Znám ale jeden, který je v létě otevřen ve dne a možná i v noci. Ano, je to dáno tím, že v něm v podstatě není co ukrást. Architektura se krást nedá. Dá se jen napodobit, ale místo v krajině nepřestěhujete. Vsazen do buližníkové skály tu kostelík trvá na svém šest set sedmdesát let. Zpočátku se nad ním vypínal hrad a kolem cesty byla se životem panstva spjata malá ves. Faráře jim dosazoval král Václav IV. osobně. Když oráč na poli tenkrát zvedl zrak, nabízel se mu tentýž utěšený výhled, jaký po staletích sňala kamera Jana Malíře ve filmu Věry Chytilové Šašek a královna. Nutí to člověka přesvědčit se i hmatem, že ta přeludná plastika domoviny v chvějícím se letním odpoledni je skutečná. Ale ne, ten kraj se obejmout nedá, ten si musíte uložit do paměti a věřit pak, že se vám to nezdálo. Po staletích válek, vichrů a dešťů svědčí o hradu jen náznak studny a na místech zmizelých chalup stojí buky jako žoldnéři v šedých brněních. Původní gotický půdorys svatostánku překreslilo baroko na řecký kříž. V polovině devatenáctého století se propadl strop, lidé už nad ruinou mávli rukou, leč přece jim to nedalo a kostel zase opravili. Místo si o něj řeklo. Ke hřbitovu přece kostel patří.
Pole mrtvých se svažuje k jihu. Slunce rozehřívá kamenné náhrobky a čerstvě zalité květiny u nich voní. Jako by půlka hřbitova patřila Opatrným. A ta druhá Mudrům. Opatrných se loni v květnu sjelo sto osmdesát z celého světa do nedaleké Líšné, svůj rod mají doložený od roku 1592. Jejich rodová kronika je unikátní. Na statku v obci dosvědčuje tradici hrdá selská plaketa. Náhrobky vyprávějí, že Mudrové se zase starali o školu a poštu. Mezi hroby je ticho jako v kostele. Čas je němý, čas promlouvá pokoleními za pokolením, čas má dost času a lidé cítí neklid, dokud s ním nesplynou. Samotu mrtvých nerušívají ani zvony. Mohutná trámová zvonice vzdoruje lesu opodál, ale zvony přenesli jinam. Petr a Pavel, rybář a učenec, mají svátek 29. června, a to se tady pravidelně oblouk cesty a palouk zčistajasna zaplní lidmi, stánky, atrakcemi pro děti a vypukne pouť. Druhý den už po ní však, kromě zválené trávy, není ani památky. Opět se tady dá pokojně meditovat a chápat, proč se dala dohromady skupina lidí, kteří pořádají koncerty, troubenou svatohubertskou mši, výstavy a vůbec dělají všechno pro to, aby se podařilo uchovat a zvelebit tuto požehnanou lokalitu.
Listy colloredomansfeldské bučiny jsou jako z vosku a odrážejí sluneční paprsky po způsobu malých dětských zrcátek. Oč pronikavější je toto světelné jiskření, o to tmavší vypadají stíny pod stromy a les jako by se uzavíral do sebe, čeká na vláhu a vrátí ji v měně, jíž houbaři odedávna rozumějí. Ta chvíle ale ještě nenastala, v červnu teprve dokvétají louky a jen náhodou narazíte při kosení na žampion. V ohradě u hájovny se ovce stáhly do stínů jabloní zvyklé na náhlý vzteklý štěkot psa, který ucítil cizince. Po chvíli už zavládne zase naprosté ticho.
Kostel svatého Petra a Pavla u Líšné.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
