Je to tedy už bezmála století, které nás dělí od toho okamžiku, jehož historickou důležitost si ani tehdy asi nikdo neuvědomoval. Nikdo – kromě samotného autora. Kdo tu knihu četl (od roku 2000 je k dispozici i české vydání), a kdo ji četl bez chybného a nebezpečně zjednodušujícího předsudku, že se jedná „jen“ o dílo šíleného zločince, které netřeba dnes studovat, protože „to přece už je za námi“, nevyhne se několika zatraceně mrazivým závěrům.

Předně: Mein Kampf nepochybně sepsal pomatenec, věřící ve vlastní vyvolenost k tomu, aby dovedl Německo k ovládnutí světa. Text je prošpikován Hitlerovými komplexy méněcennosti, neuspokojenými ambicemi, přebíjenými chorobnou představou o autorově výjimečnosti, ale také strašlivou mírou nenávisti ke všemu, co si vzal na mušku. Především samozřejmě vůči Židům, které viní ze všeho zla, které se snad kdy v dějinách událo, ale také marxistickým levičákům, tehdy se vyskytujícím zejména u sociálních demokratů. Mix rasového a ideologického dehonestování by však nemusel nabrat tak obludných důsledků, kdyby – a v tom je ta kniha doopravdy nebezpečná – nebyl opřen o velmi propracovaný systém. Ta kniha je přesným, detailním – a do detailu uskutečněným návodem na příštích deset politických let. Najdete v ní všechno, co se v Německu a v souvislosti s Německem stalo. Němci dovolili realizovat Hitlerovi jeho chorobné představy o Třetí říši nejen proto, že měl své charisma, zejména jako táborový řečník, nebo proto, že uspokojoval zájmy strategického průmyslu, jehož zisky z budoucích válečných dodávek byly nepochybně jedním z hlavních motorů Hitlerova růstu. Hitler si tou knihou (přesněji: myšlenkami z ní, neboť těžko lze předpokládat, že by 350tistránkový, stylisticky krajně neobratný a de facto skoro nečitelný spis dokázal přelouskat masový čtenář) získal Němce proto, že jim předložil jasná a snadno pochopitelná vysvětlení a jednoduché odpovědi na jejich složité otázky a dosavadní zkušenosti.

Německo mělo ve „výmarském“ období, jehož plodem je i Hitlerova kniha a ideologie, značné obtíže plynoucí z poválečného uspořádání. Němci ve své většině nikdy nepřekousli smlouvu z Versailles, zabrané Porůří, degradaci z pozice evropské (ještě na tradiční aristokracii a armádě postavené) supervelmoci v domnělý (ať už pravdivý, či nepravdivý) důvod všech problémů tehdejší Evropy. V této, hospodářskou krizí posílené atmosféře přišel Hitler se svým „hnutím“, jak nacionálně-socialistickou politickou praxi nazývá, a navzdory tomu, že se mohl zpočátku jevit jako hysterický křikloun z bezvýznamné minipartaje, vcelku rychle z něj byl fenomén, předseda vlády, lev salónů a nejstrašnější masový vrah světových dějin.

Mimochodem, nic nemohlo Hitlerovi pomoci víc, než to, že po tzv. “pivním puči“ (1923) jej na dva roky zavřeli a jeho stranu úředně zakázali. On sám se vrátil z internace bezmála se svatozáří a strana povstala znovu, silnější a nezadržitelnější.

Mein Kampf, a to je absolutně nezbytné vědět pro to, abychom mu porozuměli, je především do poslední nitky radikální nesmlouvavou polemikou s parlamentarismem. Nic (snad kromě Židů a marxistů) se Hitlerovi nehnusilo víc, než právě parlamentní (tedy relativně demokratické, pluralitní, mnohostranné) uspořádání. Proto proti němu postavil fenomén jediné strany – nejen jako sdružení sdílející společný světonázor – teutonské předurčení ke světovládě, a uznávající jeden princip, totiž vůdcovství, postavené právě na předurčenosti, ale především jako organizace k uskutečnění této formy elitářského vládnutí. Zopakujme si to slovo: Hitlerova vláda byla vládou elit. Byly to ale „elity“, které uznal, jmenoval a do mocných pozic postavil právě Hitler. Nebyly zpravidla žádným etalonem vzdělanosti – sám Hitler se mnohokrát ve své knize vypisuje z upřímného odporu vůči formálnímu vzdělání (nepochybně je důvodem jeho fatální nedostatek u něj samého). Tyto „elity“ neprošly žádným volebním bojem, neměly konkurenty, jediným měřítkem byl Hitler. Však také je příznačné, že nikde v celém Mein Kampfu nenajdete jedinou podstatnější zmínku o tom, jak se má Německo, naplňující nacionálně - socialistický způsob života, zachovat v případě Hitlerova nebytí. Jako by sám Hitler počítal se svou nesmrtelností. Proto byla Třetí říše „věčná“, „tisíciletá“. Časový horizont budoucnosti se odsouval, protože bylo nutno plnit úkoly dneška, ne zítřka nebo času ještě vzdálenějšího.