Slunce z posledních sil krmí naše naděje i běsy. Rozhrnujeme oponu, kterou všední dny zahalují jeviště vzpomínek, a podáváme ruku minulým výjevům, hledíme do tváří, o nichž jsme nikdy nepochybovali, a jsme náhle udiveni nepravděpodobností toho, co patřilo a patří k našemu životu. Světýlka svíček, ohýnky znamení, vzkazy hvězdám, jež nám svým mžikáním slibují pochopení a přízeň. Proto se brzy stmívá, aby s námi byly déle, učí nás vážit si světla.

Opar vzlíná z moravských úvalů a auto bzučí po dálnici od severu k Brnu. Chvat vozidel jako by nepatřil doprostřed bukolické krajiny s mírnými kopečky, kam se víc hodily pochodující pluky císaře Napoleona. Mohlo to vypadat malebně, než jejich kosti splynuly s touto půdou, a nemají hřbitovy a nemají hroby.

Austerlitz, Austerlitz, převaluje se to slovo na jazyku, vynořuje se s ním jedno pařížské nádraží a vane jím neutuchající proud slávy, než náhle a najednou – zrada aliterace: Auschwitz. Ano, také proto už není v Rousínově židovské ghetto. Míjíme tabuli s názvem města a smutek zalévá údolí. Potřebovali bychom vzdálený přístup, potřebujeme cosi opravit na ploše minulého času, stejně jako nám aplikace dává možnost přecházet z jednoho počítače na display druhého. Vzdálený přístup je sdílení. Snesli bychom je?