Místo toho nepřestajně vynalézá způsoby, jak odměnit „věrné“ čili ty, kteří ho – i kdyby jen z vypočítavosti – podporují, a jak se pomstít „zrádcům“ čili těm, kdo stojí proti němu. To je jeho prvořadý cíl, a jestli se s tím třeba „spláchne“ také Česká republika, ho patrně tolik nezajímá. Jedná vysloveně na hraně a své mnohdy kontroverzní kroky či výroky vydatně „gumuje“ faktem, že se zasloužil o pád Nečasovy pravicové koalice. Což valná většina národa přijala podobně jako „zasloužil se o stát“.

Jeho charakteristické vlastnosti se s věkem umocňují. Přibývají mu léta, přičemž se ozývají důsledky netajené, někdy až bizarně obhajované nestřídmosti, ale svaly jeho exhibicionismu, ješitnosti a zakomplexované mstivosti hypertrofují. Myšlenkově nepřichází s ničím zrovna novým a nynějšími taktikami nejvýš obratně variuje triky, na něž si zájemci od fochu dobře pamatují z jeho zlaté éry.

Začala rokem 1989, tudíž bylo zábavné slyšet prezidentovo přeřeknutí, že premiérem jmenuje předsedu vítězné sociální demokracie Sobotku dne 17. listopadu. To by mu jistě vyhovovalo, na Úřadu vlády totiž zasedá „kabinet odborníků“. S Hradem úzce provázaný spolek přátel a ctižádostivců Miloše Zemana, kteří již hezkých pár pátků fungují „svobodní od parlamentní důvěry“.