Petr Hájek: Brousíme islamistům nože sami na sebe

Začal advent, očekávání Kristova příchodu. Alespoň pro křesťany. Jejich většinoví spoluobčané, kteří se za křesťany nepokládají, se sice společně s nimi připravují na Vánoce, ale je vlastně záhadou PROČ? Pokud se nechystají na oslavu narození Spasitele, na co vlastně?

Při pohledu do ulic je to hned jasné: Jde o pohanské uctívání boha konzumu, které "pozapomenutý" smysl přicházejích Vánoc ve skutečnosti ještě dále degraduje. Je příznačné, že propukající nákupní šílenství a přípravu několikadenního opulentního "obžerství" provází často nesmyslné zadlužování, které mnoha lidem později způsobí existenční problémy.

Ješté horší jsou však ty existenciální. Jako by mnozí zcela ztratili rozum a podlehli spotřebitelské masové psychóze, v níž pro cokoli duchovního není místa. I na islamistické teroristy a valící se migranty jim dá ten rachot na čas zapomenout. Vlastně jsou v tom - paradoxně - podobni právě oněn islamistům, z nichž mají opravněný strach. Ti totiž rovněž podstatu křesťanských Vánoc v lepším případě jen okázale ignorují. A někteří tupí politici jim jdou na ruku a - například jako v sousedním Rakousku - už Vánoce ochotně přejmenovávají na jakési "zimní svátky", aniž by se alespoň namáhali zdůvodnit, proč bychom měli zimu slavit.

Dáváme se snadno odzbrojit

Odzbrojujeme se tak sami. Tváří v tvář pochodujícím šikům, které se vlastně ani moc netají s tím, oč jim jde. Zatajit se nám to pokoušejí naopak ti mezi námi, kteří - politicky korektně - vyzývají k zásadnímu rozlišování islámu a islamismu. Je prý jakýsi "hodný islám" a "zlý islamismus". Pak je ovšem na řadě otázka, co to na Evropu po staletí útočilo, chtělo ji dobýt a proměnit, čemu se naši hrdinní předkové za nezměrných obětí statečně bránili a (až dosud) ubránili: Šlo o islám, nebo islamismus?

Jde o záměrně šířený pojmový zmatek - velmi podobný tomu vánočnímu. Tato ničivá mystifikace má stejnou podstatu. A tutéž podstatu mají proto také nikam nevedoucí úvahy o skutečné příčině teroristických útoků (jako byly naposledy ty pařížské), jež jsou ve skutečnosti jen nepatrným vrcholkem ledovce, který se právě nasunuje na náš kontinent. Valí se na evropské státy a naše domovy, aby z nich "vymrazil" základy, na nichž - ať si to uvědomujeme, či ne - vznikla nejen naše kultura, ale i prosperita. Proč se necháváme tak snadno odzbrojit?

Neporozumíme tomu, pokud nepochopíme podstatu nepřítele. Není to nic lehkého. Není totiž jen kolem nás, ale už dlouho také v nás. Dávno před zkázonosnou migrantskou vlnou ho do hlav celých generací instalovaly ideologie, které mu připravily živnou půdu - a teď mu ještě otevírají hranice. Neubráníme se, pokud toto nepochopíme. Velmi střízlivě a přesvědčivě o tom uvažuje Iben Tranholmová v následující pozoruhodné analýze podstaty divadelního provedení teroristického útoku v Paříži:

"Požehnaná bitva ve jménu Alláha"

Média stále ještě plní komentáře a analýzy teroristických útoků v listopadové Paříži. Jeden úhel pohledu je ale pravidelně ignorován, nebo dokonce potlačován - a tím je náboženství. Je to docela kuriózní opomenutí, protože sami teroristé vydali prohlášení, která naznačují, že jejich motivace jsou právě náboženské.

Prohlášení, kterým za útoky převzal zodpovědnost Islámský stát, je učiněno ve jménu Alláha, a vraždy civilistů jsou označeny za “požehnanou bitvu, jejíž úspěch zapříčinil Alláh”. Tvrdí, že terčem se stala Paříž, protože je to “hlavní město prostituce a hříchu” a “stojí v čele těch, kteří nesou v Evropě kříž”.

Islámský stát neustále odkazuje na Pařížany jako na “křižáky” - přesto ale současně říká, že publikum v klubu Bataclan jsou “pohané, kteří se shromáždili na přehlídce prostituce a hříchu”. Prohlášení končí výhrůžkou, že další útok bude směřovat proti komukoli, kdo se “odváží proklínat Proroka a chlubit se svou válkou proti Islámu”.

Bližší pohled na charakter útoků odhaluje, že měly symbolický význam. Odehrály se v pátek, který je muslimským svátkem. Oběti v klubu Bataclan poslouchaly hudbu, kterou fundamentalistický islám zakazuje. První ze zastřelených byli hosté u baru, kteří pili alkohol. Symbolika ovšem nabyla nových rozměrů, když pochatelé začali střílet do davu v okamžiku, kdy poslouchal skupinu Eagles of Death Metal při ejjich populární písni “Kiss the Devil” (Tedy “Polibek ďáblu”.)

Uctívání ďábla

Série fotografií, pořízená jen několik okamžiků před začátkem tragédie, ukazuje, jak lidé v publiku dělají znamení, sice “zlidovělé”, ale spojené tradičně právě s uctíváním ďábla: ukazováček a malíček zvednutý v “paroháči”, připravují se zplna hrdla zpívat šokující slova:

Kdo by miloval ďábla?
Kdo zpívá jeho píseň?
Kdo miluje ďábla a jeho píseň?
Já budu milovat ďábla
Já budu zpívat jeho píseň
Budu milovat ďábla i jeho píseň.

Ironie skutečně ďábelská: celý sál zazpívá svou oddanost ďáblu, načež je chladnokrevně zmasakrován džihádisty, kteří tvrdí, že slouží Alláhu tím, že povraždí pohany, oslavující a vzývající ďábla. Zdá se, že obyvatelé Paříže nemají ani potuchy o spirituální realitě, kterou přivolávali na své hlavy - ale jejich “prosba” byla přesto evidentně slyšena - a vyslyšena.

Svírá se z toho srdce. Služebníci Alláha i účastníci pohanského veselí slouží jako krvavá oběť pánovi temnot.

A přesto, že ISIS neustále a jednoznačně odkazuje k Alláhovi jako motivaci pro své útoky, politici i média hlavního proudu absolutně odmítají uznat jejich náboženský motiv, natožpak se o něm zmínit.

Namísto toho svou rétoriku mění ve fantastické piruety v neskutečnu, když zdůrazňují, že svět není ve válce s islámem, Islámský stát nemá s islámem nic společného a proto také prý se přejmenoval na Daesh, aby ze svého štítu odstranil cokoli islámského.

Když krátce po útocích mluvil Francois Hollande ke Kongresu ve Versailles, odmítl spojit tyto ohavnosti s islámem byť i jen jediným slovem. I prezident Obama řekl mnohokrát, že Západ není ve válce s islámem.

Morální vakuum

Náboženství je zkrátka v takzvané “válce proti teroru” tabu. Hlavní důvody jsou dva. Jedním z nich je politická korektnost: ideologie sekularismu tvrdí, že náboženství není důležité, neboť není jedním z ideálů Osvícenství, a že tudíž musí být ignorováno, pokud není zrovna zesměšňováno či se o něm nemluví pohrdavě. Druhý, důležitější důvod je ten, že k tématu náboženství a spirituality existuje malá vnímavost v Evropě obecně - a nulová mezi jejími politickými elitami.

To je kořen celého problému.

Ať již se rozhodneme jakkoli interpretovat obraz, který se nám naskýtá (džihádisté udeří na “pohany, vzývající ďábla na koncertě prostituce a hříchu”, jehož publikum skutečně nadšeně pěje ďáblu chorál), je to rozhodně obraz silný, možná dokonce zvící “znamení”. Znamení toho, co stvořilo a udržuje terorismus. Jeho hnací síla totiž primárně není politická, ale duchovní.

Úpadek křesťanství v zemích Západu vytvořil morální vakuum kolosálních rozměrů. Přesně toto vakuum živí a žene kupředu islamismus.

Západ zkrátka a jednoduše již spiritualitě nerozumí. Se svými duchovními kořeny ztratil kontakt, když opustil křesťanství, které je nyní dokonce vykázáno z primárního zákona - smlouvy o EU. Řada zemí odstranila křesťanské a obecně všechny náboženské symboly z veřejných prostranství a prostor. Když odstranili Boha, vytvořili Evropané prázdný prostor, který jen čekal na to, až ho zaplní zlo.

Ke všemu ještě přičtěme morálně zkrachovalé vedení zahraniční politiky evropských zemí, které akceptovaly vraždění i stínání křesťanů. To se vlastně rovná ničení vlastních duchovních základů pro geopolitický zisk. Poslední kapkou byla násilná změna režimu v Sýrii, která odstranila demokraticky zvoleného prezidenta.

Jedinou nadějí je duchovní obroda

Příšera, kterou stvořilo odmítnutí křesťanství, nabírá na síle. Vždyť i terorismus samotný stvořila odkřesťanštělá kultura. Sekularismus a islamismus jsou dvě tváře téže ničivé spirituality, dva parazité, kteří se vzájemně živí. Spravedlivost a milosrdenství prolínají všemi křesťanskými ctnostmi. V kontrastu k nim se destruktivní “spravedlnost” v podání islámu stává evidentně démonickou silou. A v Evropě k ní už neexistuje duchovní protiváha - síla milosrdenství, odpuštění a lásky k bližnímu. Je jen protiváha politická, a ta nestačí.

Sekularismus, víra v relativitu všech hodnot, materialismus a demokracie jako nové náboženství (totiž vlastně modloslužebnictví bez božstva) neustále prokazují, jak slaboučké a nedostačující jsou tváří v tvář islamismu. Postkřesťanské ideologie totiž nemají žádné duchovně silné jádro - nabídnout mohou pouze neustálé sledování všech a vojenskou techniku.

Jenže k vítězství ve válce je potřeba něčeho víc. Je třeba morální síly. A Západ svou morální sílu ztratil. To je dostatečně vidět z faktu, že klidně podporuje takzvané “umírněné” teroristické skupiny, které svou “umírněnost” prokazují, především pokud jde o řezání hlav a doslovné požírání srdcí svých nešťastných obětí.

Orgie smrti v Bataclanu ukazují s děsivou jasností, co se stane lidem v případě, že se otočí zády ke křesťanství (ať již vědomě či nevědomky) a vzývají démonické síly, protože jich chtějí využít ke svým vlastním cílům. Poté sklízejí trpké ovoce světa, jehož příchod měli předvídat.

Pokud Evropa nepřizná sama sobě, že klíčovou hnací silou terorismu je náboženství, bídně zahyne, aniž kdy pozná skutečnou identitu svého nepřítele. Bude fatálně slabá. Její jedinou nadějí je duchovní obroda - jinak nikdy nesebere odvahu k tomu, aby se postavila Islámskému státu a jemu podobným projektům. Duchovní vakuum totiž také znamená prázdno v oblasti skutečných hodnot: patriotismu, cti, mužných ctností, hodnot jako odvahy, statečnosti, sebeobětování, ale i silné víry v dobrého a milujícího Boha. Toho všeho je přitom nesmírně třeba, pokud má Evropa terorismus a radikální islám kdy skutečně porazit.

Kompas

Podobná duchovní obroda, spojená s novým vzepětím směrem ke křesťanství, se odehrává v Rusku již od konce studené války. To také Rusku dává mnohem jasnější představu o tom, co potřebuje, aby porazilo terorismus a zlo, jež stojí za ním. Rusko má správně kalibrovaný morální kompas. Ten umožňuje člověku zjistit, kde se nachází a kam potřebuje směřovat.

Evropa prozatím nad islámem ve své historii několikrát zvítězila. Podařilo se jí to ve Španělsku, Francii, Rakousku (v bitvě u Lepanta roku 1571). Všechna tato vítězství pocházejí z dob, kdy bylo křesťanství jejím výslovně uznaným základním kamenem.

Nyní ale poprvé ve své historii čelí Evropa islámu v bitvě na život a na smrt - bez základu. Nemá na čem stát, neumí nepřítele ani identifikovat, ani si přiznat, že je ve válce. Nemá kompas, který by jí nasměroval.

Řekl to nečekaně dokonce i francouzský ministr zahraničí a zakladatel EU, Robert Schumann: “Evropa přežije a může být zachráněna jen do té míry, do které se vrátí ke křesťanským principům solidarity a bratrství.”

Jeho následovníci křesťanství výslovně odmítají. Ale pokud v tom budou pokračovat, není naděje na to, že fatální střet s islámem tentokrát vyhrajeme.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele