Jak tedy na to?
Je to skutečně pravda, že v historii nesmíme používat ono kdyby? Myslím, že navěky se kupříkladu budou vést polemiky o tom, co by se stalo kdyby to Beneš tehdá nepodepsal, kdybychom využili (zeptejte se těch mladých co opravují a zprovozňují předválečná československá hraniční opevnění) naše nedostavěné pohraniční pevnosti v síle mobilizovaných 1,5 mil. mužů - a se začali bránit. Chránit svrchovaný stát.
Nebudeme historikům tedy hrabat do řemesla, ale filosofové objevili jistě správnou sentenci a taky – jako filosofové, můžeme hledat je-li pravdivá – největším poučením z dějin je to, že jsem se jimi nenechali poučit.
A nemáme se dnes snad z čeho poučit? Neřešíme často velmi obdobné problémy, naprosto kardinální, se kterými si nevíme rady – které tu ale už před námi v jakés podobě – byly?
Přeci víme, že dnešek a zítřek je absolutně dán tím, co bylo včera. Takže bych byl opatrný v tom, že nemůžeme minulost použít jako učitelku pro lepší, harmoničtější – rozumnější život nás a především příštích generací.
Protože ti mladí dnes (moje dcera má 27 let, její syn – můj vnuk, má dva roky), budou žít tak, jak my staří dnes, řídíme své věci veřejné, jak se chováme k přírodě, k sobě navzájem jak komunikujeme vzájemně všechny státy zde na planetě.
A máme tu proto do diskuse jedno poučení, které vyplývá z druhé světové války. Ať chceme či nechceme.
Tuny knih a komentářů, filmů už analyzovaly a popsaly skutečnost, která se odehrála a dnes s tím již nic nenaděláme. Hitler se stal říšským kancléřem. Nějak. Pak se odehrálo něco co ovlivnilo dějiny lidstva – navěky. Pokud bude ještě po této Zemi chodit Homo sapiens bude ho navždy ovlivňovat existence či neexistence výdobytku této války – která nemusela být – atomové bomby.
Jeden šílenec rozpoutal za pomocí lidí, které se nám patrně nikdy nepodaří odhalit a kteří ho v průběhu války již nebyli schopni zkrotit, lidské vraždění dosud nevídaných rozměrů. A demokracie tehdejšího světa jednaly. Rokovaly a radily se. Jak už to demokracie umí.
Opět víme, že náhody jsou pouze způsoby boha jak zůstat v anonymitě. Zkrátka a dobře v ten sám čas – naštěstí – žil byl na jiné straně Evropy – jiný šílenec. Tomu ještě bohudík, zbyli po vraždách, které před válkou ve své zemi způsobil, k vedení obranné spravedlivé války neohrožení a neskutečně silní vojevůdci, kteří byli schopni plnit jeho rozkazy diktátora. Žukov přeci po válce Ajkovi jasně řekl – my jsme věděli, že zvítězíme jenom se strašnými ztrátami lidských životů. A jindy: Když jsme potřebovali přejít minová pole – poslali jsme tam nejprve pěchotu.
…
Stalin nakonec za pomoci demokracií porazil jiného magora.
Nebylo to jinak. Demokracie je proti zrůdnosti, šílenství, demagogii a lži – bezradná. Apokalyptické hrdinství – vojenský teror diktátora – neustoupit, způsobil u Rževa a Stalingradu zastavení hnědého moru a tím záchranu od nacistické totality možná lidstva na celém světě. Kupříkladu jenom my Češi, bychom si navěky měli připomínat a tím znát Heidrichovu řeč – jeho tajný projev k nacistickým funkcionářům v Černínském paláci z 2. října 1941, ve které jasně odkryl, co hodlá s naším národem udělat. A tak si to může srovnat a připomenout každý národ na světě.
A proč to říkat a opakovat to, co každý musí vědět?
Největším poučením z dějin je to, že se dějinami nejsme schopni poučit.
Theresa Mayová den po letošních britských volbách hovoří o islámské ideologii. Nu, samozřejmě - islám není jenom náboženství. Je to státní doktrína. Ve své zbabělosti si ovšem nedovolí napadnout 1,3 mld. či kolik - hinduistů v Indii ani zhruba stejný počet Číňanů. V jiné své delší práci definuji postup, jak trvale v míru žít s touto státní doktrínou nerespektující základní lidská práva tak, jak si je v rámci tisíciletého vývoje vytvořila křesťanská Evropa ve své dnešní demokracii. Ta je s islámem nekompatibilní. Tato státní doktrína je to samé jako kapitalismus (plutokracie), liberalismus, socialismus, fašismus, nacismus, komunismus, libertarianismus, liberalismus a jiný pomatený ismus, všechno toto historické smetí je neslučitelné s demokracií. Lid (voliči) každého státu – chce-li býti demokratickým, si svou demokracii musí definovat ve své společenské smlouvě – tou je ústava.
Proto – poučeni dějinami respektujme se navzájem – za hranicemi svých území. Máme jenom zkrátka jiný pohled na svět. Doma, za dveřmi ovšem našeho demokratického systému, nemůžeme s touto státní doktrínou o něčem diskutovat. V našem bytě si budeme žít tak, jak žijeme už tisíc let.
Tak bychom ho měli předat našim potomkům. Budeme-li diskutovat – je vysoce pravděpodobné, že jim předáme náš byt úplně jiný. Je to jenom na nás, nikoli na našich vnucích.
srpen, 2017
Převzato z profilu.
RNDr. Radoslav Štědroň
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
