Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 148. díl. Hrdinové

24.08.2020 21:17

Hrdinství, slovo dnes téměř nepoužívané. Jen málokteré dvě osoby by se shodly na jeho přesném obsahu a významu. Hrdinů je prostě příliš mnoho, nebo vlastně žádný, záleží na tom, odkud se na to díváte. Pro dnešní díl našeho cyklu jsem tedy, trochu pro inspiraci i trochu pro odlehčení vybral knihu Paula Johnsona s jasným názvem: Hrdinové.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 148. díl. Hrdinové
Foto: Archiv P. Ž.
Popisek: Petr Žantovský

Paul Johnson se narodil 2. listopadu 1928 v Manchesteru v Anglii. Je britský katolický historik, novinář a autor řady populárních historických monografií. Své vzdělání získal v Oxfordu. Známým se stal už jako žurnalista v 50. letech. Napsal více než 40 knih vesměs s historickou tématikou, přispíval do řady periodik. Zatímco se na začátku své kariéry ztotožňoval spíše s levicí, nyní je prominentním konzervativním historikem. V roce 2006 obdržel Presidential Medal of Freedom (Řád svobody) od prezidenta George W. Bushe.

O proměnách politické afinity Paula Johnsona napsal svého času Jan Čulík na Britských listech:

„Paul Johnson byl po většinu svého života zaníceným stoupencem levice. V letech 1952 - 1955 působil jako redaktor levicového týdeníku New Statesman. V letech 1965 - 1970 byl jeho šéfredaktorem. Koncem sedmdesátých let učinil Paul Johnson radikální konverzi a z výmluvného a přesvědčivého stoupence sociálně demokratické ideologie se stal stejně výmluvným a přesvědčivým obhájcem pravicových postojů a v osmdesátých letech vášnivým obdivovatelem Margaret Thatcherové. Časopis Independent došel k závěru, že Paul Johnson pravděpodobně není ani levičák, ale pravičák, ale prostě ho zřejmě fascinují lidé, kteří mají moc. Johnson napsal rozsáhlá díla na závažná témata - knihy o historii židů a o historii křesťanství - a mnozí recenzenti tyto práce považují za zdařilé a pečlivě napsané. Jiné Johnsonovy knihy charakterizuje Independent jako "poněkud šílené". K nim prý patří Intelektuálové. Je to soubor životopisných esejů, v němž Johnson veřejnosti prozrazuje, například, že Rousseau byl „pyšný, egoistický a hádavý", či že Tolstoj „holdoval sexu až do jednaosmdesáti". Na otázku, co mělo být účelem této knihy, vysvětlil Paul Johnson: „Chtěl jsem ukázat, jak život těch, kteří dávají přednost myšlenkám před lidmi, je strašný. Sám jsem přesvědčen, že lidé jsou důležitější než myšlenky."

Myslím, že Jan Čulík dost přesně charakterizoval rys, který je zároveň nejsilnější – i nejslabší stránkou Johnsonovy tvorby. K historii přistupuje výběrově, někdy účelově, takříkajíc novinářsky, přesouvá skutečně svůj zájem z obecných idejí na živého člověka. Tím je sympatický, ale proto také se může dopouštět různých paušalizujících či zkreslených a nepřesných soudů. Jeho obdivovatelé mu je však rádi promíjejí.

Česky vyšly Paulu Johnsonovi mimo jiné rozsáhlé knihy: Civilizace starého Egypta, Dějiny 20. století, Dějiny amerického národa, Dějiny anglického národa, Dějiny civilizací Svaté země, Dějiny křesťanství, ale také například Dějiny renesance či Dějiny umění. Specifickou odnoží jeho tvorby jsou historické medailony osobností, které vyšly například v knihách Intelektuálové  a Tvůrci. Kniha Hrdinové je další v této řadě.

Paul Johnson se tu pokouší napříč dějinami nalézt odpověď na otázku, co je vlastně hrdinství. Předkládá čtenáři osudy tří desítek hrdinů a hrdinek, kteří stále vyvolávají úžas, obdiv a úctu, nebo v některých případech alespoň sympatie. Některá jména jsou jednoznačná, u některých čtenář pocítí rozpaky. Johnsonův výběr je subjektivní a podobně jako v předchozí knize Tvůrci se k tématu snaží přistupovat spíše přes jednotlivé osudy než přes analýzy a definice. Nesnaží se klást důraz na pohlaví či povolání, ale naopak poukázat na to, že statečné chování najdeme ve všech dobách a na různých místech. Je to svého druhu docela dobrá příručka historického relativismu. A mimochodem, v mnoha ohledech dnes možná aktuálnější než v době svého vzniku.

Pohleďme ostatně, jak svůj přístup charakterizuje sám autor:

V tomto souboru biografických esejů chápu pojem hrdina v tom nejširším možném smyslu, přestože jsem do něj zařadil i několik hrdinů proslulých válečnickými činy. Z mužů například Alexandra a Caesara a z žen Boudiku a Johanku z Arku. Hrdinou je vlastně každý, koho jako hrdinu dlouhodobě, obecně a nadšeně uznává nějaký rozumný, nebo když na to přijde, i nerozumný člověk. Do souboru jsem přidal i jednoho, dva lidi, jež mám za hrdiny já sám, protože se domnívám, že individuální pojetí je v uctívání hrdinů legitimní. K podstatě věci začneme ve skutečnosti pronikat, až když si položíme otázku, jak my osobně chápeme hrdinství. Zajímavé je, že hrdinova pozice v obecném mínění není neměnná. Byron jak za svého života, tak po smrti status hrdiny opětovně získával a ztrácel. I když v některých zemích, především v Řecku a Itálii bylo jeho místo na žebříčku hrdinů jistější než jinde, zejména v Británii. Jiným příkladem je dokonalý hrdina z doby I. světové války Rupert Brooke, který je dnes znevažován a zesměšňován. Tak tomu bylo vždy. Heroda v jeho době určitě pokládaly za hrdinu tisíce a tisíce Židů a částečných Židů, kteří měli prospěch z jeho štědrosti. Byl to nejbohatší muž Římské říše a snad největší filantrop v celé její historii. Veřejné stavby, které budoval - přístavy, tržiště, stadiony, divadla, majáky, lesní sídla a zahrady -, byly velkým přínosem a lidé si jich velmi vážili. Právě proto se Herodovi říkalo Veliký. Vražděním neviňátek však všechno znehodnotil. A když začali mínění utvářet křesťané, stal se netvorem. Ale stejně tak se může netvor změnit v hrdinu. Čingischán, který byl bezmála jedno tisíciletí odsuzován jako archetyp masového vraha, násilníka, lupiče, žháře a plenitele, se v posledních dvou desetiletích, t.j. od pádu Sovětského impéria ve Střední Asii, stává státním hrdinou. Zejména v Ázerbajdžánu a v Mongolsku se objevují jeho sochy, pojmenovávají se po něm města, a děti se učí pokládat ho za otce své vlasti. Některé kategorie hrdinství byly zcela znehodnoceny. „Statečný“ Cortéz a Pizarro dnes představují nejhorší imperialisty a navíc se jim připisuje krutost. Livingstone, význačný hrdina Viktoriánců, uctívaný ještě za mého dětství, se dnes označuje za rasistu a jeho partner Stanley, hrdina jednoho z nejproslulejších setkání v historii, za žoldáckého žurnalistu. Výzkumníci a cestovatelé se dnes obecně těší menší slávě než kdysi. Amundsen a Peary, a dokonce i hrdina Scott, který tragicky zahynul v Antarktidě a jeho obětavý druh kapitán Oates už v panteonu školáků nezaujímají tak vysoké postavení jako dřív. Všichni lidé, kteří se nějak podíleli na rozšiřování Impéria, Clive v Indii, maršál Lyautey v Maroku, Cecil Rhodes v Africe, Lawrence v Arábii, jsou dnes podezřelí.

Pro toto setkání s knihou jsme vybrali dvě jména Johnsonových hrdinů, u nichž bychom jen velmi těžko hledali sebemenší styčný bod. I když jeden nikdy neví… Zde tedy před námi stojí Johanka z Arku a Winston Churchill.

Evropské chápání hrdinství se v dějinách často promítalo do křesťanského fenoménu kanonizace. Tak byla svatořečena i Johanka z Arku, prazvláštní historická postava, o níž toho nevíme mnoho, ale o níž panuje řada legend. Johnson nezkoumá jejich pravdivost, zabývá se opět především psychologií hrdinky, a v tom jeho metoda silně připomíná vynikající literární monografie z pera Stefana Zweiga.

Mnozí včetně některých Francouzů by řekli, že největším z hrdinů Francie byla Johanka z Arku. Jejich životy (míněn král Jindřich V., pozn. pž)se začaly překrývat, když se 6. ledna 1412 narodila v Domremy ve východní Francii. Na hranicích krajů Lotrinsko a Champagne. Jindřich měl 24 let a brzy se měl stát králem. Když bojoval u Agincourtu, byly Johance tři roky. Když jako desetiletá dívka už pracovala na poli svých rodičů, Jindřich zemřel. Není tak zcela nepředstavitelné, že mohli uzavřít sňatek. Jaké syny, jaké dcery jim nebylo dopřáno vychovat. Byl jim společný všeprostupující pocit souvislosti mezi válkou a vůlí Boží. Jindřich věřil, že je právoplatným vládcem Francie a že Boží podporu jeho nároku dokazuje jeho úžasné vítězství u Agincouru a další události vedoucí ke smlouvě s Troyes. Johanka zase věřila, že Bůh si přeje celý tento proces zvrátit a že ona je Bohem vybraným nástrojem, který ji dosadí na trůn jako oprávněného panovníka - jako Karla VII. Oba pokládali válku jako za něco posvátného, i když v nejmenším nepochybovali o její hrozné stránce. Oba se do ní s mimořádným nadáním pustili už v mládí.

Johančina kariéra byla žalostně krátká. Roku 1424, když jí bylo právě třináct let, poprvé uviděla nějaké světlo a začala slýchat nějaké hlasy. Zabralo jí čtyři roky, než přesvědčila francouzské úředníky na různých úrovních, že je bez postranních úmyslů upřímná. A získala tak 23. února 1429 v Chinonu přístup k dauphinovi. Ten jí dovolil, aby své vize podrobila testu. Oblékla se do mužských šatů, nasadila si bílé brnění a shromáždila nějaké vojenské síly, které měly ulevit městu Orleans obléhanému Angličany. Dne 29. dubna vstoupila do města a 8. května Angličané skončili obléhání. Následovaly další úspěchy, takže Johanka mohla 17. června v katedrále v Remeši korunovat dauphina na krále Francie. V období od jara 1429 do jara 1430 se účastnila téměř nepřetržitých bojů s Angličany a jejich burgundskými spojenci. V květnu 1430 ji v Compiègne zajali Burgunďané a za deset tisíc livrů ji prodali Angličanům. Soudili ji v Rouenu za čarodějnictví a herezi. Johanka se přiznala a byla odsouzena k trvalému uvěznění. Když své přiznání odvolala, 30. května 1431 ji upálili na hranici a její popel hodili do Seiny. O čtvrt století později roku 1456, po šestiletém zkoumání ji Papež Kalixt III. formálně zbavil obvinění a prohlásil za nevinnou. V roce 1909 byla blahoslavena a v roce 1929 kanonizována.

V určitých ohledech toho o Johance z Arku víme více než o Jindřichovi V., protože se dochovaly úřední záznamy z jejího soudu a rehabilitačního procesu, které jsou studnicí zajímavých informací. Přesto zůstávají zásadní mezery. Je smutné, že žádný francouzský autor z její doby neměl tolik prozíravosti, aby napsal její životopis založený na materiálech poskytnutých lidmi, kteří ji znali. Byla to mizerná doba průměrnosti. Jindřich VI. v Anglii zbožný, ale neaktivní a slabý vládce. Někteří z jeho velitelů ve Francii byli schopní, ale žádný z nich neměl představivost ani výjimečné vlastnosti. Francouzští velitelé byli, pokud možno, ještě horší. Karel VII. byl odporná kreatura. O Johanku neprojevoval žádný zájem. Naslouchal jí jen neochotně. Poskytoval jí jen ubohou podporu. Nikdy nebyl u toho, když vybojovávala jeho bitvy, nikdy jí nepoděkoval za to, že ho korunovala - za něco, co sám pro sebe udělat nemohl. Nijak nepřispěl k její snaze dobýt Paříž, ani neprojevil nějakou snahu osvobodit ji nebo ji vykoupit ze zajetí. Nikdy neprotestoval při jejím odsouzení a neudělal nic, aby tento verdikt zvrátil. V této poušti talentu a ctnosti čněla Johanka jako krátká svíce odvahy a dobroty, která brzy dohořela.

Johanka nebyla pasačka. Spíše pracovala na poli. Nakonec se naučila napsat své jméno. Jehanne, ale nikdy neuměla číst a psát. Po její smrti se šířily různé zvěsti o jejím údajném královském původu. Ale o něčem neobvyklém, co by souviselo s jejím narozením, neexistuje žádný důkaz. Její rodina byla zcela obyčejná. Nic nesvědčí ani o nějakém silném vlivu víry v jejím dětství. Milovala kostelní zvony, a když pracovala na poli, při jejich zvonění poklekla, pokřižovala se a pomodlila. To však dělalo mnoho jiných vesnických dívek. Sama se však označovala jako la pucelle, což byl starobylý výraz pro pannu a dochoval se jen díky ní. Nikdy neprojevila nejmenší touhu vdát se a mít děti. Na svém soudu řekla: „Existuje dost jiných žen, aby zastaly úkoly, které jsou ženám obvykle vyhrazeny.“ Od svých třinácti let, kdy poprvé slyšela hlasy naléhající, aby zachránila Francii, byla zcela otevřená a zásadová v tom, co chce udělat. A nikdy se neodchýlila od svých záměrů: „Dát Francii právoplatného krále a vypudit Angličany“. Vždy se držela svého původního příběhu, který nikdy nezaměnila v žádném důležitém detailu. Rozeznávala hlasy sv. Michala, sv. Kateřiny a sv. Markéty. Vždy tyto tři. Nebyly v tom žádné romantické okrasy. Nebylo možné ji přimět, aby se svého příběhu vzdala. Ani hrozbami mučením ani vynalézavými léčkami. Zřejmě měla dar rozeznávat lidi, které nikdy předtím neviděla. Například dauphina. Někdy také věštila, celkem správně, ale nikdy formálně. Neexistují žádné doklady, které by jí dokazovaly nějaké čarování.

Johanka nebyla marnivá a tak odmítla dát se portrétovat. Žádný její soudobý obraz neexistuje. Víme, že měla krátký krk. Drobná jasně rudá znamínka za pravým uchem, krátké černé vlasy, snědší opálenou pleť, byla černá a tmavá, a že fyzicky byla neobyčejně zdatná a houževnatá a měla pevné dobře stavěné tělo. Byla zkrátka silná, statná zdravá, ale jinak nepříliš výrazná.        Nikdo ji neoznačoval za krasavici. I když vévoda z Alençon, který ji měl rád a obdivoval ji, prohlásil, že měla pěkná ňadra. Jak by řekla Joan Austenová, byla „prostě jen pěkná dívka“. Působila však impozantně. Původně chodila v červené sukni z hrubé látky, jakou venkovské ženy v Lotrinsku nosily ještě před I. světovou válkou. Jakmile se poprvé směla účastnit boje, okamžitě na sebe vzala mužské šaty, které jí poskytl její bratranec Durrand Lassois. Obyvatelé Vaucoulers jí potom pořídili všechno, co potřebovala. Černou halenu, krátký tmavě šedý kabátec, vysoké boty a černou čapku. Později na sebe brala šarlatovou a zelenou, barvy domu Orleánského, aby byla rozeznatelná v bitvě. A v zimě brokát vyšívaný zlatem a šarlatem podšitý kožešinou, ale všechny tyto jednotlivé doplňky sloužily pouze vojenskému účelu. Nosila dva rodinné prsteny. Jeden s nápisem Jhesus Maria a druhý s křížem. Brnění měla jednoduché, bez zlacení a erbu. Řekla, že její meč se nalézá v kostele St. Catherine de Fierbois. A skutečně tam byl. Neustále ho měla při sobě.

Vévoda z Alençon, jemuž v bitvě zachránila život, jí věnoval skvělého koně. Zapůsobilo naň, jak skvěle jezdí, jak to umí s dřevcem a jak statečná je v boji. Jízdu na koni musela mít v krvi a ohromovala jí všechny muže. Takže nemohli pochopit, že je schopná vydržet šest dní a nocí, aniž odloží jedinou část výstroje. Vážili si její cudnosti i toho, s jakou zdrženlivostí a obratností zvládá situaci ženy, nucené se v tvrdých podmínkách pohybovat mezi samými muži. Za to roční či delší období, které strávila na bojišti, nedošlo k jedinému pokusu o svedení nebo znásilnění. A to ani ze strany mužů bojujících jí po boku, ani ze strany nepřátel poté, co ji zajali. Nebylo to, jak se domnívají někteří autoři, tím, že by byla nepohledná, vojáci jsou v nouzi schopni znásilnit jakoukoliv ženu bez ohledu na to, jak je stará nebo jak vypadá. Johanku obklopovala jakási aura, která muže nutila ji ctít. Však také prohlašovali, že v její přítomnosti nebyli schopni myslet na nic, co by se spojovalo s tělesností. Nic z toho však neznamená, že by Johanka byla nějakým způsobem neženská. Louis de Contes, který jí dělal páže a měl ji ve velké vážnosti, vypověděl, že ji často viděl plakat. Cosi vysloveně ženského bylo i na malé válečné sekeře, kterou nosila. I hlas měla typicky ženský. Po bitvě u Patay 8. června 1429 si položila do klína hlavu umírajícího anglického vojáka, postarala se, aby se vypovídal a utěšovala ho, dokud nevydechl naposled. Překvapivé je, že si podle všeho získala překvapivě mnoho přítelkyň mezi ženami. Žádná z manželek prominentních mužů, ať Francouzek, Angličanek nebo Burgunďanek, se nevyslovila pro její stíhání.

Johanka utrpěla dvě zranění. Poprvé se jí šíp zabodl do těla kousek nad levým ňadrem a pronikl patnáct centimetrů hluboko. Vlastníma rukama ho vytáhla a rychle se vrátila ke svým povinnostem. V době neúspěšného pokusu dobytí Paříže ji při jednom útoku zasáhl šíp do stehna.  Lučištník tehdy vykřikl: „Paillarde! Ribande!“. (Evidentně nešlo o Angličana). V zajetí ji mučili a i jinak s ní špatně zacházeli, ale ona to snášela se stoickým klidem. Za jejím doznáním bylo cítit osamělost, zmatenost a ohromení, ale vzpamatovala se, opět získala odvahu, sebejistotu a víru a její poslední dny a hodiny byly strhující. U kůlu obracela svůj hlas k Ježíši. Ze spolehlivých zdrojů víme, že když zemřela, John Tressant, tajemník Jindřicha VI., zvolal: „Jsme ztraceni. Upálili jsme světici.“

Hrdinství však nejsou vyhrazeny jen časy starověku či středověku. Hrdinství může mít řadu zdánlivě velmi nehrdinských podob. Hrdinou je pro Paula Johnsona jako pravého Brita nesporně též premiér a neobyčejný státník z časů druhé světové války a časů krátce po ní, Winston Churchill.

Churchill byl jak velmi aktivní, tak velmi neaktivní člověk. Ohromnou spoustu času trávil v posteli, ale nešlo tu o lenost, nýbrž o metodu. Když jsem se s Churchillem setkal poprvé, bylo to na podzim roku 1946, a já se teprve coby školák chystal jít na Oxford, položil jsem mu otázku: Pane Churchille, sire, čemu připisujete svůj úspěch v životě? Bez váhání odpověděl: Úsporám na energii. Nikdy nestůjte, když se můžete posadit, a nikdy neseďte, když si můžete lehnout. K naprosto stejné zásadě se kupodivu hlásila i May Westová: „Nikdy nechodím, pokud mohu sedět, a nesedím, pokud se mohu natáhnout.“  Churchill se touto maximou skutečně řídil. Měl-li tu možnost, trávil jako nějaká vévodkyně ze starých dobrých časů, dopoledne v posteli. Nikoliv však nečinně. Četl dopisy a diktoval odpovědi, procházel novinami a vyřizoval také četné telefonáty. V posteli přijímal i návštěvníky. Jakmile jednou seděl, zvláště seděl-li v křesle, nechtělo se mu zvedat. To pohoršilo prezidenta Theodora Roosevelta, který v roce 1904 prohlásil: „Ten mladý muž není gentleman. Nepostaví se, když do místnosti vejde dáma“.

Rejstříku Churchillových aktivit se nejspíše nikdy nic nevyrovná. Vedle toho, že byl celkem bezmála devět let ministerským předsedou a po většinu této doby také ministrem obrany, byl také dvakrát Prvním lordem admirality, ministrem války a ministrem kolonií. Jako kancléř pokladu uzákonil pět rozpočtů za sebou, což se podařilo jen Walpolovi, Pittovi, Peelovi a Gladstonovi, a tento rekord už pravděpodobně nikdy nikdo nepřekoná. Ve svých knihách a statích publikoval přes pět miliónů slov. Jen jeho šest svazků o II. světové válce má včetně dodatku a rejstříku celkem dva milióny padesát tisíc slov. Pro srovnání Gibbonův Úpadek a pád římského císařství čítá asi jeden milión sto tisíc slov. Churchill stavěl zdi, zakládal rybníky, namaloval více než tisíc obrazů, po celém světě pronesl tisíce projevů, z nichž některé patří k těm nejlepším, jaké kdy zazněly, a vystupování v rozhlase zvládal tak, že ho v něm ještě nikdo nepředčil. Je také jediným členem Dolní sněmovny, který po působení ve vládě velel praporu pěchoty v akci. Překonal též řadu těžkých osobních a politických krizí, zejména když se naň svalovala vina za dardanelskou katastrofu a když ze sebe udělal hlupáka za abdikační krize v roce 1936. Jak napsal lord Winterton, nejdéle sloužící člen Parlamentu, při této druhé příležitosti se Churchill stal hlavním viníkem v ošklivé a ponižující hře, v „jednom z nejzuřivějších projevů, které kdy byly namířeny proti někomu z Dolní sněmovny“. Nebylo části politického spektra, která by si kdy Churchilla nevzala za terč útoků. Pro urážku na cti se Churchill soudil nebo hrozil, že se bude soudit, vícekrát než kterýkoliv jiný člen parlamentu ve 20. století.  Roku 1923 nechal za trestní pomluvu poslat na šest měsíců do vězení básníka lorda Alfréda Douglase a roku 1926 hrozil stejnou věcí Cliffordu Sharpovi, vydavateli časopisu New Statestman. Toryové si ho na podzim roku 1940 zvolili za vůdce jen velmi zdráhavě a mnozí z nich ho z duše nenáviděli - stejně jako on je. S největším zadostiučiněním se Churchill vracel k období od roku 1906 do roku 1912, kdy spolu s Lloydem Georgem budoval základy britského sociálního státu. Zcela na konci svého života měl zvláštní rozhovor s jedním mým přítelem poslancem „Kudrnáčem“ Mallalieuem. Churchill měl jako téměř devadesátiletý muž, jehož síly ochabovaly, nárok používat zařízení zvané „Výtah Sněmovny lordů“, aby nemusel pěšky do schodů, jichž je v parlamentu požehnaně. Výtah směli používat i jiní členové parlamentu s přechodně omezenou pohyblivostí. Takže když se Mallalieu zranil při fotbale, jezdil jím i on. Jednou zastihl ve výtahu Churchilla, který si ho měřil přimhouřenýma očima.“ Kdo jste?“ „ Bill Mallalieeu, sire, poslanec na Huddersfield“. „Která strana?“ „Labouristická, sire“. „Tak? Já jsem liberál. Vždycky jsem byl.“

 Napětí a těžké situace v životě snášel Churchill snáze díky tomu, že měl rád legraci a rád se smál. Přestože jeho smysl pro humor nebyl nevyčerpatelný, na absurdnosti, které jiným připadaly ohromně veselé, někdy hleděl s kamennou tváří -, velmi rychle ho zase nacházel. Zasmušilost Churchillovi nikdy dlouho nevydržela. Violet Bonham Carterová vzpomínala, jak při jejich prvním setkání v roce 1906 řekl: „Všichni jsme ubohý hmyz, ale já jsem rozhodně aspoň světluška“. Světlo vycházelo ze smyslu pro legraci, který v něm nikdy zcela nevyhasl, a teplo, které z něho sálalo, bylo někdy až metafyzické. Škála jeho žertování sahala od obhroublých vtípků přes rozmarné nápady a ironii až k sebezlehčování. Nebýval však krutý nebo surový. Nemohl vystát sira Stafforda Crippse, ale to nejhorší co o něm kdy řekl, když ho viděl procházet centrálním vestibulem Dolní sněmovny, bylo: „Bože, nedopusť, zde kráčí Bůh“. Vtipkovat nebyl schopen pouze o jediném politickém nepříteli. O Aneurinu Bevanovi („špinavý mizera“). O relativně bezvýznamném Clemu Attleym vymyslel anekdotu s taxíkem: „Před Dolní sněmovnou zastavilo prázdné taxi a vystoupil z něho pan Attley“. V jednom nepěkném vtipu si vzal Churchill na mušku nenáviděného Vica Olivera, sólového komika, který se oženil s jeho dcerou Sárou, nadšenou příznivkyní divadla. Když už Mussoliniho stíhala rána za ranou, komentoval to slovy: „Inu, měl alespoň to potěšení zavraždit svého zetě.“ Nenávist, již tehdy cítil, ho později přešla. Řekl o sobě, že jí vlastně není ani pořádně schopen. Jakmile přišlo vítězství, přestal jsem Německo nenávidět. K Chamberlainovi se choval noblesně. „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle“. Taková byla ústřední maxima jeho života. Přestože se k němu voliči jednou nebo dvakrát obrátili zády, především v roce 1945, jejich verdikt vždy akceptoval a nesvaloval na ně vinu. Když se v červenci roku 1945 ocitl po pěti letech diktátorských pravomocí najednou na vedlejší koleji, vyvedlo ho to z rovnováhy. Jeho manželka ho utěšovala: „Možná je za tím schované štěstí“. „Podle všeho je schované zatraceně dobře,“ odpověděl.

(Paul Johnson – Hrdinové. Překlad Jiří Ogrocký. Brno: Barrister & Principal 2008. ISBN 978-80-87029-42-8)

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: K čemu ta nenávist?

7:29 Jiří Paroubek: K čemu ta nenávist?

Vždy jsem rád poslouchal či četl názory bývalého předsedy vlády a dlouholetého koryfeje českého Sená…