Vypracování mnohoznačného významového komplexu zvaného střední Evropa bylo před pádem železné opony dílem opozičních intelektuálů z evropských zemí zahrnutých tehdy do sovětského bloku. Patřili mezi ně například Adam Michnik v Polsku, György Konrád v Maďarsku nebo český Milan Kundera v Paříži. Právě Kunderův vypjatý pesimismus, jak se projevil zejména v eseji Únos Západu z roku 1986, usiloval o to, aby si evropská, myšleno samozřejmě západoevropská veřejnost uvědomila se vší naléhavostí, že osud kultury národů upadnuvších pod ruský imperiální vliv je předobrazem její vlastní budoucnosti, pokud se pronikání asiatství na kontinent nepodaří zastavit.

Konec snu

Po pádu železné opony v roce 1989 se zdálo, že plnému rozžití obsahu pojmu nic nestojí v cestě. Politolog Rudolf Kučera začal u nás vydávat revue nazvanou Střední Evropa. Václav Havel stál jako jeden z iniciátorů u vzniku seskupení Maďarska, Polska a Československa (později Česka a Slovenska) do visegrádské čtyřky. Představa určité části společné minulosti v Rakousko-Uhersku nedávala spát ani některým intelektuálům v postjugoslávských republikách.

Jenže právě osud balkánských států v devadesátých letech výrazně otřásl nadějemi. Maďarský spisovatel Péter Esterházy napsal: „Vypadá to, že z krásné vize, již jsme tak nadšeně nazývali snem o střední Evropě, nezbylo dočista nic. Osamělé, zbídačené, nevraživé země. Uskutečníme jeden zlý sen po druhém, četl jsem kdesi před časem. Jugoslávie, to je metafora střední Evropy."

Angažmá Bernda Posselta a Oty Habsburského ve středoevropsky zabarvených iniciativách ukazovalo, že ani německé historické paměti nepřestala být představa Mitteleuropy pramenem imaginace pro budoucnost. To ovšem zejména v našich zemích nově evokovalo sudetoněmecký problém, který se ukázal jako nečekaně živý a schopný aktivně modelovat aktuální politické postoje občanů. Ke slovu se stále výrazněji dostávala česká rezervovanost vůči nadstátním řešením regionálních problémů.

Rakouský politik Erhard Busek mluvil o tom, že rakouská neutralita byla vzorem pro sousedy, a nezapomínal zdůraznit, jak obrovský vliv na atmosféru střední Evropy měl židovský živel. Nicméně při pohledu na devadesátá léta Busek konstatuje, že „mnoho starých vzorců zmizelo" a žádné nové se neobjevily. Střední Evropa se tak podle něj po roce 1989 ocitla v konceptuálním prázdnu.