Dvacet let poté se na Václavském náměstí po několik dní scházeli lidé, kteří si toto výročí vzali za záminku k protestním demonstracím proti Husákovu režimu. Vžil se pro to název „Palachův týden“. Policie shromáždění den za dnem rozháněla, média psala a vysílala o protisocialistických živlech. Ve zbytku země byl klid.

Deset měsíců poté proběhl státní převrat. Husákův režim padl. Jedna z posledních kostek domina při demontáži bipolárního světa na ose Východ – Západ a jeho přeladění na osu Sever – Jih. Po demonstraci studentů na Národní třídě byl pár dní v zemi klid. Až v okamžiku, kdy Československá televize spustila přímé přenosy z Václavského náměstí, lid pochopil, že se to už smí – a rozpoutala se „revoluce“. Sametová.

Čtvrt století poté je v zemi klid. Poté, co elitní policisté ve spolupráci s elitními prokurátory svrhli vládu a parlament se v srpnu – jak je v zemi zvykem i bez tanků v ulicích – poslušně rozpustil, máme po volbách na krku vládu novou. Všeobecná letargie z faktu, že faktickým šéfem vlády bude člověk důvodně podezřelý, že byl agentem Husákovy tajné policie, se nekoná. Je druhým nejpopulárnějším politikem v zemi, kde je klid. Parlament usilovně pracuje na zákonu, který umožní obejít zákon, který to dosud estébákům zakazoval. Aby se populární muž mohl stát ministrem, správcem našich peněz.

Rok předtím Natočila Agnieszka Hollandová film o Palachovi. Jmenoval se Hořící keř. Byla to úžasná sláva. Kritika nadšením hýkala. Kromě „kritiků“ film viděla asi jen ještě chartistka a bývalá populární komunistická moderátorka Československé televize. Byla zhnusena. Nikoli z filmu, ale ze svého otce, bývalého významného komunistického funkcionáře Viléma Nového. Ve filmu ho představoval jakýsi herec. Uplivávala si pak veřejně před ním. Před tátou. Ne před tím hercem. Ani před sebou.