Některé vzaly bleskem za své, (nebezpečné) konsekvence jiných, např. v Sýrii anebo Libyi, pociťujeme dodnes. Na každý pád rozvětvené či odlišné dle specifik toho kterého z plejády států, jež „arabské probuzení“ zasáhlo.

V miniaturním Libanonu o „výměru“ srovnatelném se Středočeským krajem se přes nemalé napětí stabilita režimu zachovala; stejně jako v nyní nejrozlehlejší zemi Afriky, Alžírsku. Příčiny jsou zjevné – obě státnosti zasáhl v soudobých dějinách vyčerpávající občanský konflikt. Speciálně Libanonci si „užili“ svoje. Mnohaleté měření sil započalo roku 1975, mír přinesl až počátek devadesátých let. Sektářsky laděná vnitřní válka neboli libanonizace státeček naprosto zdevastovala, neboť do krveprolévání chtivě vstupovali cizí aktéři. „Strýčkové“ z Ameriky, Izraele, Sýrie a tak dále, kteří si ze sobeckých důvodů nepřáli rychlý konec zabíjení. To si v Bejrútu naštěstí mnozí ještě živě pamatují.

Horší to již bylo v Egyptě, jenž je nejlidnatější arabskou zemí. Zde byl pokojně, nicméně k nelibosti Tel Avivu a Rijádu, svržen vojenský diktátor Mubárak. Tehdejší americký exprezident Obama dal totiž postupně na srozuměnou, že na Nilu se musí vyměnit „faraon“. Egyptští důstojníci pochopili, „zač je v Pentagonu perník“, a tak respektovaná armáda napomohla řízenému přechodu k vládě Muslimského bratrstva. Po nějaké době toto původně ilegální hnutí svrhla, znovu ho postavila mimo zákon a nějakým pětadevadesáti milionům Egypťanů opět „velí“ sekulární voják, generál Sísí.