Každá názorová revue, tištěná či internetová, se v Česku více či méně dotkla právě proběhlého filmového festivalu v Karlových Varech. Pravý břeh nemůže stát mimo tento hlavní proud – vždyť kdo chvíli stál, již stojí opodál! A to bychom neradi, protože i my chceme mít prst na tepu doby, i my chceme být považováni za kulturní vzdělance a estéty, i my chceme být free, cool a in, tedy být frikulíny a trochu si ty Karlovy Vary také užít. Tedy, vzhůru do velkého světa Kultury, Umění a Krásy!

V první řadě – do Karlových Varů na filmový festival jsem se na ten jeden večer dostal úplně náhodou a nedopatřením – jel jsem do Varů v poslední festivalový pátek kvůli něčemu jinému a bohužel na motorce, protože jsem si, veden vlastní liknavostí a nedbalostí, nezkontroloval počasí. A to mne zaskočilo už brzy odpoledne velmi silnou linií bouřek, která mně zavřela cestu zpět na Prahu. Motorkou to prostě už nešlo – v takovém počasí se motorkáři pouze nervózně srocují v autobusových zastávkách či pod silničními mosty a čekají, až to přejde. A právě tato nevábná vidina strávení několika hodin v autobusové zastávce v Olšových vratech či případně v té šílené vesnické putyce v Kolové mne přiměla k tomu, abych porušil jedno ze svých mravních tabu – a sklouzl dolů do města na filmový festival.

Stačilo jen několik esemesek namířených na správně odhadnuté kontakty, abych se v řádu minut vnořil do festivalového života.  Ne nadarmo jsem nějakých třicet let svého života trávil mezi intelektuály, teď mi tato investice v mém motorkářském období života konečně splácí své dluhy zpět! Zkontaktovaným intelektuálům jsem vysvětlil svoji krajně prožluklou situaci způsobenou povětrnostní situací a bouřkovou squall line blokující silnici do Prahy, a že jsem tímto porušil svůj slib se už nikdy neobjevit na Karlovarském filmovém festivalu, kterou jsem učinil někdy před mnoha lety po strašlivém zážitku nejen kulturního míjení, ale spíš střetu nekompatibilních civilizací, které jsem tam mezi mnou a některými návštěvníky utrpěl.  Takřka ihned jsem od intelektuálních kolegů ovšem obdržel pozvání a platnou vstupenku na hit pátečního večera, na korejský film Snowpiercer. S tím, že si touto návštěvou pouze utužím a utvrdím své představy a stereotypy o filmech a filmovém festivalu, takže pak vlastně budu mít radost, že věci jsou takové, za jaké je mám. Z nich že tam se mnou půjde jenom jeden, který je na ten film docela lidsky zvědavý, protože se pracovně podílel na jeho více než ročním filmování v barrandovských ateliérech. Tehdy se mu říkalo pracovně Vlak a vědělo se, že štáb rozhodně nesmrdí korunou ani dolarem a je neuvěřitelně rozhazovačný, a byl to jeden z nejdražších filmů v posledních letech na Barrandově vyrobený. Původně se také mělo za to, že to bude nějaký kasovní trhák, velkofilm do běžné produkce, ale ukázalo se, že to je artový film pouze pro festivaly a artovou filmovou síť. A že jeho cena je v hluboké myšlence a uměleckém poselství. Když mi to ti intelektuální přátelé říkali, tak se šklebili, a říkali, že nejsou žádné svině, že to dám, že je tam akce, a že kdyby byli svině, tak mně pošlou na ten gruzínský černobílý film, kde se člověk dvě hodiny kouká do kukuřice.

Takže, Snowpiercer. Kde začít s popisem? Krásné kino, krásní lidé všude kolem mne, zejména spousta krásných slečen, jedna vedle druhé intelektuálky, velké oči, velké náušnice a i vše ostatní. Představování korejského autora, českého výtvarníka, investorů filmu, včetně Ministerstva kultury ČR. Ach, jak je krásné to pozlátko kultury, jak je krásné být přitom! Přilbu a motorkovou bundu jsem zmuchlal pod sedadlo, takže na mně ani nebylo poznat, že tam tak úplně nepatřím.