V krizích, ať bankovní, řecké nebo migrační, se opakuje vzorec chování, který má tři typické vlastnosti:

1. Ve většině případů porušují vlády, jednotlivě a i jako spolek svá vlastní pravidla a dohody výhradně směrem „dolů“, tedy k jejich změkčení; nikdy však směrem k zostření opatření. Takový aktér se ovšem zbavuje flexibility, která je nutná pro nečekané a extrémní situace.

2. Vlády nevolí nejpřímější a nejúčelnější cestu. Na tu dojde vždy až poté, co již nezbývají žádné možnosti se jí vyhnout. Na výzvy nereagují politici účelně a přímočaře, nýbrž volí opožděně pouze polovičatá opatření.

3. Nejzávažnější je následující tendence. Jsou-li vlády „zaskočeny“ nutností jednat rychle a rozhodně, uhýbají před nepohodlnými zákroky tím směrem, kde tuší nejmenší odpor. Jednají tak velmi často především na úkor vlastních občanů.

V posledních letech to znamenalo, že vlády západních zemí ustupovaly hrabivým manažerům (bankovní krize), spojencům nedodržujícím smlouvy (eurokrize) i násilnickým potentátům (migrační krize) převážně na úkor zájmů svých občanů. V bankovní krizi to politické elity zdůvodnily (údajně) chybějícími alternativami, v eurokrizi nutností bránit (prý jinak nevyhnutelnému) zániku EU a v migrační krizi (a priori všemu nadřazenými) morálními ohledy. Ve všech třech případech dostali jejich občané, kteří jsou nejslabšími aktéry proto, že dodržují pravidla, nevydírají a nepoužívají násilí, „za odměnu“ ještě větší zátěž.