme naši budoucnost, a zejména lehkomyslně ničíme podstatu naší civilizace, a tou je naše svoboda. Která nás už buď vůbec nezajímá, a když ano, tak na její obranu nejsme schopni se postavit jakoukoliv aktivní formou silnější než verbální deklarace.

Základy a východiska chyb jsou dnes, v roce 2014, stejné jako v roce 1914, jejich konkrétní podoba se liší. Historie se opakuje, jak známo, jako fraška. Zatím to, co se kolem nás děje, má opravdu charakter hloupé operety, frašky. Doufejme, že budeme mít štěstí, a že to i tak bude pokračovat. Že nám projde naše z pohodlnosti, lenosti a lehkomyslnosti zapomenutá schopnost cítit Zlo. Možnou, dokonce pravděpodobnou alternativou vývoje už zase je, i když se nám to teď nezdá, válka nebo hladomor. Nebo, a to nejspíš, válka a hladomor. Zdá se to jako nesmyslný scénář? Před sto lety si takovou budoucnost také nepřipouštěli.

Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká, to celé krásné 21. století…

Text vyšel ve zkrácené podobě v týdeníku REFLEX.