Pacient je starší a hodně pamatuje. Pamatuje na pořadníky na operace za reálného socialismu, pamatuje na porevoluční proklamace těch chytřejších než je on, jak nedůstojný byl tehdejší zdravotní systém a jak volný trh situaci vyřeší ke spokojenosti pacientů. Vyřešil. Karel Marx tvrdil, že vývoj jde po spirále. Za určité časové období se zdánlivě nacházíme na tomtéž místě, avšak o úroveň výš. To je dialektika. Ovšem tento teoretik sociální rovnosti není jejím zakladatelem. Dialektiku vývoje vyjádřil už Herakleitos svým známým výrokem. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. I když na tomtéž místě. Dodávám. Z pohledu nešťastného pacienta jsme však spirálu ponížili na obyčejný kruh. Jsme po dvaceti letech na tomtéž místě. Ovšem pouze zdánlivě.

Volný trh ve zdravotnictví zapomněl vytvořit dokonalý legislativní rámec, pravidla, mantinely, ve kterých by se mohl pohybovat. To není nic nového. To je stará bolest naší ekonomiky posledních dvaceti let. Ve zdravotnictví je tento přístup ovšem obzvláště obludný. Jde totiž o zdraví lidí. Tedy po pravdě řečeno, přestává jít o zdraví lidí a Hypokratovu přísahu stále více překrývá obyčejný kšeft. Na ty operace totiž nejsou peníze. Nejsou? Máme dost kvalifikovaných lékařů, které je mohou provádět, máme vysokou úroveň zdravotní péče, která dává záruku přijatelné kvality, máme technické zázemí, dostatek technických přístrojů…akorát…nemáme peníze. Peníze se ztrácejí v neujasněných pravidlech volného trhu ve zdravotnictví, neboť do této soutěže volného trhu se zapojili jedinci a systémy, které tento zdroj financí vysávají a neodvádějí za to dostatečnou protihodnotu, kterou by pacient pocítil zvýšeným komfortem poskytované péče. Jak mizí miliardy z nemocnic? 250 miliard platí zdravotní pojišťovny ročně nemocnicím za léčbu. Nemocnice však podle posledních kontrol NKÚ našly způsob, jak veřejné peníze určené pro léčbu pacientů použít na cokoli jiného, popřípadě jejich část zpronevěřit managementem prostřednictvím zmanipulovaných a předražených veřejných zakázek. A pacient stále čeká na svou operaci kyčle a vytvářejí se mu otlaky. Další miliardy ze zdravotních pojišťoven jdou ambulantním lékařům. I mezi nimi se najdou zastánci volného trhu, kteří pojišťovnám účtují výkony, které nebyly nikdy uskutečněny. U jednotlivců to mohou být desetitisíce, statisíce a někdy i miliony. Měly by si tedy zdravotní pojišťovny zřídit jakousi zdravotní policii, tak jako ministerstvo financí uvažuje o policii finanční? Kdo jí bude platit a v jakém právním rámci se bude pohybovat? Bude umět vůbec dokázat zpronevěru? Všichni o všem vědí, ale nikdo s ničím nemůže nic dělat. A do toho předražené léky od distributorů, závislost některých lékařů na těchto firmách. A taky třeba IZIP, který stál VZP miliardu a není k ničemu. Krátce řečeno, do volného trhu se zapojili podvodníci, kteří jsou díky stále nedokonalé, možná záměrně nedokonalé legislativě těmi, kteří za vlastní zisk, drahá auta, vily v okolí velkých měst a drahé dovolené zašlápli Hypokratovu přísahu hluboko pod vysoký kramflek svých luxusních bot. A náš pacient čeká a dělají se mu otlaky…