Bannon je považován za hlavního strůjce Trumpova volebního úspěchu. Vytvořil jeho platformu na pohled nekončících slibů vytváření pracovních míst, omezování migrace i ekonomického nacionalismu zhmotněného heslem „Amerika především“. Dal dohromady rozsáhlou základnu krajně pravicových sil spolu s dělnickou třídou, to vše bez ohledu na etnické či jiné rozdíly, zato spjaté všeobjímajícím hněvem a deziluzí vůči tradičnímu politickému establishmentu… A uspěl.
Střety ve virginském Charlotteville o minulém víkendu nicméně odhalily čistě rasové základy sociálního napětí. Krajní pravičáci, rasisté a neonacisté se pokusili zabránit stržení sochy konfederačního generála Leeho a při následných potyčkách s antifašisty do jejich davu najel mladý neonacista a na místě zabil dvaatřicetiletou ženu. Prvotní snahy Donalda Trumpa vyhnout se jasnému odsouzení pravičáckého násilí vyvolaly (nejen v USA) další bouři nevole proti Bílému domu. A tak byl Bannon obětován.
„Trumpovo prezidentství, za které jsme tolik bojovali a které jsme vyhráli, je pryč,“ shrnul Bannon pro Weekly Standard. „Stále máme mohutné hnutí a něco pro Trumpovo prezidentství ještě uděláme. Ale ve skutečnosti je už po všem. Už to bude něco jiného. Budou ještě všechny možné střety, budou dny dobré i špatné, ale tohle prezidentství skončilo.“ Současně ale varoval: „Opouštím Bílý dům a jdu do války za Trumpa proti jeho odpůrcům – v Kapitolu, v médiích a v korporátní Americe.“ A teď, mimo oficiální struktury, už se nebude muset v nejmenším „žinýrovat“.
Pro tak zvanou americkou levici musí být Bannonův pád skutečným triumfem, nicméně je to pohled přinejmenším zaslepený. Bannon sice může být opravdu bez potíží spojován s bělošským rasismem z „ulice“, nicméně obrázek je mnohem větší. The Guardian například připomíná, že bělošská nadřazenost je v USA hlubší, než jak ukazují záběry rasové nenávisti z posledních dní. „Je to systém, v němž bílí dominují nad všemi ostatními a celé společnosti. Mají moc, i když možná bezděky. Institucionální rasismus znamená, že i když jedinec nesdílí rasistické názory, velmi pravděpodobně z takového systému tyje. Blesková reakce sociálních médií na události v Charlottesville tvrdila „#tonejsmemy“. Ale jsme.“
Portál Truthdig nabízí jiný pohled: „Existuje i jiná, normalizovaná a proto neviditelná ideologie rasové nadřazenosti, která byla vštípena do kulturních a vzdělávacích institucí a do politik, které z nich vycházejí. A tento proces negeneruje jen pouliční rváče z řad ozbrojené a poblázněné radikální pravice, ale i takové skutečné věřící jako Hillary Clintonovou, Baracka Obamu, Tonyho Blaira a Nancy Pelosiovou – „slušné“ jedince, kteří nikdy ani na okamžik nezpochybnili nadřazenost západní civilizace, kteří plně věří v právo a zodpovědnost Bílého Západu určovat, které státy mohou být svrchované, a kdo by měl vést „podřadné“ národy. A kteří věří, že neexistuje alternativa zázrakům globálního kapitalismu, a to ani když by to znamenalo, že budou miliony lidských bytostí trvale uvězněny v ´zónách nebytí´.“
A právě z tohoto úhlu pohledu je Bannonův pád významný pro „zbytek světa“, neboť otevírá dveře radikální proměně současné americké zahraniční politiky. Ať byl totiž Steve Bannon na domácí scéně „rasista“, na té mezinárodní odmítal imperialismus, války i další americké intervence. Jak shrnuje New York Times, nesouhlasil s raketovým útokem proti Sýrii, nechtěl americkou vojenskou intervenci do Venezuely, byl proti válce se Severní Koreou a razil například i ukončení války v Afghánistánu.
Bez Bannona, jemuž se mimochodem jako jednomu z mála vyhnulo vyšetřování kvůli „ruským stykům“, nyní podle všeho v Bílém domě převáží jestřábi, zastánci intervencionismu a humanitárních bombardování – čtyřhvězdičkový generál John Kelly coby šéf kanceláře Bílého domu, generál James Mattis coby ministr obrany a tříhvězdičkový generál HR McMaster coby Trumpův hlavní poradce pro otázky národní bezpečnosti. Jinými slovy, nad americkou (nejen zahraniční) politikou v zásadě přebírají kontrolu tři generálové, což je v dějinách USA bezprecedentní situace. Ti tři sice pro USA – stejně jako všichni současní američtí generálové – pro USA žádnou válku ještě fakticky nevyhráli, ale možná právě proto o svůj vysněný profesní triumf budou usilovat o to víc. Lze tak oprávněně předpokládat, že se Bílý dům začne chovat, jako kdyby v něm vládla Hillary Clintonová, a liberálové budou nadšeni. I proto lze například pokračující Trumpovo odmítání eskalovat válku v Afghánistánu – tváří v tvář naléhání McMastera a svého viceprezidenta Pence – považovat za svého druhu poslední bannonovský, předem prohraný boj.
Války? Ano, ale…
Nicméně, je tu i druhá strana mince. Na záběrech ze Charlotteville mohl svět kromě útočících nácků vidět i postávající policisty, kteří svou apatií útočníky fakticky pobízeli. Takové výjevy prohlubující se krize a úpadku amerického státu ostře kontrastují se snahou kázat světu o morálce, dodržování zákona či lidských práv. A „svět“ realitu vidí.
Například Írán reaguje na pokračující snahy Washingtonu zpochybnit jeho dodržování jaderné dohody ilustrativně bez servítků: „Ti, kdo jsou v USA u moci, stále naivně trpí iluzí, že vládnou světu,“ konstatoval nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí. „Mluví jako kdyby byli diktátory celého světa! A někteří se jim i podřizují, ze strachu a nízkého sebevědomí. Íránská islámská republika dnes proti Spojeným státům stojí v plné síle a ptá se těch u moci, kdo si myslíte, že jste? Pokud jste opravu mocný stát, tak zkuste dát do pořádku svou vlastní zemi! Pokud vám na tom opravdu záleží, tak se věnujte nejistotě a násilí v ulicích Washingtonu DC, New Yorku a Los Angeles! Pokud vám na tom opravdu záleží, tak ve své zemi vyřešte rasovou diskriminaci a katastrofální porušování lidských práv bílých i černých! Hleďte si svého a nezasahujte do věcí ostatních národů!“ A prezident Hasan Rohání sice zdůraznil, že uchování jaderné dohody je pro Teherán prioritou, ale pár dní předtím rovnou varoval, že v případě dalšího amerického nátlaku je Írán připraven zahájit jaderný program: „Noví američtí představitelé by měli vědět, že neúspěšná zkušenost se sankcemi a donucováním dovedla jejich předchozí vlády fakticky k jednacímu stolu. Pokud chtějí tuto zkušenost zažít znovu, Írán se rozhodně adaptuje na vyšší úroveň, než jaká byla před rozhovory, a to nikoli v řádu týdnů nebo měsíců, ale dní a hodin.“
Celý Blízký východ se přitom – přinejmenším v letech po arabském jaru -- mění z regionu „stabilní nestability“, v němž dominovaly USA, v těžko předvídatelnou zónu možných konfliktů všech proti všem. USA, natož bývalé koloniální mocnosti, Francie a Británie, už v oblasti nejsou s to prosazovat svou vůli, přinejmenším na období, které by stálo za řeč. Do určité míry se jim daří jen v omezených oblastech, kde jim pomáhají místní diktátoři a feudálové, a totálně prohrávají tam, kde žádného takového vazala nemají. Je proto vcelku zřejmé, že vojenská konfrontace s Íránem by měla katastrofální důsledky nejen pro USA a jejich zájmy v regionu, ale také pro Spojenými státy hájený Izrael.
Z hlediska spřízněných vazalů lepší situace nepanuje ani na Korejském poloostrově. Jihokorejský prezident Mu Čen-in trvá na tom, že má právo vetovat případnou americkou „preventivní válku“ proti Pchjongjangu, a je rozhodnutý svého práva využít. Rozhodnutí o válce „musíme učinit my a nikdo jiný“, tvrdí s tím, že je odhodlán zabránit válce „za jakoukoli cenu“. A například pohrůžky vojenskou intervencí do Venezuely, kde se stále „nedaří“ další z barevných revolucí, narážejí na odpor nejen Latinské Ameriky, ale například i člena NATO Turecka, které od loňského zmařeného pokusu o vojenský převrat sympatizuje s každým, kdo „rovněž čelí převratům organizovaným CIA“. A nad tím vším se zdá být stále očividnější, že i v Evropě by už USA pro své intervence jen těžko svolávaly široké „koalice ochotných“, jak tomu bylo ještě v případě agrese do Iráku.
Jestřábi tedy možná po Bannonovi sice ovládli Bílý dům, nad čímž liberálové a „levice“ jásají, ale plány na další „humanitární“ a „lidskoprávní“ agrese „amerického bílého muže“ prostřednictvím armády plné mužů barevných už případně narazí na změněnou realitu světa, v němž už jakýkoli neuvážený „pohyb“ může mít pro USA zásadní politické i vojenské důsledky. Pro samotné Spojené státy v současnosti beztak ze všeho nejvíc platí okřídlený tvít Donalda Trumpa, kterým v březnu 2014 zaútočil na Baracka Obamu a který je mu nyní zhusta připomínán: „Vypadá to jako kdyby Spojené státy neměly prezidenta – jsme loď bez kormidla mířící k obrovské katastrofě. Hodně štěstí všem!“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
