Často přednáší o problematice ústavy a občanských práv, vystupuje v médiích, její práce byly publikovány v mnoha odborných i populárně naučných publikacích. 

Před několika dny navštívila také Prahu (mj. vystoupila i na Právnické fakultě UK) u příležitosti vydání její knihy „Nenávist“ s podtitulem „Proč bychom se jí měli bránit pomocí svobody projevu, nikoli cenzurou.“ Smysl knihy je vystižen právě oním podtitulem. Na mnoha příkladech prof. Strossen ukazuje, jak nesmyslné jsou rozmanité aktivistické kampaně proti tzv. nenávistným projevům a jak naopak produktivní je otevírat svobodě slova dveře dokořán, protože jedině tak může společnost samoočistnými mechanismy dospět k racionální, nikoli vyhroceně emocionální komunikaci. V epoše různých hate-free, MeToo, Cancel culture atd. je to kniha jasnozřivá a velice potřebná.  Velmi dobře ji vystihuje už úvodní motto: „Ve výsledku si budeme víc než slova nepřátel pamatovat mlčení přátel.“ (Martin Luther King, Jr.)

***

V době, kdy naše společnost čelí výzvě, jak se bránit vzrůstajícím projevům diskriminace a rozdělování, se čím dál častěji v diskuzích o politických tématech objevuje slovo „nenávist“. Zkušenost nás učí, že téměř každý může být stejně tak obviněn z „nenávisti“, jako se může stát její obětí v závislosti na pestré paletě osobních rysů a přesvědčení. Termíny jako „nenávistné projevy“ či „zločin z nenávisti“ jsou používány k tomu, aby očernily širokou škálu projevů a volaly po jejich potrestání, což ovlivňuje i část politického diskurzu, která je zásadní pro demokracii.

Termín „nenávistné projevy“ není právním termínem s konkrétní definicí; namísto toho je užíván, aby ocejchoval a potlačil různorodý a proměnlivý soubor projevů. Nejčastěji se termínem „nenávistné projevy“ má na mysli vyjádření nenávistného a diskriminačního postoje vůči konkrétním jednotlivcům nebo skupinám, zvláště pak vůči těm, kteří čelili diskriminaci v minulosti.