Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 23 - Kdeže stabilní časy jsou

20.06.2017 12:36

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM V tomto týdnu uplyne přesně 19 let od chvíle, která odstartovala čtyřletou epizodu, kdy se v naší zemi naposledy doopravdy vládlo. A to navzdory tomu, že právě v půli té doby vydal tehdejší předseda opoziční ODS Václav Klaus brožuru s názvem V zemi, kde se už dva roky nevládne. Jsem přesvědčen, že kdyby tehdy měl k dispozici křišťálovou kouli a viděl skrze ni do budoucnosti, asi by svůj tehdejší skepticismus poněkud zmírnil. Protože míra nevládnutí, jakou předváděly pozdější vlády, byla s tou tehdejší naprosto nesrovnatelná.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 23 - Kdeže stabilní časy jsou
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Připomeňme si mizanscénu – kulisy a aktéry. První půlka 90. let patřila v domácí politice bez nejmenší pochyby právě ODS a Václavu Klausovi. To v jeho a její režii proběhly dominantní transformační procesy, během nichž se Česko ze stoprocentně centrálně řízené ekonomiky a společnosti proměnilo v prostor, kde bylo založeno na svobodný rozvoj – nejen trhu, ale především individuálních aspirací a kreativit, talentů a pracovitosti. Tedy vesměs fenoménů, které v předchozím období, zejména jeho vrcholném a odumírajícím období pozdních 80. let byly ne-li nežádoucí, pak přinejmenším nedostatečně oceňované. Listopadový převrat otevřel dveře, najednou jako by zdánlivě nic nebylo nemožné. Při dnešním pohledu na tehdejší míru občanských svobod, lidských práv a minimalizace státního zasahování do individuálních životů, rozhodování a seberealizace jednotlivců, se to jeví skoro jako sen. Sen, z něhož jsme se opět po čase probudili do šedi evropanské vrchnostenské byrokracie, která nás šněruje do svěrací kazajky svých nařízení, reglementací, zákazů a regulací. Už zase jsme stavěni do rolí (jak říká Petr Havlík) „ovčanů“.

Nicméně zpět v čase. V půli 90. let byly učiněny všechny podstatné kroky k odstátnění nejen ekonomiky, ale především lidí. Obyvatelé přestali být majetkem státu a jeho mocenských struktur, začali být mnohem víc odkázáni na vlastní odpovědnost, což se samozřejmě některým zájmovým skupinám nelíbilo. Jedni byli ti zpohodlnělí alibismem odkazování se na rozhodování „shůry“ – což nebylo nic jiného, než spoléhání se na nějaký vyšší rozum či vůli, která ze mne sejme povinnost zamyslet se nad svou volbou a jejími riziky. A druzí byli ti, jimž by se velice líbilo být naopak v roli vrchnosti, která svrchovaně rozhoduje, neboť je přesvědčena o své vyvolenosti k tomu rozhodovat za jiné, za všechny. První se nakonec většinou našli v množině voličů levicových stran, na čemž není nic podivného a nenormálního. Od věků probíhal ideový boj v politice právě na dělící linii mezi konzervativním (pravicovým, chcete-li) lpěním na osobní svobodě a s ní spojené odpovědnosti, a kolektivistickým (levicovým, chcete-li) konceptem „společného rozhodování“, které se řídí nejvyšším společným jmenovatelem jednotlivých zájmů účastníků takové pospolitosti.

Další Příběhy s otevřeným koncem najdete ZDE.

Vedle toho ovšem u nás rostl koncept „moudrých elit“, které všechno vědí a také činí lépe než ti ostatní. Taková polomonarchie, v jejímž čele dlí osvícená autorita (zde Václav Havel) a je obklopena kohortou těch, kdo se cítí oprávněni určovat směr pro všechny ostatní – hloupé, nekompetentní, neschopné moudře užívat své svobody. To byla přece hlavní Havlova námitka proti fenoménu referenda: občané se přece nedokážou dostatečně zasvěceně rozhodovat, a proto jim taková možnost nemá být dána. Ostatně viděli jsme to i na prvním případu, kdy toto tabu bylo prolomeno: první přímá volba hlavy státu dopadla vítězstvím kandidáta, který zcela určitě nesplňoval to, co by si od něj slibovali oni „vyvolení“. Plebánsky, ale dostatečně přesvědčivě vystupující Zeman tak paradoxně byl produktem snahy těch, kdo chtěli za každou cenu zabránit tomu, aby se prezidentem stal „někdo jako Zeman“.

Ale opět zpátky do půlky 90. let. Transformace byla v plném proudu, se všemi radostmi i strastmi, úspěchy i chybami, nepředloženostmi i nepředvídatelnostmi, jaké nutně takový proces musel přinést, neboť byl v takovém rozměru a komplexnosti první svého druhu (nejen v našich) dějinách. Nicméně převažující výsledek byl pozitivní. Lidí se pozvolna učili starat se o své majetky i své svobody, rozvíjet své talenty a nakládat se svými silami. Jak se říká, vítězství má mnoho tatínků, porážka je sirotek. A tady najednou vykročil bezpočet těch, kdo by se rádi zmocnili úspěchu všech a vyrobili z něj prospěch pro sebe. Demokratické a elitářské koncepce společnosti na sebe narazily s plnou brizancí. Tehdejší prezident Havel, disponující schopností postavit na svou stranu služné duše velké části českých novinářů, odstartoval v zákulisí procesy, které vedly k rozkladu vedoucích struktur nejprve v ODS (neuspokojené ambice Josefa Zieleniece, Ivana Pilipa a Jana Rumla v tom hrály nepochybnou roli, přes úspěšného Klause na ně nebylo vidět tak, jak by si přáli), a poté v celé vládní koalici. Havel se spojil s šéfy menších koaličních stran, zejména zručným intrikánem Josefem Luxem, a také s vedením centrální banky. Společně sehráli představení s názvem „hospodářské problémy“, ukázali na viníka – Václava Klause, a definovali jedinou cestu léčby: jeho odstranění. K tomu pak došlo během tzv. Sarajevského atentátu.

Havlovi a spol. se ale nepodařilo to, co si předsevzali. Místo aby na sebe přetáhli masovou veřejnou podporu a v krátkém časovém sledu se ujali dominantních pozic v mocenské mašinérii, rozdělili národ na ty, kdo (často třeba jen intuitivně, ale to neznamená, že méně intenzivně) upřednostňují demokratické hodnoty a procedury, a ty, kdo ke svému životu potřebují pevnou ruku a silný hlas autority. Jak napsal americký beatnik Gregory Corso: „poněvadž jsem závislý na hrdinech, žiju podle pravých pravd a bludů“. Nu, těchto „závislých“ bylo nakonec méně než třetina. Zbylé dvě třetiny v jarních volbách roku 1998 volili systémové strany, nikoli havlovskou chiméru „nepolitické politiky“ (na níž ovšem není pranic nepolitického, je to jen do vzletných frází převlečená elitokracie, tedy politická vláda elit). Ony dvě třetiny se zhruba rozdělily mezi voliče pravicové (ODS) a levicové (ČSSD). A opakuji, navzdory odlišným ideovým prioritám, v obou případech šlo tehdy o strany systémové, jejichž společnou nejvyšší hodnotou je demokracie, tedy svobodné rozhodování voličů, občanů. To oni takzvaně rozdali karty a dali svou důvěru dvěma řečeným stranám. Vítězem voleb se s nevelkým náskokem (32% vůči skoro 28% ODS) stali socialisté Miloše Zemana, a ačkoli se snažili o koaliční domluvu s menšími stranami, jejich neochota a neschopnost pochopit smysl demokratických principů vehnala Zemana do náruče nejsilnější opoziční strany – ODS vedené Klausem.

Dál už tu historii dobře známe. Socialisté sestavili jednobarevnou vládu, ODS dostala – formou tzv. opoziční smlouvy - možnost skrze parlament na Zemanovo vládnutí dohlížet a v mezích možností jej korigovat.  Byly to, opakuji slova z úvodu, možná jediné čtyři rokypolistopadu1989, kdy se u nás vládlo opravdu stabilně.

To neznamená, že v klidu. Poražené Havlovy kruhy vyvolávaly jednu umělou krizi za druhou: Impuls 99, Děkujeme – odejděte, vzpoura v České televizi, to všechno se tvářilo jako spontánní lidové hnutí proti tzv. opoziční smlouvě. A ta byla následována jako na běžícím pásu zakládanými a vzápětí zanikajícími stranami a straničkami, jejichž veřejná podpora byla prachbídná a jasně obnažovala fakt, že byly zakládány na půdorysu neuspokojených ambicí jedinců, kteří prohráli svůj boj o voliče, a nedokázali se s tím smířit. Kdo si ještě dnes vzpomene na Cestu změny, Evropské demokraty, Unii svobody, Klíčové hnutí, LES, LiRa  a řadu dalších politických prefabrikátů z týchž autorských kadlubů.

Bilance čtyřletky Zemanova vládnutí s „opoziční smlouvou“ v zádech je ojedinělým historickým příkladem toho, že lze vládnout ve prospěch voliče, jedině když se respektují zásady demokracie. Kdyby pro nic jiného, pak právě pro to je dobré si připomenout, že 22. 6. 1998, před těmi bezmála dvaceti lety prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Tato vláda pak byla opřena o „opoziční smlouvu“, celým názvem „Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“. Zopakujme si, co vlastně obsahovala:

Strany se v rámci opoziční smlouvy zavázaly

  • respektovat právo vítězné strany sestavit vládu

  • respektovat právo poražené strany být vládě opozicí

  • respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu ČR

  • respektovat právo opoziční strany na obsazení míst vedoucích kontrolních orgánů

  • nevyvolat v průběhu volebního období PS hlasování o nedůvěře vládě ani takové hlasování nepodpořit

  • předložit takový návrh Ústavy a souvisejících zákonů, které by posílily význam výsledků soutěže politických stran

  • konzultovat způsob řešení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, s přednostním zřetelem na stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě

  • neúčastnit se jednání a dohod s třetími stranami, vedoucími k oslabení principů opoziční smlouvy

Když se podíváme na vlády post-smluvně-opoziční, nezbývá než hořce zaplakat a povzdychnout: Kdeže (ony stabilní) loňské sněhy jsou…

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

Nenecháme Vás padnout!!

Jak jste to myslel pane Fialo?Pokud vím tak nic neděláte pro to,aby se tak nestalo.Ba právě naopak děláte vše pro to aby Čeští občané padly přímo na H.... tedy na ústa.Peníze ze státní kasy sypete Ukrajině a Ukrajincům,je třeba pomáhat ale ne na úkor občanů České republiky.Mám tři děti všchny poctiv...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ivo Valenta: Nebinární osoba chce nové rodné číslo? Má smůlu

19:53 Ivo Valenta: Nebinární osoba chce nové rodné číslo? Má smůlu

Muž (tedy jak se dnes moderně uvádí osoba, která se narodila s mužským pohlavím), se domáhal změny r…