Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 57. díl. Jak přežít padouchy

27. 12. 2018 20:50

Před nedlouhým časem jsme v tomto cyklu obšírně citovali z knihy česko-anglického (či spíše moravsko-anglického, je totiž z Olomouce) spisovatele Benjamina Kurase Pohřbívání svobody. Kdo by si však myslel, že Kurasův kritický duch vznikl „z ničeho“ či se prostě nějak vyvinul průběhem let a událostí, mýlil by se.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 57. díl. Jak přežít padouchy
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Stačí si vzít téměř kteroukoli z dlouhé řádky Kurasových knih zabývajících se politikou, geopolitikou, ekonomikou, médii a obecně stavem dnešní společnosti s výhledem do nepříliš vábných perspektiv zítřka, a seznáme, že jde o autora vzácně konzistentního. Myslím, že by ani sám nevzal žádnou ze svých vydaných vět nazpátek. A ono by také nebylo proč.  Pro důkaz tohoto tvrzení jsem pro dnešek vybral jednu celistvou pasáž z Kurasovy knihy Jak přežít padouchy (vyšla v roce 2000, ale aktuální je až citelně). Tato pasáž se zabývá - jak jinak, je to Kurasovo obsedantní téma – manipulací. Tentokrát manipulací plynoucí ze zneužití jazyka, řeči. Proto také nese podtitul NA POČÁTKU JE SLOVO. A koneckonců, na závěr letošního společného setkávání s knihami, za něž vám všem, milí čtenáři, moc děkuji, to sedí jako ta příslovečná ehm na hrnec J.

 „To není lež, to je terminologická inexactituda.“
(Generál Alexander Haig)

Jazyk, smysl, význam, účel, informace, komunikace, výklad, víra, názor, přesvědčení, hodnoty a pravda patří mezi nejostřejší a nejčastěji používané zbraně padouchů. Není taky náhodou, že nastolení kontroly a manipulace jazyka a informací bývá mezi prvními zákroky každé diktatury. A taky není tajemstvím, že v otevřené volnotržní výměně informací vyhrává ten, kdo má nejlepší propagandu, dnes zvanou „public relations“. Kvalita PR se hodnotí ne podle toho, jak přesně a srozumitelně veřejnosti sdělí, o co jde, nýbrž podle toho, jak se jí daří u jak široké veřejnosti vytvořit „image“, po jaké veřejnost touží. Jaká srozumitelná hesla, definice, dogmata a programy vymyslí. Mocenský či politický úspěch spočívá na tom, jak dovedeme informace vykládat, utvářet a upravovat tak, aby odpovídaly víře a přesvědčení co největšího počtu voličů – aby jim dávaly konzistentní smysl. Aby byly určité informace věrohodné, nemusí být pravdivé či přesné, nýbrž konzistentní. Musí ladit s rámcem a kontextem něčeho, co už známe, na co jsme zvyklí, co nám dává smysl, co odpovídá našim zavedeným představám, pravidlům a stereotypům, co plní naše očekávání.

Většina konfliktů včetně válek vzniká selháním komunikace čili výměny informací. Stručně řečeno, válka mezi Ruritánií a Křumpáckem se stane nevyhnutelná, když se mocným pokrokovým Ruritáncům nepodaří sousedním zaostalým bukolickým Křumpákům vysvětlit po dobrém, že ruritánský způsob života je vyššího řádu a že je v dobrém zájmu celého Křumpácka dobrovolně odevzdat Ruritáncům vládu a platit jim daně. Když to Ruritánci Křumpákům vysvětlit dokáží, nevznikne válka, nýbrž federace. Ta pak trvá tak dlouho, jak se Ruritáncům daří Křumpáky udržovat ve víře, že jsou na tom líp ve federaci, než by byli v samostatnosti, kde by je ohrožovalo mnohem horší sousední barbarské a kruté Břimpudlácko. Tak například Češi po staletí věřili, že jim bude líp v habsburském Rakousku než osaměle. Nebo na věčné časy a nikdy jinak pod sovětskou říší než v nějaké pofidérní svobodné alianci nespolehlivých západních demokracií. A už bezmála celé desetiletí v politicko-ekonomickém limbu, který není ani socialistický, ani kapitalistický, východní, západní, ani střední, protože se nemohou rozhodnout, v co vlastně věřit. (Kolik že to procent je ještě v roce 1998 proti vstupu do NATO? A kolik už jich zase po komunismu prstíčkem hrabe?) Kde se neví, v co věřit, tam je snadné přesvědčit kdekoho o kdečem. Tam mají padouši sladký ráj. Pohodu, přinejmenším. Tam se padouši plácají po ramenou, posedávají a libují si, jak „to nemá chybu“.

„Dvakrát dvě zůstane čtyři, i kdyby to tvrdil schizofrenik.“
(Viktor Frankl)

Naše smysly přijímají každou vteřinu několik set vjemů – zrakových, sluchových, hmatových, čichových a chuťových. Vedle nich vytvářejí několik set emocí a myšlenek, které na vjemy reagují: zaznamenávají, pojmenovávají, posuzují, archivují, komentují, třídí, známkují, srovnávají, zvažují, schvalují, pochybují, odmítají, seřazují do kontextů, sekvencí a kategorií. Mnohé tyto emoce a myšlenky vytvářejí další vrstvu, která obhajuje, koriguje nebo polemizuje s emocemi a myšlenkami nejen vrstvy první, nýbrž i s myšlenkami předchozími, jak se jejich význam rozšiřuje, mění nebo upravuje novými vjemy nebo myšlenkami. Ta pak vytváří další vrstvu myšlenek, které nám dávají instrukce, co na základě těchto vjemů, emocí a myšlenek dělat dál.

Výsledkem je, že každou vteřinu našeho života – včetně spánku – se na nás řítí několik tisícovek informací. Spočítat se to asi nedá, protože samotným počítáním bychom vytvářeli další myšlenkovou vrstvu, která provádí to počítání, a další vrstvu, která k tomu počítání dává příkaz, a třetí, která kontroluje, zda se počítá správně, a další, která se diví, zda to počítání má nějaký smysl. A tak dál, pravděpodobně do nekonečna. Dokážeme se z toho úplně nezbláznit jen díky tomu, že naše mysl funguje ve dvou vrstvách. Ta tenčí vrstva, kterou si můžeme představit jako škraloup na hladině, je vybavená schopností třídit a filtrovat přijímané informace tak, aby byly konzistentní a kongruentní, a vytřídit a vybrat z nich jen to, co nám dává okamžitý smysl, co má určitý význam, co má srozumitelnou logickou posloupnost a praktické uplatnění. Všechny ostatní informace ponechává bez povšimnutí pod hladinou, v nekonečně hlubokém podvědomí, kde se ukládají a odkud si je za určitých okolností můžeme dodatečně vylovit, když je potřebujeme, nebo nám mohou vyplavat na povrch samy, jako náhlé zjevení nového významu, geniálního nápadu nebo nečekaného řešení.

Podle některých moderních psychologů naše podvědomí obsahuje nejen všechny informace, které kdy tento vesmír vytvořil, ale i všechny možné permutace, které se vytvořit dají. O tom by se dalo polemizovat do nekonečna, aniž by se to dalo potvrdit nebo vyvrátit. V každém případě jde o informace, k nimž si po většinu času upíráme přístup, protože nám nedávají smysl, nepotřebujeme je, nejsou relevantní a v daném kontextu by nám mohly být i na překážku. Duševní choroby jako schizofrenie se vyznačují právě oslabením nebo ztrátou schopnosti tříbit informace do srozumitelnosti a smysluplnosti, takže škraloup povrchového vědomí roztává v široký nesrozumitelný tok nesouvislých informací. Z hlediska přežívání padouchů – což je, připomeňme si, rámec, kterým se řídí náš škraloup vědomí v tomto případě a v této chvíli – z toho pro nás vyplývá několik důležitých poznatků:

• Nikdo z nás nikdy ani na zlomek vteřiny, ani náhodou, nevnímá realitu takovou, jaká skutečně je, nýbrž jen jako její nepatrný výběr, který nám osobně v dané době dává smysl.

• Každý z nás vnímá trochu jiný nepatrný výběr, protože máme každý jiné zkušenosti, zážitky, výchovu, vzdělání, kulturní rámec, předsudky, domněnky, názory, přesvědčení, hodnoty, vnímavost, touhy a cíle.

• Každý z nás pokládá svůj výběr za ten pravdivý a skutečný a diví se, když jiní vnímají tutéž událost jinak.

• Absolutně kompletní a pravdivá realita je tudíž lidskou myslí nepoznatelná, pravděpodobně nezaznamenatelná a určitě nesdělitelná.

• Veškeré sdělování reality je nutně subjektivní, zkreslené a neúplné.

• Kdo věří, že poznal celou pravdu, ztratil schopnost rozlišování.

• Kdo hlásá, že pravda vítězí, dělá si z nás srandu.

• Každý máme schopnost ten svůj výběr vnímané reality přetvářet, jak se nám to hodí.

• Objektivita ve sdělování neznamená pravdivost, nýbrž schopnost brát na vědomí několik odlišných vnímaní téže události.

• Civilizace a kultura spočívá na schopnosti vytvořit u skupiny lidí dostatečně podobný významový rámec, kterým celá skupina vnímanou realitu filtruje tak, aby jí dávala společný smysl a význam.

• Takový významový rámec se dá vytvářet a přetvářet podle libosti.

• Skupinové vytváření a přetváření významového rámce a jeho manipulace se jmenuje politika.

• Vytvářením, přetvářením a manipulací skupinových významových rámců získáváme nad skupinami moc.

• Manipulace významových skupinových rámců je činnost, která padouchy mimořádně silně láká.

• Ne každý, kdo vytváří, přetváří a manipuluje skupinový významový rámec, je nutně padouch.

• Padouchem se stává teprve ten, kdo významový rámec manipuluje se záměrem připravit manipulované o svobodu volit si z jiných významových rámců.

„Lidská schopnost jednat spravedlivě dělá demokracii možnou, ale lidská schopnost jednat nespravedlivě dělá demokracii nutnou.“ (Reinhold Niebuhr)

Jak snadno se dá byť i jen nepatrnou změnou kontextového rámce znesrozumitelnit i jednoduchá číselná informace, si můžeme všimnout na obyčejném telefonním čísle, jako je 4779980:

Jestliže jste zvyklí je vyslovovat jako „čtyři sta sedmdesát sedm, devadesát devět, osmdesát“, pak vás určitě na chvilku zmate, když vám je někdo jiný sdělí jako „čtyřicet sedm, sedmdesát devět, devět set osmdesát“. Mohli byste samozřejmě uzavřít kompromis čtením každé jednotlivé číslice, jako po anglicku, jenomže v angličtině by to bylo správně jako „čtyři, dvojité sedm, dvojité devět, osm nula“. A úplně byste už vyletěli z kůže, kdyby vám to Francouz (na rozdíl od Belgičana) řekl francouzsky jako „čtyřista šedesát deset sedm, čtyři dvacet deset devět, čtyři dvacet“.

0 co snadněji se dá manipulovat s informacemi pocitovými, domněnkovými, náznakovými, odhadovými, zamýšlenými, přibližnými nebo předpokládanými – které jsou stavebním materiálem a palivem politiky.

Mnozí z nás si zvykli politiky pokládat vesměs za lháře. To proto, že je neustále přistihujeme, jak nám tvrdí něco, co víme, že je jinak. Nebo se nám to tak alespoň jeví. A mýlíme se. Žádný politik vědomě nelže. Upřímně věří všemu, co říká, a diví se, jak to může někdo jiný vidět jinak. Dostává se do výkonné politické funkce teprve tehdy, až si nejen osvojí schopnost filtrovat vnímanou realitu svým politicko-stranickým skupinovým významovým rámcem, ale i ztratí schopnost vidět realitu jakkoli jinak. Politické přesvědčení se tomu říká. Taky světonázor. Neudržel by se v politice dlouho, kdyby o své pravdě měl sebemenší pochybnosti. Politici mají zabudovanou specifickou významovou strukturu a systém logiky, kde pojmy pravda či lež nemají žádný jiný smysl než jako prostředky k dosažení moci, tedy vítězství osobní i vítězství strany, kterou zastupují. Jakmile se politik jednou upíše určitému významovému rámci, musí do nekonečna vytvářet řetěz logických kontextů, které jeho rámec potvrzují, třebaže nemají nic společného se skutečností. Kdysi jsem se přel s jedním politikem, který veřejně přiznal, že se dopustil určitého protizákonného přečinu, jenž sice byl nad pochybnost prokazatelný, ale zároveň prý nebyl přečinem, neboť:

a) Jej provedl z určitých důvodů, čímž tento přečin byl nepřečinem od samého začátku.

b) Vedle tohoto jednoho jediného prokazatelného přečinu vykonal řadu nepřečinů, čímž tento jeden přečin přestal být přečinem.

c) Tento přečin byl později použit jako důkazní materiál v jiném kontextu, čímž přestal být přečinem.

d) Nikdy z tohoto přečinu nebyl obžalován, tudíž se jej nemohl dopustit, protože kdyby se jej dopustil, určitě by býval byl obžalován.

e) Jeden vlivný kamarád mu potvrdil, že nenašel žádné důkazy, že by byl kdy za takový přečin odsouzen, což dokazuje, že se jej nemohl dopustit, a to přesto, že přiznal, že se jej dopustil. A že tudíž zveřejnění doličných dokumentů tohoto přečinu, které i on sám potvrzuje jako autentické, je nehorázná lež. Logika naprosto pochopitelná, jasná, nerozborná a srozumitelná každému politikovi, mateřské straně i sympatizujícím voličům.

„Lhářův trest není v tom, že mu nikdo nevěří, ale v tom, že on nemůže věřit nikomu.“
(G. B. Shaw)

Veselé na demokracii není to, že by demokratičtí padouši byli poctivější, pravdomluvnější nebo slušnější než padouši totalitní, nýbrž to, že jednu bandu padouchů, která je u moci, hlídá druhá banda padouchů, která se k moci chce dostat. My pak máme demokratickou svobodu a odpovědnost volit tu bandu, kterou pokládáme za méně nebezpečnou, než je ta druhá.

V životě se nám děje denně spousta věcí, které jsme nezpůsobili, které jsme nemohli ovlivnit a kterým jsme se nemohli vyhnout. Nebo se nám to tak alespoň zdá. Můžeme na nich všech ale ovlivnit toto: jak je vnímáme, jak si je vykládáme, jaký jim dáváme smysl a význam, a hlavně – jak se v nich zachováme a co z nich dál vytvoříme.

Abychom se ve vnímaných skutečnostech dokázali orientovat, klasifikujeme si je do hromadných pojmů podle toho, jak se podobají

věcem, které jsme již zažili. Každý jednotlivý vjem tím do určité míry abstrahujeme a generalizujeme ve společného jmenovatele a vytváříme si stereotyp. Do toho se pak bezděky pokoušíme vměstnat vnímání nových věcí, které se stereotypu sice podobají, ale nejsou s ním identické. Nebo z něho vylučujeme věci, které se mu sice rovněž podobají, ale něčím se liší a podobají se tím něčemu jinému. Tak vzniká fenomén zvaný předsudek. A ten nám ještě víc zbídačuje schopnost vnímat „objektivně“.

Jedna ze zručností, kterou mají všichni padouši společně osvojenou, je pomáhat nám generalizovat a stereotypizovat, tedy vytvářet předsudky. Lidé se společnými předsudky jsou snadněji ovladatelní, snadněji zařaditelní, snadněji vystrašitelní, snadněji zfanatizovatelní. Protože, jak jsme si před chvílí řekli, lidská mysl se nemůže vyhnout klasifikaci vjemů, aby se v nich mohla orientovat, každý člověk trpí nějakými předsudky. Jestliže si myslíte, že žádné předsudky nemáte, i to je předsudek. Člověk má přirozenou potřebu dorozumívat se s jinými lidmi. Ztotožňovat se s některými, odlišovat se od druhých. Viz tato trosečnická:

Moskowitz a Finkelstein ztroskotají na pustém ostrově. Když je po letech najdou, diví se záchranná posádka, proč mají postavené tři synagogy.

„Do téhleté chodím já. Do té druhé chodí on. Do té třetí my dva společně nikdy nepáchnem.“

Skupinové předsudky, které nám padouši pomáhají vytvářet, vždycky slouží padouchům, ale jsou nám podávané v takovém dárkovém balení, aby vypadaly jako něco, na co se odedávna těšíme. Jsou taky stavěné na našich osobních předsudcích, které padouši již předem zjistili, že máme, a jsou jejich logickou nástavbou či vyvrcholením. Říká se jim porůznu dogma, doktrína, ideologie, stranická platforma, světonázor. Adolf Hitler by nemohl realizovat svoje „konečné řešení židovského problému“, kdyby neměl k dispozici tehdy hluboce zakořeněný a silně rozšířený antisemitismus nejen u Němců a Rakušanů, ale taky třeba u Poláků, Slováků, Ukrajinců nebo Litevců. Gottwald by nemohl tak snadno nastolit sovětský komunismus, kdyby neměl k dispozici u Čechů tehdy hluboce zakořeněné předsudky vůči továrníkům, kapitalistům, překupníkům, velkostatkářům a zbohatlíkům, které tak silně nakazily i české demokraty včetně Beneše.

Je to starý trik, z něhož moderní psychologie vypracovala techniku zvanou pace-lead. Česky nejspíš „drž krok, pak veď“. Ta spočívá v tom, že chceme-li někoho vést podle svého, musíme se nejprve přizpůsobit jemu, abychom s ním vytvořili empatii, tedy cítili, co on cítí, chápali, jak on vnímá svět, a nastolili v něm podvědomý pocit důvěry, bezpečí a sounáležitosti. Ten pak můžeme nenápadně a pozvolna ohýbat tam, kde jej chceme mít, a dát mu nový smysl, význam, účel. K této technice patří nejen říkat lidem, co chtějí slyšet, jazykem, který pokládají za svůj, a sdílet jejich pocity, starosti a frustrace, ale taky třeba nenápadně napodobovat jejich gestikulaci, tón hlasu, styl řeči a výběr slov. Většina z nás žije život bezvýznamný, bez smyslu, bez náplně, bez rámce, bez cílů a bez účelu. Zároveň ale přirozeně toužíme po nějakém významovém rámci, který by našemu životu dal smysl, účel, který by nás motivoval. Který by nám dával soustavnost, kontinuitu, organizovanou strukturu světa, v níž se dokážeme orientovat, které můžeme důvěřovat a v níž se cítíme bezpeční. Protože nás málokdy co konkrétního napadá – většinou ani netušíme, že by nás napadnout mohlo – čekáme od různých vůdců, že našemu životu nějaký smysl dají. Dokonce věříme, že je to jejich povinnost. A právě tím jim ze všeho nejvíc odevzdáváme moc nad svými životy a odpovědnost za své činy a své osudy.

To, jak hodnotíme svět, život a události kolem sebe, a jakých činů se v důsledku tohoto hodnocení dopouštíme, bude vždy záviset na tom, jakou jsme si vytvořili soustavu předsudků, domněnek, názorů, přesvědčení a hodnot. Názorem zde míníme domněnku, kterou jsme si vytvořili na základě toho, jak si vykládáme svoje dosavadní zkušenosti. Názor je málokdy výsledkem vlastní nezávislé dedukce, mnohem častěji jej přebíráme nevědomky v hotovém balení od lidí, které pokládáme za moudřejší nebo mocnější a ve formě, která nám dává v daném kontextu smysl. Názor jsme při změně kontextu nebo s novými informacemi a za dostatečně přesvědčivých okolností schopni a ochotni změnit. Přesvědčení je názor, který se nám potvrdil vlastními zážitky i jinými prameny už tolikrát, že se proměnil v pevnou víru a logickou myšlenkovou strukturu, která pro nás platí za každých okolností. Postavili jsme na ní velkou část svého života, která by se mohla zhroutit, kdybychom se svého přesvědčení vzdali. Přesvědčení se časem stává bludným kruhem a smyslovým sítem, kterým filtrujeme všechny vjemy. Výsledkem je, že do svého vědomí pouštíme čím dál méně skutečností, které by našemu přesvědčení protiřečily, a čím dál víc skutečností, které nás v něm utvrzují. A nakonec začneme předvídat výsledky podle svého utvrzeného přesvědčení a samotným předvídáním směřujeme k předvídanému výsledku. Ten nás v našem přesvědčení znovu utvrdí. Viz tato školácká:

Napadl sníh a Jožka Moskowitzů by si chtěl zasáňkovat, ale je z chudé učitelské rodiny, která na sáně nemá. „Běž se zeptat Honzíka Finkelsteinů, jestli by ti je nepůjčil,“ radí mu maminka. „Honza je lakomec, sáně mně nepůjčí.“ Ale vydá se na cestu k Finkelsteinovům, a celou cestu si říká: „Honza je lakomec. Vždyť ho znám. Nikdy mně nic nepůjčí. Proč by mně půjčoval sáně. Bude se bát, že mu je rozbiju. Honza je lakomec, vždycky mě nechá žebrat. Ještě mně vynadá, že ho otravuju. Žádné sáně mně nepůjčí.“ Dojde k Finkelsteinovým dveřím a zavoní. Honzík Finkelsteinů pootevře dveře na řetízku, zpod brejliček na Jožku zašilhá a zamumlá: „Co chceš?“

A Jožka, který přece celou cestu věděl, že mu Honza sáně nepůjčí, vyjekne: „A tak si je strč do prdele!“

Měnit přesvědčení je proto čin mnohem těžší a bolestivější a může představovat osobní tragédii. Celý svět se nám tím může hroutit. Pamětníkům komunistických procesů se „Slánského bandou“ a historikům, kteří se jimi zabývali, musela navždy utanout na mysli ta pevná víra ve věčnou spravedlnost socialismu a strany, s jakou se obžalovaní přiznávali k nespáchaným zločinům. Ta neschopnost pochopit, že se stávají obětí krutého zla samotné podstaty ideologie a systému, ne pouhého omylu či nedopatření hrstky pomýlených soudruhů, kteří se možná, možná, dopouštějí zneužití moci a nad kterými nakonec neomylná strana a historická pravda zvítězí.

Málokdy ke změně přesvědčení nalezneme odvahu, dokud se neocitneme v nějaké krizi, která nás k tomu donutí. Dokud si neuvědomíme, že příčinou té krize je právě naše přesvědčení. Dokud nás nezachvátí hrůza, že setrvat ve starém přesvědčení bude nebezpečnější, než je změnit.

Většina z nás si život sabotuje různými systémy sebeomezujících přesvědčení, že to či ono nedokážeme, že svět je nehostinný, život je tvrdý boj, jenom darebákům se daří, poctivost se nevyplácí, na nikoho není spolehnutí, zbohatnout se nedá prací bez kradení, všichni nám hážou klacky pod nohy, kdekdo nás okrádá. Jsou to často přesvědčení nabývaná od raného dětství a po celý život tolikrát potvrzovaná, že se nám zdají být nedílnou částí naší osobnosti a charakteru. Proto si jich moc nevšímáme a necháváme je plavat někde těsně pod hladinou vědomí, kde nám vytvářejí další výsledky, které je opět potvrzují.

Jestliže chceme změnit výsledky, kterých v životě dosahujeme, musíme začít tím, že si uvědomíme – tedy vyplavíme z podvědomí do vědomí – na jakých systémech přesvědčení stojí naše myšlení, kterým se řídí naše činy a hlavně nečiny. Protože mnohá z našich v podvědomí pohřbených přesvědčení jsou nám nesympatická, trapná, nebo bolestivá, pohřbíváme je rychle zpět do podvědomí, abychom se jimi nemuseli zabývat.

Lidé, kterým se daří překonávat zavedená sebeomezení a přetvářet neúspěch v úspěch, většinou všichni dělají toto:

• Systematicky si uvědomují, jaká negativní přesvědčení mají zakořeněná v podvědomí, ve vztahu k sobě samým, druhým lidem, k životu, světu, úspěchu, neúspěchu, práci, podnikání, penězům.

• Sledují, jaké negativní výsledky jim tato negativní přesvědčení v životě vytvářejí.

• Stanovují si výsledky a vytyčují si cíle, jakých chtějí dosáhnout.

• Vytvářejí si nová přesvědčení, která napomáhají dosažení vytyčených cílů.

• V těchto přesvědčeních se systematicky utvrzují každým sebemenším a třeba i částečným dosažením kýženého cíle. S vědomím, že jak si z nových přesvědčení vytvářejí stejně těsný a

konzistentní filtr, jako byl ten předchozí, přestanou postupně brát na vědomí negativní aspekty událostí a vnímají jen ty pozitivní. Až se jim stanou přirozenou součástí osobnosti a charakteru.

Já vím, že je mnohem snadnější čekat se složenýma rukama, až nám úspěch, štěstí, svoboda, pravda a láska spadnou z nebe do klína jako holubí hovínko nebo přirajtují jako švarný princ na bělouši. Ale to se opravdu děje jenom v Hollywoodu a v pohádkách Boženy Němcové.

Ale ani to, potvora, ještě nestačí. A jestli vás to začíná otravovat, snažte se vydržet ještě pár řádek. Když se pokoušíme přetvořit svůj systém přesvědčení, všimneme si velmi brzo, jak se nám to nedaří, protože nám někde něco neladí. To proto, že se snažíme navléct nové přesvědčení na staré hodnoty. Ty fungují jako sloupy, na kterých celá soustava našich přesvědčení stojí a bez nichž se sesypává jako domek z karet. Chceme-li si stavět novou soustavu přesvědčení, musíme ji nejprve podstavit pilíři nových hodnot. Hodnotami pro tento účel míníme ne ceny vyjádřené v penězích, nýbrž duševní, citové či hmotné pojmy, které nás motivují k tvůrčím činům. Motivace působí dvojím způsobem:

a) Pozitivní – k něčemu záhodnému, kýženému, chtěnému, vytouženému, blahodárnému, radostnému, krásnému. Ty nás motivují tím, že v nás vytvářejí touhu po dosažení pozitivního stavu věcí a rozhodnutí vydávat se jejich směrem. Třeba touha po kráse nás může motivovat k malbě, psaní poezie nebo režírování striptýzu. Touha po penězích nás může motivovat k výrobě bot, pěstování jablek nebo pálení slivovice.

b) Negativní – od něčeho nezáhodného, nechtěného, škodlivého, bolestivého, nebezpečného, šeredného. Ty nás motivují tím, že v nás vytvářejí strach a bolestivý pocit, z něhož chceme prchnout. Třeba strach ze smrti nás může motivovat k zdravější životosprávě, strach z chudoby nás může nutit vstát a jít do práce. Strach je mimochodem jeden z nejmocnějších motivátorů.

Zdaleka ne každý máme tytéž hodnoty pozitivní a negativní nebo ve stejném pořadí důležitosti. Pro některé z nás může být třeba svoboda hodnotou navýsost radostnou, jiným může nahánět hrůzu v podobě chaosu, společenského rozkladu a růstu zločinnosti nebo nutnosti přijímat vlastní odpovědnost. Pro někoho jsou peníze prostředkem k radostnému získávání blahodárných věcí, pro jiné zdrojem všeho zla. Pro některé je kázeň nezbytným předpokladem tvůrčího úspěchu, pro jiné svěrací kazajkou.

Z toho logicky vyplývá, že kdo hodnotí peníze jako zlo, bude asi těžko bohatnout, i kdyby ze sebe pernou prací sedřel kůži. Kdo pokládá domácké pohodlí za vyšší hodnotu než dobrodružství, ten se bude těžko motivovat k objevování neznámých ještěrek v indonéských pralesích.

Protože hodnoty máme uloženy v podvědomí ještě jednu vrstvu pod soustavou přesvědčení, dá nám ještě trochu víc duševní práce je vylovit. Dělá se to nejlíp na papíře – a doporučuji způsob, který mě před lety naučil Phil Laut, autor zábavné psychologické příručky Peníze jsou moji přátelé:

• Připravte si přibližně padesátku kartiček a na každou si napište jednu hodnotu, která vás motivuje k tvůrčí akci. Například: láska, pohoda, bohatství, úspěch, pracovitost, disciplína, přátelství, dobrodružství, poctivost, prosperita, spravedlnost, pravda, novost, tvořivost, zbožnost, spolehlivost, sláva, moudrost, pokora, skromnost, krása, vychytralost, konkurenceschopnost, tělesná zdatnost, zdraví, vzdělanost, praktičnost, zručnost, obětavost, laskavost, soucit, shovívavost, tolerance, družnost, průbojnost, smysl pro humor, vytrvalost, nezávislost, soucit a kdoví co vás ještě napadne.

• Snažte se je třídit instinktivně tak dlouho, až vám zbude dvacet těch nejdůležitějších. To znamená nejdůležitějších pro vás, teď. Jestli jste zapomněli na peníze, tak si je k té dvacítce přidejte.

• Těch vytříděných dvacet seřaďte v pořadí důležitosti, pro vás osobně, dnes. Skutečně – ne tak, jak si myslíte, že by měly být. Jestliže si nejste pořadím jisti, zjistíte je otázkou: Kterou hodnotu jsem ochotný obětovat druhé? Například jsem ochotný obětovat úspěch přátelství nebo přátelství úspěchu? Vzdát se pohodlí za peníze nebo peněz za pohodlí? Brát zbožnost s humorem nebo humor zbožně?

Svoboda nebo disciplína? Pracovitost nebo láska? Obětavost nebo konkurenceschopnost?

• Co jste vytvořili, je váš nynější „žebříček hodnot“, kterým se řídí váš dnešní život a výsledky vaší činnosti.

• Jestliže máte pocit, že byste chtěli výsledky zlepšit nebo změnit, můžete si pořadí příslušných hodnot zpřeházet nebo některé hodnoty nahradit jinými. Chcete-li vydělat víc peněz nebo vystudovat po večerech podnikatelský kurs, budete možná muset přesunout na čas peníze nad přátelství, abyste netrávili tolik času s kamarády u piva. Nebo naopak přehodit peníze pod lásku, když je vám žena nevěrná, protože trávíte sto hodin týdně vyděláváním peněz. Nebo slávu a průbojnost nad skromnost, jestliže si nikdo nevšímá vašeho nejnovějšího geniálního vynálezu.

• Nejste-li dogmatičtí fundamentalisté, bude váš žebříček hodnot proměnlivý, takže stojí za to si jej probírat znovu a přehazovat podle potřeby alespoň jednou za rok.

• Jestliže nevěříte, že vám to pomůže, dělejte to tak jako tak, dokud vám to nezačne pomáhat. Že vám to skutečně pomůže, vám nikdo nezaručí, ale zaručeně vám nepomůže, když se o to nepokusíte.

• Neuděláte-li to vy, udělá to za vás nějaký padouch a hádejte, jak mu bude záležet na tom, aby to bylo k vašemu prospěchu.

(Benjamin Kuras – Jak přežít padouchy. Praha - ELK 2000. ISBN 80-86316-09-2)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…