Světová média si v uplynulých dnech zase vzpomněla na Ukrajinu – pokus poslance z prezidentovy strany Oleha Barny popadnout premiéra Arsenije Jaceňuka mimo jiné i za rozkrok a odnést ho od řečnického pultíku v parlamentu byl nepřehlédnutelný a i na samotné (už přece jen otrlé) Ukrajině vyvolal řadu kousavých komentářů. V následné rvačce poslanci prezidentského Bloku Petra Porošenka na hlavu porazili poslance Jaceňukovy bývalé Národní fronty, načež premiér poslance svorně a suše označil „za debily, kterých je tu mnoho“. Pokud by ale měla být rvačka mezi poslanci vnímána jen jako další ukázka atavistické „demokratičnosti“ kyjevského parlamentu, byla by to chyba.

Jak připomínají Vesti, Oleh Barna je v civilu učitel matematiky, fyziky, informatiky a branné výchovy, má tři vysoké školy a navíc je to úspěšný sportovec – má stříbrnou medaili z ukrajinského mistrovství v zimním polyatlonu, což je vlastně štafeta se střelbou a cvičením na hrazdě. Aktivně se účastnil Majdanu, utrpěl zranění hlavy a poté odjel bojovat proti donbaským rebelům v řadách 128. horské brigády. Nedávno se po živém televizním přenosu popral s bývalým vysokým představitelem kyjevské oblastní správy za Radikální stranu, kterého polili kyselinou, načež si Barna stěžoval na zlomené žebro. Proslul i tím, že v parlamentu rád mluví sprostě, jeho bratr je aktuálně gubernátor Tarnpolské oblasti a ve volbách vedl oblastní štáb Porošenkovy strany.    

Barna se posléze hájil tím, že zkorumpovaného Jaceňuka napadl „kvůli svému svědomí“, ale ukrajinští politologové nabízejí na fungování kyjevského parlamentu zcela jiný pohled. „Cílem akce bylo zachránit Jaceňuka, protože pokud by přednesl svůj projev (o stavu státu), byl by to propadák. Teď už si nikdo nepamatuje, co Jaceňuk potom říkal, všem v paměti zůstal jen Barna a rvačka. Mimochodem, Barna patří k těm poslancům, které lze ke rvačkám v parlamentu snadno využít. Mám dojem, že ho nikdo nemusel moc přemlouvat,“ míní politolog Kosť Bondarenko, který stojí v čele prezidentské Rady pro humanitární otázky. Každá poslanecká frakce má podle něj ve svých řadách „šturmoviky“ (obvykle dobře fyzicky stavěné), kteří blokují řečnickou tribunu, vytlačují předsedu parlamentu nebo poslance od mikrofonu nebo provokují rvačky. A pak jsou tam i tzv. semafory, kteří vydávají povely, kdy je třeba začít s blokádou řečniště nebo zahájit rvačku. „A jsou tam i stínoví dramaturgové, kteří vytvářejí scénář událostí, režiséři, kteří rozepisují jednotlivé role a těsně před jednáním parlamentu je s každým ještě upřesňují. Je to zlatý fond každé frakce, který se rvaček a strkanic sám nikdy neúčastní.“

Souhlasí i politolog Ruslan Bortnik: „Každá frakce má dva až deset ´šturmoviků´, většinou bývalé sportovce, občanské aktivisty a nově i vojáky. A ve správnou chvíli je pouštějí ze řetězu. Existují ale i nezařazení poslanci, které si lze na rvačku najmout. V parlamentu sice pracují špatně, ale zato se skvěle perou.“ A mají za to odpovídající „válečné“ mzdy. „Vím, že dvě poslanecké frakce takovým lidem platí každý měsíc mezi třemi až čtyřmi tisíci dolarů, ale může to být i deset tisíc. Pokud se pro blokádu rozhodne celá frakce, pak bojovníci utvoří úderné jádro, zatímco další mu pomohou s inventářem – přinesou do sálu vlajky, vajíčka…“ V současném parlamentu je v tomto směru nejaktivnější Radikální strana Oleha Ljaška, za ní následují Národní fronta a Blok Petra Porošenka a nejméně se perou lidé z Opozičního bloku a lvovské Svépomoci.

Plánovaný „politický boj“ má svou strategii. „Šturmovici“ jsou nejčastěji usazováni uprostřed řady, blíže k tribuně, zatímco místa co nejblíže u východu jsou prestižní, vyhrazená pro „režiséry“ a „scénáristy“. „Obvykle platí, že když se plánuje rvačka, poslanci se podle toho i oblékají: sundávají si kravaty a saka, na sebe si berou levnější obleky, někdy přicházejí rovnou v tričku,“ popisuje Kosť Bondarenko.