„Pan Lazar chodí po městě. / Potápí se a vynořuje v lidech. / Kulatou hlavu k ramínku, / jako že žil, a nežije, / jako že neznal, / a teď zná, / že stal se pískem / a byl proset.“

Úvodní verše napsal Josef Kainar (29.6.1917 - 16.11.1971) do sbírky Lazar a píseň, vyšla v roce 1960. To už měl za sebou dvacet let trvající dráhu osobitého básníka, člena literární Skupiny 42 (spolu s Jiřím Kolářem, Ivanem Blatným a dalšími), ale také hudebníka a textaře – hrál už za války na kytaru, klavír a housle ve swingových kapelách a přetextovával pro ně dobové šlágry od Gershwina, Ellingtona, Carmichaela atd.  Už od své básnické prvotiny Příběhy a menší básně (1940) tíhnul k vyprávění osudů (tak se jmenovala i jeho další kniha, Osudy, vyšla 1947). Nacházel ve střípcích životů obyčejných lidí mementa, zdánlivě nepatrná a nenápadná, ale o to působivější. Za příklad může sloužit známá báseň, později zhudebněná Vladimírem Mišíkem, Stříhali dohola malého chlapečka (vyšla v knize Nové mýty, 1946). Pamatujete?

„ Stříhali dohola malého chlapečka / Kadeře padaly k zemi a zmíraly / Kadeře padaly jak růže do hrobu / Železná židle se otáčela // Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn / Jenom se dívali Jenom se dívali / Že už je chlapeček chycen a obelstěn / V té bílé zástěře kolem krku“

Drama, obsažené v několika verších vytržených z banální situace, jakoby vypadlo z antických hlubin a postihlo věčnost v okamžiku. Ta existenciální osudovost, kterou jen o pár stránek dál Kainar pointoval v básni Odjezd: „Necítím nic a cítím nic jak tíhu /…/ odcházím z nádraží a nejdu – zanikám.“

Postava Lazara je pro Kainara symbolická. Žebrák Lazar vystupuje jako jedna ze dvou hlavních postav Ježíšova Podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19–31): I když na zemi je Lazar nejchudší z chudých, může po smrti být posazen ke stolu nebeské hostiny, zatímco pyšný boháč trpí žízní. Kainara zajímaly příběhy a osudy rozmanitých lidiček často na kraji společnosti. Výrobce drátěných vložek, Karbaníci, Vycpávač, Křídlovkář, Chromec, Dívka, která léčí květiny, ale také Královna Kleopatra, Noe, Marie z Magdaly, Kain či Lazar, to je panoptikum skutečných či metaforických postav kráčejících Kainarovou poetickou představivostí. Ztělesňují nekonečný koloběh úzkosti, vědomí konečnosti a paradoxu života. Možná nejsilněji to zní v těchto verších: