Ondřej Ryčl: Marx nebyl moudrý vizionář – byl to zlý skřet | ParlamentniListy.cz

Protože to nejde. Ze samé podstaty, ne kvůli tomu, že by to jen někdo vzal za špatný konec. Marxismus je ideologie Zla. Marx byl lhář, zlý a nenávistný skřet. Realizátoři jeho ideologie, Lenin, Stalin, Mao, Pol Pot a další pak byli masoví vrazi, zřejmě největší v lidské historii. Nic více.

Nějakou dobu se zdálo, že jsou tyto skutečnosti jasné a obecně známé, ale není tomu tak. Marxismus se opět dere k moci, jeho ideologie je opět přijatelná, akceptovaná jako validní alternativa dobrého a správného řízení společnosti. Socialismus nemá být cestou do otroctví, ale už zase do lepší, komunistické budoucnosti. Ne, není a nikdy nebude, nejde to, protože je to celé vylhaná ideologie od začátku až do konce, protože je v rozporu se zákony přírody.

V euroatlantické společnosti nastalo po letech jisté defenzívy období výrazné rehabilitace myšlenek marxismu. Zdálo se, asi nejen mně, že tato zlá a nenávistná víra se ukryla na chráněnou akademickou půdu humanitních univerzit, kde zůstala ideologií věčně se mýlících levicových intelektuálů a zde zůstane a bude škodit pouze omezeně. A ne – být antikomunistou je už zase přežité, k marxismu se začínají opět hlásit nejen kulturní ikony moderní doby typu dalajlámy. Ale – což je horší – stává se to mainstreamovým učením reálných politických elit. Zde můžeme jako ilustraci uvést příklad marxistické falangy Manuela Barrosa a jeho věrných v čele Evropské unie či vlivových lidí z akademického prostředí kolem socialisty Baracka Obamy v Americe, jeho otcem a manželkou počínaje. A u nás je to z těch známějších například Vladimír Špidla a Jan Keller. Samozřejmě je to barevný svět široké palety specifických uchopení marxismu: od Hayekem tak dobře vystižené a popsané osudové domýšlivosti intelektuálů, ke kterým – doufejme, jsou i horší varianty – patří k marxismu se opakovaně a otevřeně hlásící dalajláma hledající v marxismu etiku, která tam prostě není; přes bývalé komunisty a dnes „jen“ fabiánské socialisty a ideologické neomarxisty ze současné evropskounijní věrchušky, až po ultramarxisty polpotovského střihu jako je právě náš Jan Keller. Anebo až po brutální a primitivní temné lidské typy hlásící se k marxismu, jako vypadlé z Conradova Srdce temnoty, jakým byl otec Baracka Obamy. Což by nebyl takový problém, kdyby Barack Obama nechtěl naplňovat jeho sny. Je to všechno, jedno vedle druhého špatně, protože marxismus je špatný. Proč?

V první řadě, marxismus není věda, ale víra. Věda totiž pracuje s důkazním aparátem, věci se dají dokázat či vyvrátit, a věci korektním důkazním postupem vyvrácené věda opouští a pokračuje jinou cestou. Věda totiž používá a pracuje s aparátem obecné logiky, uznává obecná logická pravidla. V marxismu to neplatí. Zde jsou definovány pravdy, postuláty, ke kterým se zpětně hledají důkazy jejich platnosti. Takový postup je vlastní náboženstvím či vírám, nikoli vědě. A nejen to, marxismus je vírou mesianistického typu. Předpovídá něco, co mimo víru z principu nemůže nastat: konec dějin. Vývoj lidské společnosti má skončit komunismem, terminálním stádiem vývoje, po kterém už nic nebude. A navíc je marxismus vírou nesnášenlivou, programově hlásající boj, chceme-li modernější slovo džihád, proti jiným ideologiím. Zajímavé je i to, že se snaží zničit i přirozený výchozí stav společnosti, v zásadě neutrální a neideologický, který pro tyto účely nazývá slovem kapitalismus.

Samotné marxistické učení je zároveň plné vnitřních rozporů a logických lapsů. Platí to ve všech oblastech, kterým se marxismus věnuje – marxistickým pojetím dějin počínaje, marxistickou filosofií, teorií vědeckého komunismu a politickou ekonomií konče. Ve stručnosti není možné popisovat jednotlivé a zcela zásadní chyby marxistické víry, byť by to byl nesporně zábavný text – kupříkladu klíčové dílo marxistické politické ekonomie, Kapitál, je jednak psaný tak neobratně, že se prakticky nedá souvisle číst, ale hlavně je nedokončený. Což není způsobeno smrtí nebo nemocí autora, ale jeho zřejmým nahlédnutím, že v Kapitálu jím předkládaná teorie nadhodnoty je zásadně vadná a neudržitelná – a problém vyřešil tak, že knihu nedokončil. Málokdo to ovšem ví, protože tu knihu opravdu málokdo zkoušel, neřku-li dokázal dočíst.

Důkaz chybnosti marxismu a zejména jeho nefunkčnosti, který by byl nejsnazší, nejstručnější a nejsrozumitelnější, by mohl být důkaz sporem. A ten praví: najděte aspoň jeden příklad, jednu zemi, jeden státní útvar, jednu komunitu, kde by marxismus, nebo chceme-li, tak jím popisovaný konečný stav společnosti, komunismus, fungoval tak, aby vedl takovou společnost k slibovanému blahobytu a prosperitě, a to jak po stránce ekonomické, tak i mravní. Takový příklad neexistuje – v každé zemi, kde byl marxismus zaveden, to vedlo ke zkáze, ekonomické a mravní destrukci společnosti, a to bez výjimky. Naopak, v horších případech důslednějšího prosazování marxismu to vedlo k hladomoru a k vyvražďování vlastní populace – typicky v Leninově sovětském Rusku či v Kambodži, případně dnes v Severní Koreji. Důkaz to ovšem není zcela „čistý“ – stále lze tvrdit, že to je nedokonalou aplikací marxistické víry a chybami konkrétních vůdců. Navíc existují k marxismu se hlásící, byť marxistickou ideologii vnitřně porušující (dá se z nich svobodně odejít) komunity, které fungují a jsou schopny vytvářet aspoň relativní blahobyt – typickým příkladem toho jsou kibucy v Izraeli.

Důkaz sporem tedy nestačí.

Důvodem dysfunkčnosti marxismu v jeho socialistické inkarnaci ve všech v historii realizovaných podobách je nutno hledat v jeho vestavěné konstrukční chybě: je to důraz kladený na rovnost uvnitř lidské společnosti na úkor svobody jedince. Rovnost a svoboda zároveň existovat nemohou: čím více rovnosti, tím méně svobody. A čím méně svobody, tím méně ekonomické činnosti a blahobytu. Rovní si lidé mohou být pouze v podmínkách naprosté chudoby a otroctví. Proto je také socialismus onou Cestou do otroctví. Smutnější je tato chyba o to, že už i Marx mohl studovat průběh a následky francouzské revoluce a zjistit, že Liberté a Egalité zároveň nefungují, jde jen jedno nebo druhé. A že pak to končí i s Fraternité špatně, protože rozbratřením, tedy válkou. Ale Marx pracoval opačnou metodou než studiem dějin – nejprve vyslovil tvrzení a ve společnosti a v historii pak hledal pouze ty jevy, které mu vyhovovaly a dokazovaly jeho tvrzení, ty nevyhovující ignoroval. Byl to lhář.

V polemice s marxismem pak následuje zásadní a zdrcující důkaz nemožnosti jeho správnosti – je to rozpor hlavních postulátů této víry s jedním ze zásadních objevů moderní vědy, Gödelovým teorémem neurčitosti.

Nevýhodou tohoto důkazu je jistá složitost jeho popisu, v následujících řádcích jde tedy nutně jen o skicu. Marx a marxismus zjednodušeně tvrdí: všichni mně následujte a dělejte, jak vám říkám, a budeme se mít dobře. To je základem jeho politické ekonomie, to je základem jeho pojetí konce dějin, komunismu. Jen ho musí poslouchat opravdu všichni, jinak to nefunguje, říká. Uvádí se to na zjednodušeném, ale pochopitelném příkladu: v komunismu už nebudou peníze, a každý si v samoobsluze vezme podle svých zásluh a potřeb. Pak však stačí jeden jediný člověk, který si vezme víc, než je jeho zásluha nebo potřeba, a vzniká problém – celý systém se hroutí. Marx nepraví, co se stane, když ho nebudou poslouchat všichni a v té pomyslné samoobsluze si někteří budou brát více. To však praví Lenin, tento praktik marxismu: takové, soudruzi, popravíme. A budeme to dělat tak dlouho, dokud nás všichni nebudou poslouchat. A až budou, tak hned potom budeme mít komunismus. Toto je podstatou marxismu-leninismu, historicky nejdéle přežívající marxistické sekty. Lenin měl svým způsobem pravdu, identifikoval totiž systémový problém marxismu a pokoušel se ho řešit. Nevěděl ovšem, že to z principu není možné. Proti tomu totiž stojí Kurt Gödel a jeho teorémy neúplnosti, přesněji řečeno jeho objevení principů neurčitosti. Zřejmě nelze než se krátce zmínit o tom, kdo byl Kurt Gödel (1906-78): tento náš rodák, protože brněnský Němec byl, aspoň se to o něm říká, největší myslitel, jakého lidstvo mělo po Aristotelovi. Jeho oborem byla matematika, fyzika, ale zejména logika. A jeho zásadním objevem pak byla formulace jeho teorémů neúplnosti (v letech 1929-30) a dokázání jejich platnosti. A ty jsou v zásadním rozporu s marxismem.

Matematiky, fyziky a zejména logiky nyní prosím, aby se netrápili a následující text nečetli – zjednodušení v něm obsažená překračují všechny pro ně únosné meze…

O co v maximálním zjednodušení jde: Gödel ukázal, že existuje-li systém složený z nespočitatelné množiny prvků (zjednodušeně řečeno je to taková množina, která má tolik prvků, že se nedá prakticky dopočítat jejich počet, třeba je to počet zrnek písku v poušti nebo počet lidí ve velké společnosti), tak neexistuje systém kontroly, vlády, který by dokázal ukontrolovat, uřídit každý jednotlivý prvek. Protože vždycky někdo, nějaké zrnko písku „neposlechne“, někdo si v té samoobsluze komunismu vezme víc. A nejen to, Gödel dále dokázal, že když se o vytvoření takového systému kontroly pokusíme, dojde k destrukci celého takového systému. Lidská společnost je z hlediska takového popisu nespočitatelná množina, na kterou pak také dopadá platnost teorémů neurčitosti. Komunismus a tedy marxismus nemůže nikdy fungovat, nejde to.

Lenin, jak řečeno, intuitivně vytušil, že aby mu to fungovalo, tak ho musí všichni poslouchat. Nevěděl, že tohoto cíle dosáhnout nejde. Měl ovšem zdatné následovníky, znovu a lépe se o to pokusil Pol Pot v Kambodži – ten člověk byl ideologicky čistý marxista a vlastně ve smyslu marxismu konal v dobré víře, budoval komunistickou společnost a pokoušel se jen důsledně oddělit usmrcením neposlušná zrnka písku. To je také to, co ze systémového hlediska provádějí dnes Kimové v Severní Koreji, neboť i oni jsou z ideologického hlediska čistí marxisté.

Moderní marxisté našeho kulturního prostoru jdou systémově novou cestou. Je to předefinování lidské společnosti z nespočitatelné ve spočitatelnou – snaží se zavést, za pomoci moderních technologií, systém kontroly sledování každého z nás, snaží se zavést orwellovský svět totální kontroly nad každým jedincem společnosti. Ovšem ani oni nevědí, že to prostě nejde – vždycky je někdo neposlechne a nenechá se sledovat.

Zde musím trochu odbočit od tématu a jasně zdůraznit: NSA a jejich odposlechy jsou – jakkoliv jsou mi osobně nepříjemné – součástí boje proti terorismu a obrany národní bezpečnosti USA, nikoliv součástí tohoto trendu. Protože pokud je mi známo, tak nikdy nebyly použity k ovládání a směrování vlastní společnosti – a to je ten základní rozdíl oproti používání sběru zpravodajských dat třeba u nás, třeba formou odposlechů, a to třeba bývalého předsedy vlády. A navíc, pravděpodobný budoucí nositel Nobelovy ceny míru Edward Snowden byl a je obyčejný ruský špicl, ne bojovník za svobodu a demokracii.

Přestože marxismus v praxi nikdy nefungoval a fungovat nemůže, a přímo naopak, kde se dostane k moci, bez výjimky vede k destrukci společnosti, zase je brán jako reálná alternativa. A je tomu tak, bohužel, jak jsem naznal ke své úkoře z vlastní zkušenosti, v míře pro mne nečekané mezi mladými lidmi, kteří opět sní svůj sen o novém, lepším světě. Je to ovšem sen z oblasti fantasy. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale měli bychom se pokusit mladým připomenout, že zlý skřet Marx byl už jednou a navždy v souboji idejí poražen, a to čarodějem Gödelem mocným kouzlem formální logiky. A že přes všechnu podporu zlými, hloupými a naivními lidmi celého světa, jejichž mysli marxismus ovládl, může udělat a nesporně udělá hodně Zla, ale nemůže vyhrát. Nejde to. Gödel a logika je s námi.