Stanislav Balík, Ondřej Krutílek, Ladislav Mrklas a Petr Sokol zahájili svým textem Vynořit se a nadechnout nutnou diskusi o stavu a výhledech Občanské demokratické strany. Souhlasím s jejich názorem, že debata o ODS je debatou o české občanské pravici obecně. Pokusím se do ní přispět. Považuji výchozí text zmiňovaných autorů za velmi kvalitní analytický vstup, byť některé jejich argumenty (například o směřování „evropské“ politiky strany) nesdílím. Nebudu tedy primárně polemizovat, spíše se pokusím doplnit další perspektivu, respektive ukázat na jednu z důležitých věcí, kterou je třeba se po vynoření v rámci hlubokého nádechu zabývat.

Nebývá zvykem začít vymezením, o čem následné řádky nebudou. V případě předkládaného textu je však takový postup funkční a tudíž legitimní. V tomto textu se nebudu zabývat image Občanské demokratické strany jako strany korupčních politiků, nebudu se zabývat personální politikou, kde volání voličů po výrazné obměně stranické elity může narážet na léta budované karierní cesty, různé regionální i osobní zájmy a (mnohdy i oprávněné) pocity křivdy. Jen bych k tomu dodal, že takové vidění ODS lze pozorovat i mezi jejími letitými podporovateli a že je skoro jedno, do jaké míry jsou tvrzení o straně korupčníků a šíbrů pravdivá. ODS musí ukázat nejen symbolicky, že to bere vážně.

Nebudu psát ani o taktice, nejsem odborník na politický marketing (ostatně bych doporučoval to teď s jeho aplikací nepřehánět a soustředit se v debatě uvnitř ODS na fundamentálnější otázky) a nemám ani mnoho co říci ke krátkodobým volebním strategiím. Možná bych jen v souvislosti s tímto tématem poznamenal, že demokratická politika je inherentně populistická a ODS by neměla přenechávat některá témata populistickým protestním stranám. Tím rozhodně neříkám, že by ODS měla pěstovat populistický styl politické komunikace, ale měla by umět „brát“ palčivá témata populistům a zpracovávat je do takové podoby, aby byla přijatelná i pro mainstreamovou debatu.1

Součástí dlouhodobě funkční a k úspěchu vedoucí změny musí být především debata o programu a dlouhodobé orientaci strany.2 Následující text je proto složen z několika poznámek právě na téma programatiky. Není opřen o systematický výzkum, spíše se jedná o kombinaci dlouhodobého pozorování české politiky a určitého komparativního pohledu směrem k úspěšným středo- a západoevropským mainstreamovým pravicovým stranám. Je v jistém smyslu slova osobní, neboť je psán z pohledu člověka, který ODS vždy volil (byť někdy se sebezapřením) a rád by ji volil i nadále, a který je přesvědčen, že ODS je jediná strana, která může být jádrem obnovy potenciálu české pravice, i když cesta zpět může být dlouhá a přesáhnout horizont jednoho volebního cyklu. Navíc nikde není řečeno, že bude úspěšná.

Pohled za hranice

Na úvod proveďme stručnou analýzu vybraných základních dokumentů evropských konzervativních či konzervativně-liberálních stran. Nejde o komplexní mapování. Je jasné, že některé strany (Lidová strana ve Španělsku, portugalští Sociální demokraté nebo některé skandinávské pravicové strany) mají blízko k profilu ODS jako poměrně eklektické konzervativně-liberální sekulární formace. Jiné strany (Občanská platforma v Polsku nebo CDU/CSU a ÖVP) zase dlouhodobě hrají strukturálně podobnou roli, jakou by ODS chtěla a měla hrát: roli suverénně dominantního pravicového subjektu.3 Pokusil jsem se vybrat několik příkladů úspěšných stran pohybujících se v podobných politických kontextech jako ODS. Z důvodů odlišného kontextu tak vypadla například francouzská, nizozemská nebo skandinávská pravice,4 z důvodů zjevného neúspěchu pak pravice slovenská. Krátce bych se proto zastavil u programatiky ÖVP, CDU a polské Občanské platformy a pokusil se ukázat, co by na ní mohlo být inspirativní pro tvorbu nového dlouhodobého programu ODS.