Tereza Spencerová: Tajná US politika v Sýrii a smrt Zahrána Allúše

Vánoční svátky byly z hlediska vývoje v Sýrii i počátků tamní války informačně opravdu bohaté. Krátce před nimi Seymour Hersh odhalil tajné pokusy americké generality obejít Bílý dům a postavit se Daeši coby větší hrozbě, než jakou představuje režim Bašára Asada. Pak celý příběh z amerického oficiálního pohledu rozšířil Wall Street Journal, podle něhož Bílý dům sice navenek neustále trvá na „změně režimu“, čili svržení vlády v Damašku, ale současně v uplynulých letech vyvinul nezměrné úsilí vyhledat, kontaktovat a koupit si lidi z Asadovy vlády, aby si jejich prostřednictvím zajistil kontrolu nad syrskou vládou i armádou. Zprvu Washington pozornost soustředil na nespokojené alávitské vysoké armádní důstojníky, v naději, že mu pomohou provést vojenský převrat, instalovat spřátelenou juntu a s její pomocí ukončit válku. „V rané fázi hledaly USA ´trhliny´v režimu, jichž by bylo možné využít k vojenskému převratu, ale skoro nikoho takového nenašli,“ shrnuje list s tím, že tyto marné snahy skončily někdy v létě 2012. Poté USA „přijaly opatření k podpoře povstalců, ale tyto snahy postupovaly velmi pomalu,“ píše list a připomíná, že v té době už „Rusko zdvojnásobilo aktivitu a Írán také“, což ve výsledku prý znamenalo, že Spojené státy „žádného reálného efektu nedosáhly“.

Podle zdrojů Wall Street Journal USA v létě 2012 varovaly Asada před nasazením chemických zbraní, ale v srpnu 2013 při chemickém útoku u Damašku zahynulo na 1400 lidí. Ačkoli je dnes už zřejmé, že za masakrem nestál Asadův režim, ale turecké tajné služby a jejich džihádisté, Bílý dům tehdy hrozil Sýrii vojenskou agresí, ale po zásahu Ruska se místo toho zrodila dohoda o vývozu syrských chemických zbraní do zahraničí.

„V následujících dvou letech se pak Washington pokoušel jednat s Damaškem podle jiného klíče a soustředil se na zadržování vojenského konfliktu,“ popisuje Wall Street Journal a připomíná, že ve hře byl i osud pěti amerických občanů (tj. agentů), kteří v Sýrii buď zmizeli, nebo byli zatčeni a uvězněni.

Zatímco americké tajné služby sázely na Daeš coby na svůj „strategický nástroj“ v Sýrii už v roce 2012, Wall Street Journal nyní tvrdí, že „aktivizace Islámského státu americkou administrativu zaskočila“. Asad prý v tom spatřil možnost vylepšit svou pozici a postavit se do role partnera v boji proti terorismu. Když pak Spojené státy v roce 2014 zahájily první nálety – oficiálně – směřované proti Daeši, americké ministerstvo zahraničí telefonovalo svým syrským kolegům, aby se ujistilo, že syrská protivzdušná obrana nechá americké letouny na pokoji. Když chce dnes Washington o něčem informovat Damašek, například o dislokaci rebelů vycvičených s pomocí CIA, aby si je syrská vláda nespletla s těmi „špatnými“, posílá americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová svého asistenta pohovořit si se syrským velvyslancem Džaafárím, vysvětluje fungování „systému“ Wall Street Journal a dodává, že režim v Damašku je tím v očích Washingtonu znovu plně legitimizován.

K tématu se v posledních dnech objevila další zásadní informace – tajný průzkum NATO už v roce 2013 ukázal, že za Asadem stojí asi 70 procent Syřanů, dalších 20 procent nemá názor a pro rebely/džihádisty je jen 10 procent populace.

Vzhledem k všeobecné kritice ruského vstupu do války v Sýrii je pak pozoruhodným americké přiznání, že Rusko v konfliktu dosahuje stanovených cílů a navíc při rozumných a udržitelných nákladech, které se mohou ročně pohybovat mezi jednou a dvěmi miliardami dolarů. Washington současně připouští, že ruská intervence „nepochybně“ upevnila pozici Asadovy vlády, jedním dechem ale dodává, že to nenapomáhá stabilizaci situace v Sýrii.

Jinými slovy, Washington i celý Západ už dávno ví, že Bašár Asad je v čele Sýrie – pokud by neměla být rovnou proměněna v trosky jako Libye či Irák -- aktuálně nezastupitelný, jeho pozice je stále pevnější a případné volby, s nimiž počítá mírový proces, mají proto vítěze dopředu jasného. A z toho vyplývá, že pokračující mantry, že Asad „musí padnout“, které opakuje nejen Washington, ale i jeho věrní myšlenkoví i bezmyšlenkovití stoupenci, jsou ze všeho nejvíc projevem bezradnosti a pokrytectví (pokud rovnou ne nějaké diagnózy).

Fakta jsou tedy jasná, ale… zatímco uznávaný analytik The Saker popisuje Obamovu politiku vůči Sýrii pojmem „cik-cak“, americký Rand Paul Institute mluví rovnou o schizofrenii. Oba přitom vycházejí z nedávného prohlášení ministra zahraničí USA Johna Kerryho v Moskvě, podle něhož už „USA a jejich spojenci neusilují o změnu režimu v Sýrii“. Média si to správně přeložila jako oficiální konstatování, že „Asad může zůstat“. Washington tím otevřel cestu rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která o tři dny později vyzvala k zastavení palby a hledání politického řešení konfliktu… Pak ale promluvil Barack Obama, který se pro změnu rozhodl, že Asad „zůstat nemůže“ a „musí jít“.

Zdá se ale, že i americkém politickém establishmentu se tato „cik-caková schizofrenie“ začíná jevit poněkud trapně, a tak se už pracuje na „novém narativu“, který by (nejen) v americké veřejnosti vyvrátil narůstající pochybnosti, zda má Washington vůči Sýrii nebo ve své „válce proti Daeši“ vůbec nějaký plán a nejedná jen v rámci série kapriců samolibého hegemona zvyklého, že ho všichni budou poslouchat, i když je už dávno nahý. „Tvrdit, že nemáme žádnou strategii, by bylo velkou chybou,“ hájí dosavadní postup plukovník Christopher Graves, který má nyní v Pentagonu na starosti „prodávat válku veřejnosti“. Má nyní za úkol vytvořit iluzi, že strategie existuje a je „jednoduchá, snadno pochopitelná“. Tedy úplně jiná, než když Barack Obama vyloučí „vojáky na zemi“ v Iráku a vzápětí je tam pošle, protože „žádní vojáci na zemi“ znamená jen to, že tam nebudou vysílány celé prapory…

Smrt Zahrána Allúše

Než tedy američtí experti na píár vytvoří „nový narativ“ války v Sýrii, zkonstatujme, že se o svátcích protnuly další dva „narativy“ – při leteckém útoku byl zabit lídr džihádistické Islámské armády Zahrán Allúš, muž, jehož si USA před dvěma lety vybraly coby „umírněného“ spojence pro „ovlivňování a zadržování syrského konfliktu“ a byly s ním v pravidelném kontaktu. Není zatím zřejmé, zda Allúše a několik jeho nejbližších velitelů „dostala“ syrská nebo ruská bomba, stejně jako se zatím přesně neví, jestli byl jeho „tajný štáb“ odhalen a zaměřen syrskou tajnou službou, zda nebyl „prodán“ ostatními rebely. Třeba ale jeho vyzrazení souvisí s dohodou vlády s džihádisty z kajdistické Fronty al Nusrá a Daeše z palestinského uprchlického táboru Jarmúk o předání těžkých zbraní a jejich volném odchodu (do Rakká, která je ale neustále bombardována ruským i západním letectvem, což celou dohodu staví do podivného světla). Nicméně, jisté je, že se západní mainstream (včetně toho českého) důsledně vyhýbá používat ve spojení s Allúšem pojem „terorista“, byť ničím jiným nebyl – jeho pravidelné „osvobozování“ Damašku odpalováním raket a granátometů zabilo stovky a nejspíš i tisíce obyčejných lidí, přičemž mezi jeho „libůstky“ patřilo střílet a zabíjet hlavně po ránu, když děti šly do škol… Zapírání džihádistické podstaty Islámské armády je o to trapnější, že teroristé z Fronty al Nusrá a Ahrár al Šám okamžitě Allúše blahořečili, kondolenci v souvislosti se smrtí „mučedníka“ vydaly i Daeš nebo jakási parta hlásící se k naší „umírněné“ Svobodné syrské armádě.

Kdo byl tedy ve skutečnosti „umírněný revolucionář“ Zahrán Allúš?

Muhammad Zahrán Allúš se narodil v roce 1975 v Dúmě východně od Damašku a jeho otec je radikální saláfistický teolog působící v Saúdské Arábii. Už před propuknutím války byl kvůli islamistickým aktivitám několikrát vězněn a naposledy byl propuštěn v červnu 2011. Rychle se zapojil do ozbrojeného boje proti režimu a postupně ovládl domovský region východně od Damašku. Do vedení svého hnutí dosadil rodinné příslušníky a přátele, kromě ostřelování Damašku a potlačování vlivu dalších ozbrojených skupin ovládl i veškerý místní obchod, přičemž sám stanovoval i přemrštěné ceny, a nevyhýbal se ani mučení, únosům ateistů a aktivistů nebo popravám.

„Ačkoli byl Allúš nepokrytý sektářský islamista inspirovaný saúdským wahhábismem,“ píše expert na Sýrii Aron Lund, „byl zároveň dostatečně pragmatický, aby se dokázal prokličkovat rebelskou politikou a účelově měnit spojenectví. Dříve vyhrožoval nesunnitským muslimským náboženským skupinám – o alávitech a šíitech mluvil jako o „špíně“, která bude ze Sýrie vymetena. Odsuzoval demokracii a razil sunnitskou islámskou teokracii, v níž by bylo maximálně využíváno právo šaríja. V uplynulém roce, zřejmě pod tlakem svých zahraničních sponzorů, si Allúš začal vylepšovat image, aby byl pro Západ přijatelný. Dobrým příkladem je jeho poslední interview, které poskytl syrské křesťanské novinářce pracující pro americký Daily Beast. Allúš se v něm umírnil a snažil se vystupovat konstruktivně, jako zodpovědný centrista, spojenec v boji proti terorismu a gentleman každým coulem. Jako někdo, koho byste rádi viděli v koaliční vládě.“

Americké nebo ruské nálety už zabily bezpočet čelných představitelů džihádu nejen v Sýrii, kteří byli ve většině případů obratem nahrazeni někým novým a jejich organizace napojené na Al Kajdu či Daeš bez ohledu na záplavu triumfálních článků v západních médiích „jedou dál“. Platí to například pro syrský Ahrár al Šám, zatímco další, jako například aleppská Brigáda Tauhíd, se po zabití svého lídra rozpadla a začlenila se do jiných skupin. Islámská armáda coby teroristická skupina a rodinný podnik dokonale využívající válečnou ekonomiku nicméně jako by stála a padala právě s Allúšem. Ačkoli už byl údajně jmenován Allúšův nástupce, budoucnost Islámské armády je nejistá, tím spíš, že syrská armáda v posledních týdnech dokázala významně proniknout na její teritorium a postupuje dál.

Ve výsledku tak může Allúšova smrt významně ovlivnit nejen budoucnost v oblasti Východní Ghúty ve prospěch vládních sil a život lidí v Damašku (ačkoli zabíjení civilistů v Damašku stále pokračuje), zcela jistě ale zasadí další ránu beztak už hodně pochybné saúdské syrské „protiteroristické koalici“, které se vysmála nejen Al Kajda, ale i Daeš. Allúšova Islámská armáda byla její nejvýznamnější „bojovou silou“ a v případě její destabilizace nebo rovnou rozpadu lze očekávat prudký střet o uvolněný prostor. Podle některých komentářů to může ohrozit blížící se mírová jednání o Sýrii, kde chtěla „saúdská“ syrská koalice vystupovat jednotně, na druhou stranu je ale v celém procesu tolik neznámých a proměnných, že ztráta jednoho Allúše už větší chaos a nejistotu vyvolat snad ani nemůže. V nepřehledné situaci, v níž se zúčastnění nemohou shodnout s kým by vlastně měl nebo neměl Damašek ve skutečnosti jednat, se v Kazachstánu zjevila i „syrská opozice“, která požaduje vyloučit z jednání rovnou Saúdy, další rozhovory mezi syrskou vládou a opozicí plánuje Čína a zároveň předkládá vlastní principy politického řešení, Rusko se na čemsi shodlo s Katarem…

Daeš ztrácí

Mezitím se mění situace na bitevním poli obecně. Daeš ztrácí území a ustupuje hned na dvou frontách v Iráku, poslední zahraniční džihádisté vyklidil strategické Ramádí ležící „na dohled“ od Bagdádu a irácká armáda se po tomto triumfu už s pomocí Kurdů chystá na Mosul, před vládní armádou a jejími spojenci ustupuje rovněž v Sýrii, kde vládní oddíly vítězí u tureckých hranic na severu i jordánských na jihu, zatímco Kurdové ovládli přehradu Tišrín na Eufratu a ukončili tak hrozbu jejího záměrného zničení. Ruské letectvo pokračuje v bombardování ropných konvojů Daeše a teroristé prý začínají mít finanční problémy. Situace nejspíš dosáhla nepříjemné úrovně, neboť „emír“ Daeše Alí Bakr Bagdádí -- o němž se spekuluje, že už z centra bojů v Sýrii a Iráku uprchl do ropné Libye, kde prý hodlá nejen získat peníze, ale také „rozjet“ další islámskou „revoluci“ na dohled evropských břehů – vydal provolání, v němž trval na tom, že se jeho „chalífátu“ bez ohledu na pokračující nálety i pozemní ofenzívy protivníků vede dobře. Celý konflikt popsal jako „globální válku“, v níž se všichni „nevěřící“ sjednotili proti jeho „národu skutečných muslimů“, kteří jsou si ale dál jistí svým konečným vítězstvím. Vysmál se „slabosti“ a strachu Spojených států, vyzval k povstání proti královské rodině v Saúdské Arábii a vzácně zkritizoval také Izrael, pro který se „Palestina stane hřbitovem“. (Mimochodem, není bez zajímavosti, že Izrael považuje Daeš za menší hrozbu než „šíitskou osu“ od Teheránu po Bejrút.)

Není zatím jasné, jaký energizující efekt budou mít Bagdádího slova na „skutečné muslimy“, ale situace v Sýrii se mění v jeho neprospěch – od konfliktu k jednání. Zatímco mnoho syrských uprchlíků v Turecku netouží po cestě do Evropy, ale po návratu domů – a na osvobozená území se už vrátil prý asi milion lidí z vnitřního i zahraničního exilu – vleklá válka unavuje všechny. I tak lze vysvětlit dohodu o evakuaci a výměně bojovníků z obležených měst – šíitští bojovníci se svými rodinami mohli odjet ze dvou měst v provincii Idlíb výměnou za volný obchod 126 posledních sunnitských rebelů ze Zabadání u libanonských hranic. Šíité přes Libanon zamířili do Damašku, sunnité na jih Turecka. Jinými slovy, situace se pozvolna normalizuje, i za cenu toho, že přinejmenším před některými lidmi v Sýrii vyvstávají do budoucna donedávna neznámé sektářské zdi…

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.