Světová média si v uplynulých dnech zase vzpomněla na Ukrajinu – pokus poslance z prezidentovy strany Oleha Barny popadnout premiéra Arsenije Jaceňuka mimo jiné i za rozkrok a odnést ho od řečnického pultíku v parlamentu byl nepřehlédnutelný a i na samotné (už přece jen otrlé) Ukrajině vyvolal řadu kousavých komentářů. V následné rvačce poslanci prezidentského Bloku Petra Porošenka na hlavu porazili poslance Jaceňukovy bývalé Národní fronty, načež premiér poslance svorně a suše označil „za debily, kterých je tu mnoho“. Pokud by ale měla být rvačka mezi poslanci vnímána jen jako další ukázka atavistické „demokratičnosti“ kyjevského parlamentu, byla by to chyba.
Jak připomínají Vesti, Oleh Barna je v civilu učitel matematiky, fyziky, informatiky a branné výchovy, má tři vysoké školy a navíc je to úspěšný sportovec – má stříbrnou medaili z ukrajinského mistrovství v zimním polyatlonu, což je vlastně štafeta se střelbou a cvičením na hrazdě. Aktivně se účastnil Majdanu, utrpěl zranění hlavy a poté odjel bojovat proti donbaským rebelům v řadách 128. horské brigády. Nedávno se po živém televizním přenosu popral s bývalým vysokým představitelem kyjevské oblastní správy za Radikální stranu, kterého polili kyselinou, načež si Barna stěžoval na zlomené žebro. Proslul i tím, že v parlamentu rád mluví sprostě, jeho bratr je aktuálně gubernátor Tarnpolské oblasti a ve volbách vedl oblastní štáb Porošenkovy strany.
Barna se posléze hájil tím, že zkorumpovaného Jaceňuka napadl „kvůli svému svědomí“, ale ukrajinští politologové nabízejí na fungování kyjevského parlamentu zcela jiný pohled. „Cílem akce bylo zachránit Jaceňuka, protože pokud by přednesl svůj projev (o stavu státu), byl by to propadák. Teď už si nikdo nepamatuje, co Jaceňuk potom říkal, všem v paměti zůstal jen Barna a rvačka. Mimochodem, Barna patří k těm poslancům, které lze ke rvačkám v parlamentu snadno využít. Mám dojem, že ho nikdo nemusel moc přemlouvat,“ míní politolog Kosť Bondarenko, který stojí v čele prezidentské Rady pro humanitární otázky. Každá poslanecká frakce má podle něj ve svých řadách „šturmoviky“ (obvykle dobře fyzicky stavěné), kteří blokují řečnickou tribunu, vytlačují předsedu parlamentu nebo poslance od mikrofonu nebo provokují rvačky. A pak jsou tam i tzv. semafory, kteří vydávají povely, kdy je třeba začít s blokádou řečniště nebo zahájit rvačku. „A jsou tam i stínoví dramaturgové, kteří vytvářejí scénář událostí, režiséři, kteří rozepisují jednotlivé role a těsně před jednáním parlamentu je s každým ještě upřesňují. Je to zlatý fond každé frakce, který se rvaček a strkanic sám nikdy neúčastní.“
Souhlasí i politolog Ruslan Bortnik: „Každá frakce má dva až deset ´šturmoviků´, většinou bývalé sportovce, občanské aktivisty a nově i vojáky. A ve správnou chvíli je pouštějí ze řetězu. Existují ale i nezařazení poslanci, které si lze na rvačku najmout. V parlamentu sice pracují špatně, ale zato se skvěle perou.“ A mají za to odpovídající „válečné“ mzdy. „Vím, že dvě poslanecké frakce takovým lidem platí každý měsíc mezi třemi až čtyřmi tisíci dolarů, ale může to být i deset tisíc. Pokud se pro blokádu rozhodne celá frakce, pak bojovníci utvoří úderné jádro, zatímco další mu pomohou s inventářem – přinesou do sálu vlajky, vajíčka…“ V současném parlamentu je v tomto směru nejaktivnější Radikální strana Oleha Ljaška, za ní následují Národní fronta a Blok Petra Porošenka a nejméně se perou lidé z Opozičního bloku a lvovské Svépomoci.
Plánovaný „politický boj“ má svou strategii. „Šturmovici“ jsou nejčastěji usazováni uprostřed řady, blíže k tribuně, zatímco místa co nejblíže u východu jsou prestižní, vyhrazená pro „režiséry“ a „scénáristy“. „Obvykle platí, že když se plánuje rvačka, poslanci se podle toho i oblékají: sundávají si kravaty a saka, na sebe si berou levnější obleky, někdy přicházejí rovnou v tričku,“ popisuje Kosť Bondarenko.
Podle jednoho z bývalých poslanců se v Janukovyčových časech podobnou činností zabývalo asi 60 až 70 lidí ze Strany regionů a Tymošenkovic Baťkivšiny, dnes je to práce pro radikály, polní velitele a nacionalisty. A Ljaškova Radikální strana je malá, a tak má na rvačky vyčleněno jen osmnáct poslanců. „Obvykle ještě před zahájením jednání stojí v místech vyhrazených předsednictvu nebo vedle dveří a pak na povel běží k tribuně nebo předsedovi. Zatímco ale dříve byly strkanice jako z indického filmu, všechno spíš jen naoko, dneska jsme svědky nefalšované držkové.“
Armén s Gruzínem v sobě
Na Barnův útok reagoval i americký viceprezident Joe Biden, podle něhož by kyjevští měli skoncovat s rétorikou, která je rozděluje a poškozuje tak „reformy, které si národ zaslouží“. Biden týden předtím osobně zaletěl do Kyjeva, aby „svým“ udělil poslední varování, když Ukrajinu veřejně označil za „nejzkorumpovanější demokracii na světě“, ale je otázka, zda-li mu v Kyjevě vůbec naslouchali, a pokud ano, zda dostatečně porozuměli. Údajně „vystrašení tlumočníci“ totiž z jeho projevu raději nepřeložili pasáž o nutnosti federalizovat Ukrajinu. Téma „co vlastně Biden říkal a co ne“ pak naplnilo kyjevské politické kuloáry, a dokonce i hlavní loutky z Bloku Petra Porošenka ve strachu z ultranacionalistů tvrdí, že Bidenova „přání nejsou pro nezávislý stát nijak závazná“, zatímco Ljaškovi radikálové jakoukoli federalizaci a tím i faktický rozpad centrální moci rovnou odmítli. Ruslan Bortnik nicméně soudí, že Bidenův návrh ukrajinské federalizace lze vnímat jako „vzkaz Spojených států Evropě i Rusku, že jsou připraveny jednat o kompromisu, připraveny k tomu, co zatím vždy znělo jen jako vtip, tedy k finlandizaci Ukrajiny, v její proměnu v neutrální zónu a nikoli v zónu konfliktu. Možná je to svého druhu zkouška, jak na něco takového zareaguje evropská i ukrajinská veřejnost.“
Ať tak či tak, „reformy“, které nadměrným opakováním už zcela ztratily uchopitelný obsah i význam, se nekonají, místo nich poslední dny nabídly i další vhledy do ukrajinské vrcholné „reformní“ politiky. Na jednání vládní Rady pro reformy se ministr vnitra Arsen Avakov, takto oligarcha arménského původu pocházející z Charkova, pustil do oděského gubernátora, Gruzína Michaila Saakašviliho. Verze celé hádky se poněkud rozcházejí, shoda ale panuje na tom, že vše začalo sporem o jeden lukrativní přístavní podnik v Oděse, skončilo Avakovovým výkřikem, aby se Saakašvili „klidil z mé země“ a sklenicí vody chrstnutou Saakašvilimu do obličeje. Saakašvili Avakova, u něhož byl objeven „tajný vozový park“ čítající přes stovku luxusních osobních vozů, viní z korupce už dlouho, ministerstvo vnitra proto po hádce reagovalo špiclovacím záznamem, na němž se Saakašvili sešel s ruským oligarchou, a k tomu se chaos prohlubuje zprávou, že Avakovova gruzínská náměstkyně byla na hranicích chycena s kufrem plným dolarů…
Prezident Porošenko vydal defenzivní prohlášení: „V národní radě nedovolíme hrubost a nadávky – zvláště, pokud mají xenofobií podtext, útočí na národní hrdost člověka a zpochybňují jeho ukrajinské vlastenectví výzvami, aby se ´klidil z Ukrajiny´,“ zastal se Saakašviliho s tím, že je „na čase, aby se od antikorupčních šou přešlo k antikorupčním případům“. A Saakašvili jako že tedy začne bojovat s korupcí sám a už na 25. prosince do Kyjeva svolává právě takové antikorupční šou nazvané „celonárodní antikorupční fórum“…
K tomu ale mezitím přibyly další události z demokratické černé kroniky. Například poslanci Sobolovevovi ze Svépomoci přímo v jednacím sále kdosi ukradl aktovku, v níž měl petici za odvolání generálního prokurátora podpořenou 127 poslaneckými podpisy. Poslankyni za Porošenkův blok (a manželku šéfa této poslanecké frakce) Irinu Lucenko zase natočili, jak hlasuje nejen za sebe, ale i za tři až čtyři své nepřítomné kolegy. K tomu se na veřejnosti objevilo schéma, podle něhož prezident Porošenko nezdaňuje své zisky z koncernu Roshen na Ukrajině, ale posílá peníze do Panamy a Belize.
Není proto asi příliš divu, že Evropská unie odkládá zveřejnění zprávy o bezvízovém režimu s Ukrajinou a jeden z hlavních ukrajinských věřitelů, americký fond Franklin Templeton, odmítá odpustit dluhy ukrajinské metropoli a žene tak Kyjev do bankrotu.
Za této situace přijel do Kyjeva polský prezident Andrzej Duda a plně Porošenka podpořil – přizval jeho vládu k účasti na summitu NATO příští rok v Polsku, slíbil 100 milionů eur na „vylepšení pohraniční infrastruktury“ na východě Evropy (tedy mezi Ukrajinou a EU) a pozval ukrajinskou armádu na společné manévry s NATO. Porošenko z vděku Polsko označil za „ukrajinské nástupiště“ do EU, přičemž Kyjev oznámil úmysl kupovat v Polsku osm miliard krychlových metrů zemního plynu ročně – bez ohledu na to, že na ně nemá peníze nebo na to, že Polsko ani není producentskou zemí a podle všeho bude záviset na násobně předražených dodávkách zkapalněného zemního plynu z Kataru. (Ale o tom až někdy příště).
PS. A zatímco ve Lvově demonstrující horníci a učitelé požadovali po státu své mzdy, zakarpatští Maďaři, konkrétně zástupci 114 měst a vesnic, vyzvali Kyjev k uznání zvláštního maďarského regionu. „Je to separatismus, sice malý, jedna oblast, ale separatismus. Jsem rozhodně proti,“ míní Jurij Šuchevič, poslanec a potomek jednoho z banderovských lídrů.
Joe Biden se „svou“ federalizací coby cestou k uchování alespoň nějaké Ukrajiny už k Kyjeva odletěl… A EU podle všeho – údajně přes výhrady Itálie – kvůli „našim“ na Ukrajině čistě ze setrvačnosti (a z obav ze ztráty tváře) prodlouží sankce proti Rusku. Prý dokud nebudou naplněny elusivní minské dohody…
PPS. Poté, co Rusko zprovoznilo i druhý kabel, jímž na Krym proudí elektřina, Pravý sektor ukončil „úspěšnou“ energetickou blokádu Krymu a poslal své ozbrojence do týlu, „bojovat s vnitřním nepřítelem“.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
