Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 108. Zpráva o stavu civilizace | ParlamentniListy.cz

Kuras tu shrnuje a do jakési souhrnné „zprávy o stavu unie“ poznatky, průběžně vyslovované a analyzované v řadě svých předchozích textů. Jen je v této knize o poznání méně sarkasmu, na který býváme u Kurase zvyklí. Je to kniha vážná, až nečekaně. Vyslovuje vážné věci a vyžaduje, aby byla brána vážně. Autor jako obvykle předestírá desítky historických souvislostí, analogií a kauzalit, zamýšlí se nad příčinami kolapsu dnešní euroatlantické civilizace, neobchází téma dekonstrukce křesťanství (pod vedením na první pohled stále méně soudného papeže Františka), ani vpád islámu, pro nějž bude naše slabá civilizační slupka jen nepatrnou překážkou k pozření všeho, co tato civilizace za tisíce let pracně vytvořila. Rozpad kulturních hodnot, rozklad tradičních rodinných vazeb, znecitlivování mladých lidí vlnou konzumerismu, to všechno vidíme kolem sebe na každém kroku. Má to nějaké vyšší cíle? Velí se tomu odněkud? Odkud kam vedou konspirační teorie a kde jsou nahrazovány konspirační praxí? To všechno jsou otázky, které si spolu s Benjaminem Kurasem můžete, a měli byste, při četbě jeho knihy pokládat.

A nehleďte na to, že se vám nad každou stránkou bude připomínat slavný citát z Dylanovy novely Tarantule: „To, že nejsi paranoidní, neznamená, že nejsou u dveří a nejdou po tobě“.

Kurasova kniha není dobrá četba před spaním. Mohlo by se vám ráno jevit, když se rozhlédnete kolem sebe, že ten špatný sen, který se vám zdál, trvá. A můžeme si za to svým způsobem sami. Třeba jen svou lhostejností, když jsme za sebe nechali rozhodovat jiné, nemoudré.

Civilizace je utkání

Představme si dějiny západní civilizace symbolicky jako neustálé utkání těchto dvou týmů Řecka a Izraele, vytvářející vzácné tvůrčí napětí mezi rozumem a vírou, skepsí a nadějí, estetikou a etikou, formou a obsahem, abstrakcí a konkrétností, archetypem a individualitou, sebevědomím a pokorou, ideálem a realitou, záhodností a proveditelností, každodenností a posvátností, racionalitou a spiritualitou. Říkejme jí civilizace anticko-biblická. Díky jejímu tvůrčímu napětí je tato civilizace dramatická, pohyblivá, evoluční, argumentativní, konfliktní, dravá, podnikavá, vyzývavá, neúnavná a sebevědomá.

Přesněji řečeno, donedávna byla. Dokud si pamatovala, že k přežívání potřebuje oba tyto kořeny, oba tyto aspekty kreativity, které ji udržují v harmonii a rovnováze a bez nichž chřadne, vratkne a hroutí se. Souhrou těchto dvou kořenů, přes tři tisíciletí pokusů, omylů, náprav a smrtelných ohrožení zvenčí i zevnitř, vytvořila unikátní civilizační systém, jehož základní prvky jsme přestali vnímat, a než je ztratíme úplně, je na čase si je začít opět připomínat. Už jsme si je v předchozích knížkách párkrát připomněli, ale pořád je znovu zapomínáme. Ty dělají Západ Západem a bez nich Západ Západem přestane být.

Svoboda víry, bádání, tvoření a projevu.
Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.
Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.
Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.
Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce.
Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.
Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.
Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.
Oddělení ideologie od světské moci.
Vytřibování osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.
Setrvačná pracovitost a podnikavost.
Svědomí, soucit a napravování křivd.
Touha po vědění a hledání smyslu existence.
Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.
Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.
Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.
Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.

Ona kompaktní síť civilizačních prvků, které žádná jiná civilizace nedokázala nebo se ani nepokoušela skloubit do jednotné soustavy, a kterou naše civilizace pracně hledala, zkoušela, opravovala, piplala, obrušovala jeden prvek druhým, musela bránit a několikrát málem prohrála, přes tři tisíciletí, od antického Řecka a biblického Izraele, přes imperiální Řím, křesťanství, renesanci, osvícenství, vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii, prosperující kapitalismus a jeho postupné vymycování chudoby vyrovnanější distribucí tvorby. Těch pestrých a nekonečně tvárných prvků, jejichž rozzvučením je bohatá harmonie západní hudby, pocházející už z Pythagorova objevu a propočtu oktávy jako základu harmonie a tvůrčího postupu, odpovídající sedmi dnům Božího tvoření. A kterou náruživý hudebník emeritus papež Benedikt označil za „unikát nemající nic podobného v jiných kulturách, setkání s pravdou, s opravdovým Tvůrcem Světa“. Onen unikát, který dnešní generace ledabyle zahazují do stoupy a nahrazují beztónovým skřípotem a dunivým mlácením.

Jsme jediná civilizace v dějinách takto komplexně budovaná a neustále metodou „pokus-omyl“ budující. Na ní stojí blaho a naděje celé planety. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní.

Na její ekonomickou, kulturní, humánní i morální superioritu – které si přes své viditelné slábnutí a hluboký duchovní propad stále ještě jakž takž udržuje – nepotřebujeme sepisovat tisíce snadno dohledatelných důkazů. Stačí spočítat, kolik lidí prchá do ní a kolik z ní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru. Její záchrana tudíž není nějaký sobecký rozmar. Je to povinnost vůči lidstvu. A my ji už několik desetiletí zabíjíme.

Návod na sebevraždu

Těmito zbraněmi:

Kult okamžitého konzumerismu a krátkodobých výhod.
Iluze nacházení svobody v bezuzdném individualismu.
Klesající porodnost a nedostatečná péče o budoucí generace.
Zpohodlnělost a usínání na vavřínech.
Neochota riskovat a překonávat překážky.
Xenofilie čili preference cizího před vlastním.
Ztráta mužnosti a následné odzbrojování a neúcta k vojenství.
Oslabení pudu sebezáchovy.
Přetržení etnické a kulturní kontinuity minulosti s přítomností a budoucností.
Demontáž rodiny a přirozené sexuality.
Fragmentace společnosti do rozhádaných frakcí.
Relativizace morálních kodexů a stírání rozdílu mezi dobrem a zlem.
Vnímání světa a jeho událostí ideologickým filtrem zamlžujícím realitu.
Ztráta smyslu pro krásu a posvátno.

Těchto zbraní už několik desetiletí používá marxismem odchovaná západní politická a intelektuální elita, včetně částí duchovenstva, k oslabení a zmalátnění společnosti, usnadňujícímu její ovládání. Činí tak z nenávisti k západním tradicím, demokracii, kapitalismu a osobní svobodě, kterou jí vštípily tři generace neomarxistických filozofů s filosofíí dekonstrukce, od Sartra, Derridy, Marcuseho a Adorna, kteří západní elitu původně lákanou svobodymilovným existencialismem přetáhli k neomarxismu nenásilného zákulisního přebírání moci postupným ovládáním institucí.

Zhypnotizovaly ji iracionalismem, který ovládl univerzity, média, soudnictví a politické instituce, a jehož nástrojem nové perzekuce nekorektního myšlení je opět cenzura, vylučování, diskriminace a diskreditace. Její směsicí náboženských vyznání se staly – ve výčtu anglické novinářky Melanie Phillips – „antikapitalismus, antimperialismus, utilitarismus, feminismus, genderismus, multikulturalismus a environmentalismus“. Jejich společným cílem je svrhnout zavedený řád Západu „ideologií překrucující fakta a potlačující rozum a nezávislé myšlení – a tudíž i svobodu, protože rozum a svoboda jsou nerozluční spojenci“.

Tato třída, označující sebe za liberálně demokratickou a všechno tradiční a kreativní za extrémně pravicové, se stala neomylným a agresivním držitelem věčné pravdy, že neexistuje žádná pravda. Že jakékoli rozlišování a upřednostňování jedné ideologie či způsobu života, jakákoli hierarchie hodnot a kultur, se rovná zločinu diskriminace. Největším zločinem diskriminace pak podle nich je preferovat hodnoty a kultury, které západní civilizaci podpírají, jako jsou: biblické náboženství a etika, antická estetika a státotvornost, renesanční humanismus, kapitalistická tvořivost a osvícenská svoboda myšlení. K destrukci Západu je tato elita ochotná použít i tu nejvíce antidemokratickou ideologii, jaká se dnes na planetě dala najít. Ta na rozdíl od předchozích zbraní ohlupujících hrozí být pro nás zbraní smrtelnou.

Záchrana civilizace

Záchrana civilizace by tedy měla postupovat asi takto:

1. Neustále snít o světě bez padouchů – čili nekonečně (a mnohdy marně, ale neodraditelně) hledat systém zákonů a pravidel, v nichž by zlo vítězilo nad dobrem a bez nichž civilizace nemůže fungovat.

2. Dokazovat pravdivost přesvědčivou argumentací a citováním faktů, nikoli vnucováním dogmat. A v tom smyslu i přijmout možnost, že naše pravda nemusí nutně být s konečnou platností pravdivá v každém kontextu, protože v kosmické nekonečnosti neznáme nikdy všechna fakta.

3. Pěstovat dramatické napětí, dějovou posloupnost, řešení kontrastů a konfliktů, studovat ten bohatý archiv dramatických příběhů a legend, pomáhající nám vytvářet archetypy, chápat lidské vztahy, a z toho pramenící literární a dramatické bohatství, v západní civilizaci unikátní.

4. Obnovovat smysl pro krásu – který naši civilizaci z pochmurné a strohé gotiky probudil k oslnivě zářivé renesanci, jejíž model krásy už nám zůstal jako její měřítko a podvědomě, ale obecně přijímaný design. A k níž patří i krása lidské nahoty, není-li vulgarizována, jak ji s nepohoršenou samozřejmostí přijímáme v muzeích a galeriích. Přitom nejdůležitější civilizující prvek nahé krásy spočívá v našem obdivu a estetickém požitku, bez touhy majetnické, dobyvatelské, ovladatelské a násilnické, chtějící krásu zprivatizovat, zastřít a potlačit proto, že se jí cítíme ohroženi.

5. Učit se etiku skvělosti – neustálé úsilí o zdokonalování, napravování, perfekcionismus – která západní civilizaci pohání nebo dosud poháněla.

6. Zpochybňovat veškeré státní ideologie, včetně dnešní všude na Západě bující politické korektnosti a multikulturalismu.

7. Smířit všechny kreativní prvky vycházející z našich dvou kořenů. Identifikovat prvky destruktivní a včas je přetvářet v kreativní. Zakopat válečné sekery mezi židovstvím a křesťanstvím (a samozřejmě mezi různými větvemi křesťanství) a uvědomit si jejich společné pravdy civilizační čili životně praktické, vycházející z Desatera. Usmířit konflikt náboženství s ateismem, jejichž kombinace je v západní civilizaci unikátní a vychází přímo z helénského racionalismu. A není vlastně ani tak popřením víry, jako hledáním nové, která by dávala praktičtější civilizační smysl, když ty dosavadní selhaly (či tak to alespoň poctivý ateista vnímá). Většina ateistů stále instinktivně přijímá Desatero jako samozřejmý základ civilizovanosti, i když je neznají nazpaměť a popírají jeho zdroj.

8. Obnovit úctu a úžas z praktických vymožeností této civilizace, kontinuity „minulost–přítomnost–budoucnost“, povinnosti minulé vymoženosti pěstovat a předávat další generaci.

9. Překonávat pohodovou sebestřednost připraveností za tuto civilizaci bojovat, což znamená (hrůzo hrůz) taky zabíjet a umírat. Všichni společně, neboť jsme všichni společně smrtelně ohroženi.

I kdyby nebylo pravda, že západní civilizace je ta nejlepší, je to každopádně civilizace, kterou stojí za to zachovat a bránit, už prostě proto, že je – no klidně si to řekněme sobecky – naše.

My se dnes na Západě dostáváme nebezpečně blízko k nové státní – a vlastně nadstátní a rádoby globální (ale přijímanou jen Zpadem) – ideologii politické korektnosti a multikulturalismu, což je výrůstek kulturního marxismu, s prvky ateismu, antisemitismu a antikřesťanismu, posilovanými islamismem. Ten se zbožňováním hmotných hodnot a jejich okamžité a snadné dosažitelnosti vrací k starému uctívání pohanských bůžků, ale bez oné antické tvořivosti, kritičnosti, zvídavosti a smyslu pro harmonii. S ním se ze zdánlivě monoteistického islámu vracejí pohanské praktiky obětování lidí bohům, v podobě trestů smrti za disent a vraždění jinověrců božím jménem, jakému kdysi propadlo i křesťanství pálením kacířů a čarodějnic, které je díky Bohu za námi.

Blíží se zánik demokracie?

Slabá civilizace tvoří silné lidi. Silní lidé tvoří silnou civilizaci. Silná civilizace tvoří slabé lidi. Slabí lidé tvoří slabou civilizaci.

Tak nějak zní starý bonmot, pocházející už někdy z antiky, vyjadřující v kostce civilizační cyklus vzniku, vzestupu, zlenivění a pádu. Bída a chaos jsou výzvy, které lidi posilují, budí v nich touhu po zlepšení a dodávají jim tvořivou energii. Z té se rodí prosperita a vynálezy usnadňující život. Usnadnění života odstraňuje výzvy a vede k zpohodlnění. Zpohodlnění lidem odebírá výzvy k dalšímu tvoření. A bez dalšího tvoření civilizace krní a nakonec zaniká.

Skotský historik Alexander FraserTytler na začátku 19. století (nebo možná francouzský historik Alexis de Tocqueville o čtvrt století později?) tento poznatek (nebo je to vážně jen bonmot?) aplikoval na tehdy zrovna rašící fázi západní civilizace, které říkáme parlamentní demokracie. Ve spisech ani jednoho, ani druhého se sice tato idea přesně citovaná nevyskytuje, takže je možné, že na ni přišel někdo úplně jiný později a chtěl jí dát historický punc a přidat na věrohodnosti předstíráním, že jde o citát někoho slavnějšího. Tytlerovi ji každopádně připisuje politická věda, dávající nálepku „Tytlerův cyklus“ takovémuto z historie odpozorovanému vývoji civilizací:

„Od vazalství k duchovní víře. Od duchovní víry k velké odvaze. Od odvahy k svobodě. Od svobody k prosperitě. Od prosperity k sobectví. Od sobectví k apatii. Od apatie k závislosti. Od závislosti zpět k vazalství.“

Tento cyklus Tytler (nebo Toqueville?) podložil těmito poznatky:

“Demokracie může existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat pro sebe štědrost ze státní kasy. Od toho okamžiku bude většina vždy hlasovat pro kandidáty slibující nejvíc darů ze státní kasy. Výsledkem je, že se demokracie musí zhroutit následkem nezřízené fiskální politiky.”

Tohle není jen nějaká cynická intelektuální hříčka. Vnímáme to i dnes ve všech demokratických zemích, kde neustále “progresivně” bují třída státních zaměstnanců přisátá na scvrkající se a zneužívanou třídu soukromníků, která jediná tvoří bohatství, z něhož všichni ti státní (a nadstátní, viz EU) zaměstnanci mohou ukusovat. Ukusují si z ní stále víc, prostě proto, že mohou, smějí a umějí. A připadá jim to samozřejmé, logické a zasloužené.

Blížící se civilizační pád poznáme podle rostoucího počtu občanů závisejících ekonomicky na státě a ponechávajících státu odpovědnost za své životy. A taky podle toho, že politici, kteří na to upozorňují a chtěli by občany k osobní odpovědnosti vrátit (konzervativci čili pravice), prohrávají volby s těmi, kteří občanům slibují ještě větší pohodu na státní útraty (liberálové čili levice). Tak postupně konzervativní politici ze soutěže vypadávají, nebo se „liberalizují“, chtějí-li se v politice udržet. Čili stávají se z nich liberálové, ponechávající si jen konzervativní nálepky, z nostalgie a sebeklamu. Ze známých kdysi konzervativních stran nejvíc zlevicověla německá křesťanská demokracie, pro niž se slovo „pravice“ stalo, jako pro většinu Němců, nadávkou a synonymem nacismu (který však, jak víme, byl levicový).

Demokratické „středolevé“ strany to vysunulo ideově a prakticky tam, čemu se říkávalo krajní levice. A na druhé straně spektra to, co by se donedávna klasifikovalo jako klasická demokratická pravice, se dnes nálepkuje „pravicový extrémismus“. Že toto na hlavu postavené vnímání politického spektra neprochází bez povšimnutí „pracujícího lidu“, svědčí třeba americké sondáže (Gallup) zjišťující 61-procentní nespokojenost občanů se stavem americké politiky, ekonomiky a kultury, podle jejich obav směřující ke společenskému krachu. Paradoxně, je to procento ne příliš vzdálené tomu, které je nějakým způsobem závislé na státních příspěvcích a za Obamova prezidentství prudce vzrostlé na 52% domácností. Takže ze sondáže nelze zjistit, zda si většina Američanů stěžuje na přílišné zasahování státu, nebo jí naopak připadá nedostatečné a chtěla by ho víc.

V Británii závislost občanů na státě (větší příjem od státu než se mu odevzdává na daních) vychází na 50,5%, ve Francii 59,2. V mnoha dalších evropských zemích přesahuje polovinu.

A ještě dva poznatky T. (nebo T.?) odpozoroval z historie civilizací:

„Tento civilizační cyklus vždy mění svobodu v tyranii.“

A „trvá přibližně 200 let“.

Což by znamenalo, jestliže historicky umístíme počátky dnešní evropské a americké parlamentní demokracie na zlom 18. a 19. století, že její konec se trochu zpozdil a musí přijít každou chvíli. Ledaže už přišel a my jsme si toho nevšimli.

Konečná odumírající fáze civilizace je provázena oslabením morálky a pudu sebezáchovy, zamlžením schopnosti rozeznávat dobro od zla, neochotou nebo neschopností zlu odporovat, odzbrojováním, ztrátou pudu sebezáchovy, tolerancí kdečeho, včetně toho, co nám hrozí zničením.

U demokracie nástup likvidační fáze poznáme podle toho, že si dává přívlastky. My Středoevropané pamatujeme, jak rychle demokracii zlikvidoval přívlastek „lidová“. Dnes demokracii vidíme se dusit pod tak často omílaným přívlastkem „liberální“, který však stále častěji slouží k omezování svobod a zákazu myšlení označovaného za neliberální, nekorektní nebo zpátečnické. Proměňuje se tak v novou totalitu, jejíž nástup je nenápadný, neboť nepracuje násilím, nýbrž lstí.

Liberalismus vznikl začátkem 18. století jako filosofická, etická a politická odnož protestantismu, osvícenství a napoleonského bourání evropských feudálních struktur, a zároveň jako protest proti kolektivistickému totalitarismu francouzské revoluce vyrašenému z osvícenství, a proti pozdnímu napoleonismu imperiálnímu, rovněž vyrašenému z osvícenství. Jeho dva praotci a pojmenovatelé – Němec Wilhelm von Humboldt a Švýcar Benjamin Constant – otevřeli ve svých esejích témata individuální svobody, ekonomické nezávislosti, tolerantního sekulárního státu se svobodou vyznání, občanských práv, rovnosti všech před zákonem, a především svobody slova a tisku. Ale paradoxně, a zjevně se zkušeností francouzské republikánské revoluce a imperiálního napoleonismu, oba došli k přesvědčení, že liberalismus a jeho politická budoucnost bude bezpečnější pomalou evolucí v klidné monarchii než převratnou revolucí v zbrklé republice. A předali jej k dalšímu propracování Britům.

Ti už na něj byli připraveni eseji nedávno zesnulého Adama Smithe a o století dřívějšího Johna Lockea. Liberalismus se tak ocitl v dobrých rukách Johna StuartaMilla, Davida Ricarda a Williama Gladstonea, z jejichž liberalismu ekonomického a politického brzy vyrostla Liberální strana. V Americe v téže době liberalismus zasadili Thomas Jefferson a James Madison. Od té doby se liberalismus, původně zrozený, ale revolucí zardoušený ve Francii, ztotožňuje s politikou, ekonomií a kulturou převážně anglosaskou. Parlamentní demokracie s individuálními občanskými svobodami, svobodnou slova a svobodou podnikání, jak ji sledujeme se vyvíjet poslední dvě staletí, je dítě liberalismu, vyrůstajícího z anticko-biblických kořenů a idejí. Je to také unikátní „autochtonní“ plod západní civilizace, v dějinách žádné jiné civilizace nepřítomný a do mnohých nepřesaditelný. Jeho přirozená tvořivost, vycházející z oněch nových a uzákoněných svobod, z ní udělala nejúspěšnější a nejhumánnější civilizaci dějin. Její sílu potvrdilo vítězství nad tyraniemi nacismu, fašismu a komunismu.

A pak se stal malér. Do amerických univerzit hned po válce prosáklo filosofické učení zvané nenápadně, neutrálně a lstivě „Kritická teorie“. Lstivě proto, že svým názvem předstírala „kritické myšlení“, po němž poválečná intelektuální elita žíznila. Ale místo, aby vzkřísilo původní kritické myšlení anticko-biblické, pěstující schopnost rozlišovat dobro a zlo, praktičnost a utopii, kreativitu a destrukci, zavedlo jím něco marxisticky nového: kritizovatelnost všeho, nacházení a zdůrazňování prvků zla ve věcech převážně dobrých, převracení jistot v pochyby, sebevědomí v sebemrskačství, hrdosti v stud, obdivu v odpor, patriotismu v univerzalismus, profesionality v břídilství. Zrušilo hodnoty absolutní a posvátné a nahradilo je relativizací a profánností. Přepsalo dějiny a vymazalo z nich události potvrzující slávu, dobro a úspěchy západní civilizace. Klasický západní příběh ctnostného hrdinství (od Mojžíše, Odysea, Cesara a Ježíše, přes Siegfrieda, Artuše a středověké rytířství, po Churchilla, Pattona a de Gaulla) přeměnila v příběh padoušství a pocitu viny.

Přivezli ji tam před nacismem prchající levicoví filosofové takzvané „Frankfurtské školy“, z nichž nejvíc prosluli Herbert Marcuse, Erich Fromm, Theodor Adorno a Wilhelm Reich. Jejím programem bylo neúspěch marxismu u západního „proletariátu“ nahradit úspěchem u intelektuálů. Programem liberalizace od kapitalistických struktur, po jaké lačnila po válce vyrůstající generace hledající nové svobody a duchovní dobrodružství, dokázali do konce 20. století v myslích západních intelektuálů zpochybnit všechna pravidla a jistoty, na nichž stála západní civilizace. V Evropě jim k tomu štědře pomáhali Jean-Paul Sartre a Jacques Derrida.

Klasický západní liberalismus se tak nechal infiltrovat relativismem a nihilismem a poddal se ideologii, kterou dnes identifikujeme jako „kulturní marxismus“ nebo „neomarxismus“. Ta urychlila jeho sebedestrukci, obsaženou už v jeho základech. Tím hlavním základem je jeho stěžejní princip tolerance. Tam „Frankfurťané“ vykonali mistrovské dílo demontáže západních hodnot vymazáním schopnosti rozlišovat toleranci tvoření od tolerance destrukce. Tolerance destrukce se postupně přeměnila v cenzuru projevů destrukci jako takovou identifikující a zavrhující. Tak vznikla dnes tak známá „politická korektnost“, která ve jménu tolerance netoleruje projevy „politické nekorektnosti“. Díky ní jsme dnes až po uši zabředlí v cenzuře médií, včetně nejnověji útoků na svobodu internetu. A ztráta svobody médií nás vede jako „slepé ovce na porážku“, slovy Jeffersonovými.

Liberalismus se tak stal, podle amerického politologa Jamese Burnhama, „ideologií sebevraždy Západu, neboť mu dovoluje se smiřovat se svou likvidací“. Působí jako politické antibiotikum, léčící prvky chorobné, ale v nadměrné dávce zabíjí vše živé. Zapomněl na varování Karla Poppera, že „rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme-li připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní se zničí a tolerance s nimi“.

Takto toleranci nově „liberálně“ definoval Herbert Marcuse:

„Realizovat toleranci by si vyžadovalo netoleranci vůči převládajícím politickým idejím, postojům a názorům, a rozšíření tolerance na politické ideje, postoje a názory zakázané nebo potlačené. To by zahrnovalo odmítnutí tolerance vůči projevům a shromažďování skupin a hnutí, které prosazují agresivní politiku, zbrojení, šovinismus, diskriminaci na základě rasy a náboženství, nebo které prosazují rozšíření veřejných služeb, sociálního zabezpečení, zdravotní péče, atd. Osvobození tolerance by tedy znamenalo netoleranci k hnutím Pravice a toleranci k hnutím Levice.“

K tomu ještě bylo zapotřebí přetvořit Pravici tak, aby netoleranci vůči sobě přijala jako záhodnost a samozřejmost a přirozenou součást demokracie. A aby se jí nebránila. Tuto roli sehrál právě liberalismus, který Pravici infiltroval a ovládl, vírou v zásadní dobro nalezitelné ve všech lidech, vytvoříme-li jim k tomu správné podmínky. Vnutil jí rituál sebemrskačstvím za přiznaná zla Pravicí v různých fázích dějin páchaná. Ale ani na vteřinu ty demokratické sebemrskače nenapadá možnost, že protivníci demokracie se nebouří proti nějakým jejím chybám, které chtějí napravit, nýbrž proti demokracii samotné, jako principu, ideálu a systému. A že žádný ústupek, žádné napravení chyby, žádné zvýhodnění protivníka na jeho nenávisti k demokracii nic nezmění. Naopak, každý ústupek mu dá novou zbraň a silnější motivaci. Robespierre, Lenin, Mussolini, Hitler, Mao, Pol Pot, ajatolláh Chomejní, bin Ládin. Je to vždy tentýž motiv, tytéž metody, tentýž výsledek. Tatáž utopie, tytéž masakry, tytéž oběti, totéž glajchšaltované myšlení, tatáž totalitní vláda. A na cestě k nim tentýž liberální appeasement užitečných idiotů a kolaborantů pracujícících na vlastní zkáze.

Do tohoto liberálním antibiotikem oslabeného a odzbrojeného organismu západní demokracie vstoupil netolerantní islám odhodlaný tentokrát zvítězit nad Západem „mírově“, demokraticky a demograficky, po vzoru neomarxistického liberalismu, když se mu to po čtrnáct staletí nepodařilo válečně. Infiltrací demokratického systému. Tam paradoxně zájmy agresivně ateistického netolerantního liberalismu splývají se zájmy agresivně náboženského netolerantního islámu ve společný útok na slábnoucí Západ. Jenže neomarxistický ateistický liberalismus mezitím zapomněl, že Západ, s ideovými základy anticko-biblickými, je ten jediný organismus, na němž se může přiživovat, neboť z něho vzešel. A že napomáháním islamizaci podepisuje svůj vlastní rozsudek smrti. A s ním zanikne další velká civilizace, jako pod islámem zanikly všechny jím dobyté civilizace dřívější, jako řecká Byzanc, severoafrický křesťanský Řím, Persie a části Indie.

Co mnohým pořád ještě může znít jako sýčkování, nahánění strachu a xenofobní paranoia, je ve skutečnosti v mnohem pokročilejším stadiu, než si dokáže představit i ten největší paranoik. Nedostatečná paranoia se rovná odložení štítu a zahození flinty do žita. Psychická nemoc, jíž liberální demokracie ochořela, je horší. Vyznačuje se sebeklamem, popíráním reality, přijetím lží za pravdy, výmyslů za fakta, nepřirozenosti za přirozenost. Jeho diagnózami jsou „mentální diskontinuita“ a „kognitivní disonance“. Ta první znamená vnímání událostí odtrženě od jejich kontextů, posloupností, příčin a následků. Ta druhá znamená stres z konfrontace vzájemně kontrastujících informací, z toho pramenící cenzurování informací protiřečících našemu přesvědčení, ideologii nebo hodnotám, a zdůrazňování informací naše přesvědčení potvrzující.

Liberalismus se tak – u některých vědomě, u většiny možná bezděky – liberálně podílí na likvidaci všeho liberálního. Ve jménu liberalismu. Totalismus je vždy rebelií proti "tyranii" liberalismu. Tou tyranií je ono původní anticko-biblické právo osobní volby, které však s sebou nese povinnost osobní odpovědnosti, nejistotu výsledku a riziko neúspěchu. Svobodná volba a odpovědnost za její následky je tvrdá práce. Budí v nás strach z konání chyb a z proher v konkurenci se schopnějšími. Z tohoto strachu pramení touha odevzdávat svobodné rozhodování moudřejším a mocnějším, historické nezbytnosti nebo Boží pravdě.

Totalita vítězívá nad liberalismem, protože liberalismus zapomíná na jeden důležitý fakt lidské psychiky: ve svobodné volbě mezi svobodou a pohodou většina lidí svobodně volí pohodu.

Populismus – ohrožení demokracie nebo její záchrana?

Proč má demokracie dobré jméno a populismus špatné, když jsou oba odvozené od lidu? Je to snad tím, že řecký demos, v němž se jako ryby ve vodě pohybovali všelijací Sokratové, Eurypidové a Hippokratové, byl proto noblesnější a inteligentnější než římský populus, který si spíš liboval v gladiátorských rvačkách a házení křesťanů lvům? Je římský politický princip dávat lidu chléb a hry demokratický nebo populistický? Je demokratická politika zároveň populární? A je populistická politika ještě demokratická? Nebo je to jen hraní se slovíčky, v němž (podle Humpty-Dumptyho z Alenky v říši divů) slova znamenají přesně to, jaký význam jim chceme dát?

Většina encyklopedií definuje demokracii jako „systém vládnutí, v němž nejvyšší moc je svěřena lidu a lidem vykonávaná přímo nebo nepřímo prostřednictvím reprezentace obvykle pravidelně měněné ve svobodných volbách“. Populismus je definován jako „politické ideje a aktivity zamýšlené k získání podpory obyčejných lidí nabídnutím toho, co chtějí, a často se vymezující proti elitě“.

Jaký je tedy vlastně mezi nimi rozdíl? Jaký je rozdíl mezi „lidem“ a „obyčejnými lidmi“? Co je na rozdíl od obyčejných lidí „elita? To slovo přece znamená „zvolení“, čili totéž co „reprezentace“. Čím se tedy z reprezentace stává elita? Tím, že se „zvolení“ změní na „vyvolené“. Když zapomenou, že jen zastupují čili slouží, s vědomím dočasnosti a odvolatelnosti. Když se stanou permanentní vládnoucí třídou hájící své vlastní zájmy a odhazující odpovědnost vůči oněm „obyčejným lidem“. A když obyčejní lidé zjistí, že v demokratické politice nemají volbu dostatečně mocného a praktického zastoupení hájícího jejich zájmy.

Přesně tam se dnes dostala Evropská unie. A protože členské státy z větší části přebírají její zákony a pravidla, promítá se to do jejich vlastních vládnoucích elit. A přichází doba, kdy už si to obyčejný lid nechce nechat líbit.

Referendum o Brexitu byla první velká srážka elit s tím obyčejným lidem. Po ní následovaly další: zvolení Trumpa, volební posílení Orbána, rakouská vládní koalice, téměř zázrakem vytvořený konsensus italských takzvaně extrémních stran levice a pravice v jednu vládu, francouzské žluté vesty, „populistická“ koalice do eurounijních voleb. Tyto srážky se dají také pojmenovat: ideologie versus realita, utopismus versus realismus, globalismus versus lokalismus, glajchšalt versus rozmanitost, dirigismus versus laissez-faire, imperialismus versus nacionalismus. V kontextu EU se to dá shrnout pod pojmy, které vymyslel anglický konzervativní filosof Roger Scruton: oikofobie čili nevraživost či neúcta k domovu, a oikofilie čili láska k domovu.

Konflikt mezi nimi je kořenem dnešní krize západní civilizace. Její elity si říkají „liberální“ a svému vládnoucímu systému „liberalismus“. Vše, co se jejich systému vymyká, přezdívají „populismus“. Brání se mu ze všech sil a vyhrožují jej vymýtit. My si proto tento konflikt budeme definovat jako srážku globálního liberalismu s národním populismem.

Zda budeme fandit jednomu nebo druhému, bude záviset na tom, kolik jsme do toho či onoho investovali hmotně, emočně, intelektuálně, politicky a společensky. Míra naší investice bude určovat sílu naší angažovanosti pro jedno či druhé. Ta pak bude řídit stav naši informovanosti o jednom a neinformovanosti o druhém, čemuž se anglicky říká „bias“, ne úplně přesně překládané jako předpojatost či zaujatost, přesněji znamenající upřednostňování jednoho úhlu pohledu nebo výkladu informací před jinými možnými pohledy nebo výklady. A tady si musíme na chvilku odskočit do komunikační psychologie.

Bias si filtruje vnímané informace tak, že přijímá ty, které už přijatý pohled či výklad potvrzují a odmítá ty, které jim protiřečí. Rozpor mezi přijatým pohledem či výkladem na jedné straně a odlišnou realitou na straně druhé působí v naší mysli rušivý konflikt zvaný „kognitivní disonance“, čili vnímání protichůdných informací zároveň. To je sice proveditelné, ale vyžaduje si mimořádnou schopnost a ochotu nechávat informace nedokončené a neuzavřené, s vědomím, že jedna lidská mysl nebo jedna stejně myslící skupina lidí není schopna pojmout jednoznačně a jednou provždy realitu v celém jejím rozsahu a všech jejích kontextech.

Většina z nás se konfliktu kognitivní disonance snaží vyhnout tím, že preferuje a vyhledává informace přijatý výklad potvrzující a odmítá nebo ignoruje informace tento výklad popírající. Čili provádí si cenzuru. Tak se obyčejný „bias“ neustále posiluje v „confirmation bias“ čili „zaujatost potvrzenou“, do té doby, než nás nával protiřečících informací z reality donutí k jedné ze tří variant:

a) Vzít na vědomí, že může existovat vedle sebe několik výkladů týchž informací, aniž by musely dospívat k jednomu závěru, a aniž by proti sobě musely válčit.

b) Svého výkladu se vzdát a změnit paradigma, čili přizpůsobit teď už nereálný pohled a výklad informacím reálným.

c) Svůj výklad fanaticky hájit do vyhroceného konfliktu a umlčování jiných.

EU se nachází v té třetí variantě, kde umlčování nepohodlných informací se stává nejen její oficiální politikou, ale i téměř automatickým procesem veřejné debaty na úrovni mediální, akademické i politické. V západní Evropě už to tak funguje dvě desetiletí. Donedávna jsem se domníval, že Česko je toho zatím uchráněno, dokud mě z té domněnky nevyléčil univerzitní profesor žádající zákaz dvou televizních stanic. Vítejte konečně na Západě, takovém, jaký je, ne jaký jste si před 30 lety vysnili.

Liberalismus byl původně dobrý nápad asi by bez něho moderní demokracie nevznikla. Vychází ze slavných sedmnácti odstavců ve spise zvaném „Práva člověka“ od Angličana Thomase Painea, který si přijel do francouzské revoluce přičichnout a přikibicovat vírou, že lidé se rodí svobodní a svobodní zůstávají. Taktak ji přežil včasným úprkem do Ameriky, kde liberalismus pomohl dát do chodu bez guillotiny. S rovným právem pro všechny na osobní svobodu, majetek a odpor proti útlaku. S právem shromažďovat se do politických asociací, jejichž úkolem je konzervovat přirozená a práva člověka. Taky s právem svobodně sdělovat myšlenky a názory a nebýt za ně stíhán, pokud neohrožují veřejný pořádek. Svobodu definoval jako „konání čehokoli, co neubližuje jiným, tedy výkon přirozených práv hraničících se zajištěním výkonu stejných práv druhými“. Se zákony platnými pro všechny stejně a určenými zakazovat pouze takoví činy, které škodí společnosti. S právem být pokládán za nevinného, dokud neodsouzen řádným soudem podle řádných zákonů.

V posledních desetiletích však liberalismus zdegeneroval na bezbřehou toleranci, včetně tolerance lecčeho netolerantního a svobodě nepřátelského. Ke své záchraně totiž potřeboval nadčasový morální kompas jasného rozlišení dobra od zla. Pevný rámec konzervovaných nadčasových hodnot, předávaný z předchozích generací, z jejich zkušeností, objevů, úspěchů a proher, překonávání překážek a napravování chyb – který by držel liberalismus na uzdě, v podobě „léčebné“. Tímto rámcem se po varováních z francouzské revoluce stal konzervatismus.

V roce 1989 se staly dvě zásadní události, které spolu na první pohled nesouvisejí, ale dají se vnímat jako dvě strany jedné mince, nebo spojené nádoby. Zatímco Východní Evropa se osvobozovala od komunismu, západní Evropa se zbavovala své základní svobody, jíž je svoboda projevu.

Prvním útokem na ni bylo íránské vyhlášení trestu smrti na britského spisovatele Salmana Rushdieho, který se pokládal za muslima sekulárního či kulturního a domníval se, že si může beztrestně utahovat z proroka. Zhruba v době, kdy jste cinkali klíči za pád komunismu, ulicemi západoevropských měst pochodovali vzteklí muslimové volající smrt Rushdiemu. Třebaže se tím podle evropského práva dopouštěli trestného činu, nikdo z nich nebyl zatčen. Jeden politik za druhým kritizoval Rushdieho, že provokuje a uráží citlivost světového náboženství.

Ústup západního establishmentu znamenal první velké prolomení evropské tvrze svobody. Ta se zrovna v té době ukolébávala vírou, že demokracie navždy zvítězila, jak si liboval Francis Fukuyama v eseji Konec dějin. Demokracie usnula na vavřínech v domnění, že se už nikdy nebude muset před žádnou totalitou bránit a že už stačí, když bude sama sebe vytřibovat, obrušovat a oprošťovat od tradičních vad a nešvarů.

Tak do západních institucí prosákla nová ideologie, jejímž zásadním principem bylo jednak odhazování svěracích kazajek západních tradic, jednak obrana „menšinovosti“ před „většinovostí“ a většině vydaný zákaz cokoli menšinového urážet. Vypukla naplno až od 90. let, ale už tehdy se jí začínalo říkat Political Correctness. S její pomocí se i islám prohlásil za uráženou menšinu a získal její vehementní podporu nejprve v médiích, kultuře a vzdělání a postupně i v politice, policii a soudnictví. Tato pomoc přímo způsobila radikalizaci na Západě žijících muslimů, protože odmítla chránit muslimy liberální před muslimy radikálními.

První test s Rushdiem radikálním muslimům potvrdil, že Západ se nebude bránit a že budou moci postupně přitvrzovat. Brzy po něm následovaly v Británii pákistánské gangy prznící tisíce britských puberťaček, o nichž si politicky zkorektněná Británie dvacet let netroufala ani informovat veřejnost, aby nebyla nařčena z rasismu. Pronásledování dánských karikaturistů a masakr Charlie Hebdo už byly provázeny výzvami k legitimnímu omezení svobody o zákaz urážení. Kohokoli a čehokoli, co se cítí uráženo. Tak vedle liberalizujícího se “postkomunismu” na Východě vzniká totalizující se a k iracionálnu tíhnoucí liberální “postdemokracie” na Západě, která se liší jen tím, že se k ní dospělo z opačné strany. Perzekuce racionálna ve prospěch ideálna, provázená potlačováním faktů neladících s předem stanoveným narativem. Totalitní psychika s liberální tváří.

Prosazuje teoreticky víru v rovnost a univerzalitu všech kultur, ale v praxi potlačuje kulturu domácí kulturami importovanými a tradiční hodnoty hodnotami pokrokovými. Jejím záměrem je vytrestat západní civilizaci za její povýšenost a aroganci. Její strategií je rozleptávat zevnitř dlouhodobě a pracně budované ideové a hodnotové struktury, na nichž Západ tak vratce stojí. Činí to vzděláváním, propagací, medializací, politizací a osočováním nositelů standardních idejí, hodnot a zvyklostí, označováním nálepkami jako nacionalisté, pravicoví extrémisté, xenofobové, bigoti, rasisté, fašisté, nacisté. Demokracie v něm přestává být vládou většiny a ochráncem práv jednotlivců a stává se handrkováním nátlakových skupin a skupinových privilegií.

Nově definované nekorektní myšlenky se stávají nepřípustné v médiích, ve školství, v politice a jiných veřejných oborech lidské činnosti. Lidé, kteří je vyslovují, jsou vyhazováni ze zaměstnání, pranýřováni a zesměšňováni. Zavedením trestného činu “nenávistného myšlení” se některé “nekorektní” myšlenky stávají zločinem a stíhají je lidé, které je možné nazvat myšlenkovou policií.

Politická korektnost vymazává z kulturní paměti historické prvky, principy, mýty, legendy, symboly a pravidla, na nichž byla západní civilizace postavena a jejichž zachovatelem a pokračovatelem je politický konzervatismus. Ten je postupně z evropského politického spektra vytlačován coby představitel všeho, co je na západní civilizaci zavrženíhodné. Je nálepkován přezdívkami jako xenofobie, rasismus, imperialismus, fašismus, extrémistickými“ nálepkami a zbavován vlivu v politice, médiích, školství i ekonomice.

Konzervativní strany se pod tímto tlakem postupně vzdávají konzervativních principů a mění se v liberální, nevázané tradičními civilizačními pravidly vyrůstajícími z anticko-biblických kořenů, jejich etiky, racionality a smyslu pro fair play. Umlčením konzervatismu demokracie ztrácí schopnost diskriminace mezi dobrem a zlem, správností a chybností, kvalitou a šmejdem, fakty a bláboly, a tím také motivaci k obraně svého jedinečného a nenahraditelného dědictví.

Liberální a středolevé strany se zároveň nechaly infiltrovat a unést krajně do leva neomarxismem. Jeho vysvětlení by potřebovalo celou knihu, my to zkusíme v několika odstavcích a flashbackem do 50 a 60. let minulého století.

Tam na západních univerzitách zapustila kořeny politicko-kulturní nauka profesorů z frankfurtské univerzity, uprchlých do Ameriky před Hitlerem. Říkala si „kritická teorie“ a jejím předním propagátorem byl politický filosof Herbert Marcuse. Ten nabídl kritiku všeho, co tvořilo základ západní civilizace. Demokracii označil za stejně totalitní jako jakákoli jiná totalita, a v mnohém smyslu horší. Jeho kolega kunsthistorik Theodor Adorno kriticky demontoval smysl západní kultury, mimo jiné obhajobou dvanáctitónové kakofonie nad oktávovou harmonií. A psycholog Wilhelm Reich zkritizoval svěrací kazajku buržoazní sexuální represe a vyhlásil totální sexuální svobodu.

Neomarxistické – na rozdíl od staromarxistického – na jejich učení bylo toto: Násilná revoluce proletariátu na Západě nemohla uspět, neboť ten nechal zlákat pozlátkem ekonomické prosperity a stal se pro revoluci nepoužitelný. Místo něho se revoluce musí soustředit na intelektuály a pod maskou liberalismu získat politickou moc „dlouhým pochodem institucemi“, který vymyslel ve 30. letech v Mussoliniho vězení jeho jinak dřívější komunistický kamarád Antonio Gramsci.

Stejným způsobem proběhl pochod institucemi evropskými, začínající na univerzitách (kde dnes podle jednoho průzkumu vyučuje 12krát víc liberálů a marxistů než konzervativců) a končící ovládnutím liberálních a levicových stran. Jejich útok na všechno pravicové pak vytlačil tradiční konzervatismus i z konzervativních stran.

Tak vznikl politický systém, který si říká „liberální demokracie“. Málokdo, komu to pojmenování skřípe, si uvědomuje, jak je přesné. Liberální demokracie je demokracie zbavená konzervatismu. Vláda svévolné politiky bez ohledu na realitu, bez trvalých nadčasových pravidel a bez opozice. Nakonec i bez toho královského šaška, který by jí moh nastavovat zrcadlo, ale kterého umlčuje už i na internetu. Liberální demokracie ochořela – částečně díky Fukuyamově iluzi vítězného konce dějin – psychickou poruchou, kterou znali už staří Řekové a nazvali ji hybris. Znamená zaslepenou víru ve vlastní neomylnost, neporazitelnost a netrestatelnost. Trpí jí a nakonec na ni zajdou všichni diktátoři.

Kdo lamentuje, že česká demokracie selhává, přehlédl toto: česká demokracie nikdy nevznikla, protože si od samého začátku pletla liberalismus a konzervatismus, v domnění, že jsou oba pravicové. I ta nejpravicovější ODS si říkala a stále říká „liberálně-konzervativní“, což znamená v praxi liberální. Česká demokracie tedy dospěla jen k té demokracii liberální, a dál ke konzervatismu už nemůže, protože jí to západní liberální demokracie nedovolí.

Ke kompletnímu pochopení dnešní krize liberální demokracie potřebujeme ještě jeden flashback, a to do roku 1944, kdy na mezinárodní konferenci v BrettonWoods ve Spojených státech vznikla koncepce ekonomické globalizace s bohulibými úmysly vzkříšení světové ekonomiky zničené válkou.

Hodnocení, zda globalizace, jako forma ekonomického liberalismu, celkově přinesla světu víc pozitiv nebo negativ, přenecháme ekonomům. Vyjmenujeme si jen tři, které na západní demokracii měly pozvolný, ale trvalý dopad negativní.

1. Globální nadnárodní korporace získaly nadměrný vliv na vlády a ovlivňují jejich politiku.

2. Přesunem výroby za levnější pracovní silou – nebo už jen hrozbou takového přesunu – ochudily západní výrobce a všechny třídy lidí pracujících ve výrobě.

3. Nepromyšleným ekonomickým, politickým a vojenským zasahováním v rozvojových zemích působí chaos, jehož následkem je masivní migrace do Evropy, řízená liberální politikou nadržování migrantům, a tak působící další ochuzování Evropanů a kulturní a sociální devastaci tradičních evropských komunit.

Globalizace plus liberalismus plus migrace plus islamizace tvoří iracionální kombinaci, která je demokraticky a demograficky destruktivní a civilizačně smrtelná. Celé početné společenské třídy zjišťují, že nemají v politice zastoupení. Při absenci rozvážné konzervativní korektury vyhnané z politiky se konzervatismus jako otloukánek vrací zadními vrátky v podobě emocionálnějšího a zjednodušujícího populismu, s upřímnou, ač ne dost intelektuálně vyslovovanou touhou demokracii zachránit.

Globalizovaný liberalismus zapomněl na jeden z nejdůležitějších odstavců v Paineově Právech člověka. Tím je odstavec třetí, sdělující toto: „Princip veškeré svobody sídlí zásadně v Národě. Žádná instituce a žádný jednotlivec nesmějí vykonávat autoritu, která nevychází výslovně z něho.“

Národní populismus není totalitní útok na demokracii, jak se liberální demokraté domnívají, nýbrž její pojistka. Poslední varování ochotné dodržovat všechna demokratická pravidla, než civilizace sklouzne do chaosu. Poslední vyjádření vůle k obraně civilizace, té demokratické, včetně té liberální. Poslední nabídka spolupráce s liberalismem ochotná mu zaručit svobodu, než se na něj vrhnou antidemokratičtí predátoři zprava, zleva, zevnitř a zvenčí. Dnešní evropské populistické strany v sobě nemají nic fašistického. Jsou naopak poslední zoufalou bariérou proti fašismu.

Bojem proti populismu si liberalismus podřezává větev sám pod sebou. Nezachrání-li dnes demokracii populismus, nezachrání ji nic.

(Benjamin Kuras – Zpráva o stavu civilizace. Praha: Eminent 2019. ISBN 978-80-7281-549-4)