Koncem července se ve Washingtonu odehrávaly podivné, byť podle všeho příznačné scénky. Donald Trump přivítal libanonského premiéra Saada Harírího, přičemž vysoce vyzdvihl bojové operace proti Daeši a Al Kajdě v libanonském pohraničí se Sýrií, které ovšem ve skutečnosti vedl z libanonské strany jen šíitský Hizballáh. Když pak novináři chtěli znát jeho názor na Hizballáh, otázky odmítl s tím, že se poradí s experty a odpoví druhý den. Silný dojem, že netuší, kdo nebo co je Hizballáh, pak Trump už jen potvrdil, když libanonské šíitské hnutí následně hlasitě odsoudil coby sílu srovnatelnou s Al Kajdou a Daešem, s nimiž ve skutečnosti bojuje, a která chce především útočit na Izrael. Trumpovo tvrzení, že Hizballáh je „hrozbou pro libanonský stát“ pak vše už jen dál zamotalo, protože Hizballáh je v libanonské realitě jednou z hlavních politických stran a loni na podzim pomáhal rozetnout tamní vleklou politickou krizi. A když k tomu ještě americký prezident navrhl posílit libanonskou armádu coby dobrý způsob, jak snížit vliv Hizballáhu, ocitl se už zcela v myšlenkovém „outu“.
Faktem je, že americký Kongres mezitím uvalil na Hizballáh další sankce, které rozšiřují sankce z roku 2015; ty blokovaly účty každého, kdo by Hizballáh nebo jeho spojence nějak podporoval. Zvěsti o nových sankcích pronikly do libanonských médií už v dubnu a vyvolaly na tamní politické scéně paniku, že země upadne do finanční krize. Libanonští politici proto lobovali u svých amerických kolegů proti novým sankcím, ale marně. Na druhé straně ale platí, že už první sankce neměly na Hizballáh žádný větší dopad, a tak není jasné, proč by jejich rozšíření mělo mít efekt větší než nulový, natož pak na celý Libanon.
Premiér Harírí, jehož sunnitský rodový klan na libanonské politické scéně vždy zastupoval zájmy Saúdské Arábie, chtěl ve Washingtonu především uchovat americkou podporu libanonské armádě, a tak proti Trumpovu výkladu libanonské reality nahlas nic moc zásadního nenamítal. Ve hře je sice „pouhých“ 105 milionů dolarů, ale i tak. V zákulisí se ale snažil vysvětlovat, že proti terorismu bojuje celý Libanon, tedy včetně Hizballáhu, a i tak své peníze podle všeho „uhrál“, přinejmenším prozatím, vzhledem k Trumpově vizi „silné“ libanonské armády stojící proti Hizballáhu…
To už ale oddíly Hizballáhu ve spolupráci se syrskou armádou „očistily“ příhraničí od jednotek věrných Al Kajdě, načež bylo jejich skoro devět tisíc bojovníků i s rodinami – po podpisu příměří – na syrské straně naloženo do autobusů a odvezeno do zavedeného „shromaždiště“ poraženého syrského džihádu v provincii Idlíb. Ve výsledku tak Al Kajda po čtyřech letech „ukončila“ svou územní přítomnost v Libanonu, zato ale po bojích se svými rivaly zcela ovládla právě Idlíb u tureckých hranic…
Důležitější je, že celou operaci na libansko-syrské hranici vedly Hizballáh a syrská armáda, zatímco libanonská armáda se držela v pozadí kolem Arsálu, odkud převážně „jen“ bránila džihádistům uprchnout z bojiště do libanonského vnitrozemí. „Byl to ale (lídr Hizballáhu) Hasan Nasralláh, kdo ve svých projevech pravidelně informoval veřejnost o vývoji bojů. Byla to média spjatá s Hizballáhem nebo s ním sympatizující, která se jako první dostala do Arsálu. A byli to vojáci Hizballáhu, kdo byli na frontové linii,“ shrnuje situaci Middle East Eye. „Hizballáh už ve své vlasti od nynějška není vnímán jen jako obrana proti Izraeli na libanonské jižní hranici – skupina se nově může zcela legitimně vydávat za sílu, která hájí zemi i proti terorismu z východního směru.“
Ačkoli se pravidelná libanonská armáda těší podpoře Západu, ať už ve formě zbrojních dodávek nebo výcviku, protože je „jediným legitimním obráncem Libanonu“, v samotném Libanonu se na otázku „legitimity“ Hizballáhu až tak nehledí. Pro mnoho Libanonců je to především síla bránící zemi. A navíc má vůči libanonské armádě svým způsobem navrch – zbraně, peníze i výcvik dostává převážně z Íránu a válka v Sýrii jí navíc „zajistila“ pět let neocenitelných bojových zkušeností. Svůj zásadní význam má i politická podpora, jíž se šíitské hnutí na domácí scéně těší: prezident Michel Aún, takto maronitský křesťan, tvrdí, že Hizballáh je „základní součástí libanonské obrany“, a šéf parlamentu Nabí Barrí „od samého počátku plně podporoval“ nynější hizballáhovskou operaci proti Al Kajdě.
Podle MEE Hizballáh razí svou doktrínu „Armáda, národ a hnutí odporu“, přičemž oním hnutím je míněn právě Hizballáh. Libanonská armáda je s takovým rozdělením svolná a často pro Hizballáh zajišťuje „pomocné práce“ typu kontrol silnic nebo logistických a komunikačních systémů. Velení libanonské armády tak proti Hizballáhu nevystoupí, protože v něm vidí nezbytnou součást obrany proti Izraeli, a proto mezi Hizballáhem a armádou panují přátelské vztahy, bez ohledu na to, co si ve Washingtonu přejí, shrnuje MEE.
Libanonští sunnité z takového vývoje nadšení nejsou, nicméně mnoho „pák“ ke změně situace nemají. I proto premiér Harírí sice jen neochotně pochválil Hizballáh za osvobození pohraničí od Al Kajdy s tím, že tím „dosáhli čehosi, co je ve výsledku důležité“. Významnější ale je, že se nepokusil házet Hizballáhu klacky pod nohy.
Ve snaze posílit image vládní armády nyní však Harírího kabinet vysílá své oddíly do pohraniční horské oblasti u Rás Baalbeku a Al Ká´a k bojům proti „buňkám Daeše“ (bůh suď co se tímto zvláštním pojmem vlastně myslí). A k tomu požádal Rusy a Američany, aby „vyvinuli tlak na své spojence v Sýrii a Íránu, aby syrský režim a Hizballáh akceptovaly, že mezinárodní koalice (fakticky americké letectvo) poskytne vzdušnou podporu libanonské armádě v jejím boji proti Islámskému státu“. Hizballáh už oznámil, že je připraven zúčastnit se i této právě zahájené operace libanonské armády proti Daeši, případně prý bude s armádou spolupracovat tím, že operaci podpoří ze syrské strany hranice. V každém případě už ale na pozice Daeše v libanonsko-syrském pohraničí odpaluje rakety, zatímco libanonská armáda – očividně směrem k Washingtonu -- ujišťuje, že svou ofenzívu nehodlá „přímo koordinovat“ s nikým, a už rozhodně ne se Sýrií. Suma sumárum, nelze vyloučit, že americké letectvo ve finále zajistí vzdušnou podporu libanonské armádě a Hizballáhu, a to s ruským, syrským a íránským souhlasem…
Svět se rychle mění a Hizballáh – bez ohledu na četné „nálepky“ terorismu a názory či jen zbožná přání Západu nebo Izraele -- překročením hranic do Sýrie překročil i svůj stín na libanonské vnitropolitické scéně, na níž si dál už jen upevňuje svůj vliv.
Tož tak.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
