Tizian jej namaloval rok po bitvě u Mühlberka, kde Habsburk rozdrtil své německé protestantské protivníky. Benátčan dorazil na císařský dvůr v Augšpurku roku 1548 a svým uměním nadchl nejen panovníka, ale i četné šlechtice a dámy z jeho okolí. Zatímco hlava tehdejšího západního světa zápasila o moc se soukmenovci a pózovala umělcům, sultán Sulejman I. Nádherný stačil obsadit Rhodos a Maltu i severní pobřeží Afriky, jeho následovníci dobyli Kypr. Uherské království prakticky zaniklo a Balkán patřil Turkům.

Evropu rvaly na kusy náboženské války mezi katolíky a protestanty a její pobřišek zabírali krok za krokem islámští bojovníci. První století po znovuobjevení Ameriky a poté, co ze země byla změkoule, si nemohlo stěžovat na nedostatek událostí. Pár let před Kolumbovým vyplutím se v Pieve di Cadore (přesné datum není známo) narodil Tiziano Vecelli a už jako chlapec se odešel učit malířem do Benátek a prožil v nich s malými přestávkami život téměř devadesátiletý. Moc se nestaral o půtky kondotiérů, ani o vleklé boje Benátčanů s Osmany, maloval jednoho dóžete za druhým, jak mu velela státní renta, a při pohledu na jeho portrét papeže Pavla III., na jeho potměšilou přikrčenost, je až příliš čitelné, co si o mocných svého světa myslel. Namaloval i Sulejmana, vypadá trochu jako orientální ornament, a když benátského velitele kyperské pevnosti Famagusta Marcantonia Bragadina stáhli Turci z kůže, zděšení obyvatel domovského města vyjádřil monumentálním obrazem nazvaným Apollon trestá Marsya. Ten ale na současné malířově pražské výstavě nehledejte. Arcibiskup Jan Graubner jej neuvolnil z arcidiecézního muzea v Kroměříži. Ani Karla V. na koni v Císařské konírně nehledejte. Nevím, jestli si o něj kurátoři v madridském Pradu říkali či ne. Každopádně jim ho nepůjčili. Ani podobizny Pietra Aretina na Hradě nehledejte, ta s přelomovou barevností visí pořád ve florentské galerii Pitti. I Pavel III. zůstal v Museo di Capodimonte v Neapoli. Zato tam najdete několik kopií. Jejich rámy jsou krásné.