Zbyněk Fiala: Euru to pomůže, City se děsí

Dohoda o spuštění Evropské bankovní unie, která byla uzavřena v minulých dnech na jarním summitu EU v Bruselu, se rodila těžce. Finále nejvýznamnějšího integračního projektu posledních 14 let mělo podobu celonočního jednání ministrů financí eurozóny s představiteli Evropského parlamentu. Skončilo až ve čtvrtek v sedm ráno a přineslo řadu nečekaných posunů, protože neúspěch by byl smrtící.

Smyslem je hlavně jednotný postup při řešení bankovních krizí. A vlastně i krizí dlužnických. V době, kdy mělo euro na kahánku, se probíraly nejrůznější instrumenty, jak se podělit o náklady záchrany států v močálu dluhů. Různé provizorní fondy, které obcházely ducha EU tím, že byly vyjednávány společně, ale na mezivládní úrovni, nahrazovaly chybějící silný unijní rozpočet. Tomu zase chyběla fiskální unie.

Ale kořenem potíží byly nejčastěji bankovní krize, kdy stát se vyčerpal pomocí ohroženým bankám. Zásah přitom přicházel, až když bylo zle a bylo to drahé. Váhání mělo jednoduchou příčinu - protože banky bývají nejochotnějším kupcem státních dluhopisů, národní vlády si předcházely nezodpovědné finančníky. Teď se podělí o dozor nad bankami jak ti, kdo peníze potřebují, tak ti, kdo to platí. A možná se pak ukážou v lepším světle i další federální orgány EU, které jsou od vzniku eura nezbytné, ale dosud chybí.

Duch kompromisu

Klíčovým hráčem se stane Evropská centrální banka s kompetencí uzavřít nebo převzít selhávající banku i proti vůli jejího domovského státu. Manévrovací prostor jí vytvoří jednotný fond s 55 miliardami euro, ze kterého lze financovat restrukturalizaci a garance.

Ústupky Evropskému parlamentu hlavně ze strany Německa se týkají především tohoto fondu - vznikne během 8 let, tedy dříve než za uvažovaných 10 let, a bude dříve sdílen. Původně mělo být použití společného fondu velice pomalu rozfázováno, ale podle konečné dohody bude už v prvním roce sdíleno 40 procent fondu a ve druhém roce 60 procent. Jednotlivé členské země stanoví bankovní poplatky, ze kterých bude tento fond financován (pravděpodobně jako 1 procento z objemu úvěrů). Fond by tak mohl být zpočátku nasazen dokonce ve větším rozsahu, než kolik v něm doopravdy bude.

Evropská centrální banka posílila své pravomoci, ale nebude všemocná. Návrhy opatření při krizi určité systémově významné banky technicky připravuje ECB, ale samotné doporučení vzejde z komise, ve které jsou také zástupci Evropské komise a dotčených ministrů financí. Další schvalovací krok se odehraje v samotné Evropské komisi, ale ani její souhlas nemusí být konečný. Ministři financí to mohou za určitých okolností odmítnout – nikoliv však změnit.

Porodní bolesti bankovní unie dosud nekončí. Než vzniknou potřebné orgány, dokument musí ozdobit asi stovka podpisů. Smyslem je zachovat technický charakter rozhodování a oddělit je od politických vlivů.

Je také vidět snaha zabránit monopolu moci. Vyhrát může každý, ale jen na chvilku. Výbor pro řešení krizí může přehlasovat Evropskou centrální banku, zda zavřít rozhozenou banku, nebo ne. Tento výbor je však závislý na tom, jak se dohodne s Evropskou komisí, která doporučení výboru schvaluje. Avšak ani Komise nemá poslední slovo, ministři financí eurozóny to mohou celé nakonec shodit ze stolu, pokud se výsledek v průběhu jednání příliš zmrzačí. Jenže pak se začíná znovu.

„Převládl duch kompromisu,“ prohlašuje komisař Michel Barnier, který má reformy evropského finančního trhu na starosti.

City je zděšena

Prohlubování jednotného regulačního systému eurozóny vyvolává „věrohodnou obavu“, že dominantní postavení londýnské City může být ohroženo. To byla první reakce britských finančníků shrnutá ve výzkumné zprávě, kterou pro lobbistickou organizaci The City UK zpracovala poradenská firma Oliver Wyman.

Posílení funkcí Evropské centrální banky o jednotný bankovní dohled a další regulatorní funkce může způsobit přesun obchodů z londýnské City do Frankfurtu, varuje zpráva. Evropské investiční banky obvykle používají City za centrum svých mezinárodních aktivit. Obchody evropských investičních bank dosahují celkem 58 miliard euro a z toho tři čtvrtiny protékají Británií. Jde tedy o 45 miliard euro, ze kterých však 55 procent tvoří obchody klientů na pevnině, převážně v eurozóně.

Podle zmíněné zprávy spočívá největší riziko pro City v obavě, že regulátoři všech jurisdikcí, včetně britské, budou vystupovat stále víc nepřátelsky k registraci globálních obchodů prostřednictvím domácích právnických osob, zejména pokud jde o deriváty. Tomu se nelze divit, účty za bankovní krize nakonec odnášely státní rozpočty a největší ztráty vznikaly z derivátových obchodů. Globální obchody bank eurozóny se tak začnou přemisťovat do Frankfurtu, aby je měl hlavní regulátor na očích. Ohroženo je 200 tisíc britských pracovních míst v bankách a investičních společnostech, které se zabývají těmito obchody v City.

Jak to unie funguje

Projděme si složitou strukturu Evropské bankovní unie podrobněji. Použiji terminologii a argumentaci, kterou shromáždili Jan Jedlička a Tomáš Kozelský v lednu 2014 ve speciální analýze o bankovní unii, kterou vydal EU Office České spořitelny.

Bankovní unie má čtyři pilíře:

Společná pravidla pro fungování bankovního sektoru – cílem je jednotný kodex regulatorních pravidel („Single Rulebook“), který postupně vzniká na základě rozhodnutí Evropské rady z června 2009 a zahrne všechny sektory. Má podobu průběžně přijímaných harmonizačních směrnic a nařízení.
Celoevropský systém pojištění vkladů – dlouho považovaný za neprůchodný
Jednotný systém dohledu nad bankami (Single Supervisory Mechanism, SSM)
Jednotný mechanismus pro řešení problémů (Single Resolution Mechanism, SRM)

Za jednotný mechanismus dohledu nad bankami (SSM), kterýzačne fungovat od letošního listopadu, odpovídá Evropská centrální banka. ECB se zároveň stává jednotným evropským orgánem pro bankovnictví (European Banking Autority, EBA). Má zajistit, aby jednotný soubor pravidel pro všechny finanční služby byl uplatňován stejným způsobem ve všech členských státech.

Jde především o to, aby byla včas odhalena selhání bank a mohla být přijata příslušná opatření dřív, než se stanou nepřiměřeně drahými. V úvahu připadá posílení kapitálové vybavenosti banky, převzetí zdravou silnou institucí či likvidace. Toto řešení by se přitom mělo přenést na evropskou úroveň nejen z hlediska dohledu, ale i z hlediska nákladů - bez zatížení národních rozpočtů.

Zdroje pro záchranu finančních institucí i zadlužených států se zatím hledaly všelijak, než vznikl trvalý záchranný fond eurozóny Evropský mechanismus stability (European Stability Mechanism, ESM). Ten by měl mít teoreticky možnost přímo zasahovat i do rekapitalizace bank, ale zejména Německo trvalo na tom, že se napřed musí uklidit po minulých krizích.

Účast v ESM je přístupná i státům mimo eurozónu, pokud se rozhodnou pro užší spolupráci svých regulatorních orgánů s Evropskou centrální bankou. Jinak je tomu v dozorčí radě jednotného evropského bankovního dohledu, kde mají místo všechny členské země Evropské unie, bez ohledu na příslušnost k eurozóně. Dozorčí rada musí uhlídat, aby měnová politika ECB (cílování inflace, stanovování úrokových měr) probíhala nezávisle na situaci v jednotlivých bankách. Reakce na inflaci by tak neměla čekat na to, až se určité banky v některém z velkých států vzpamatují.

Evropská centrální banka začne zajišťovat jednotnou metodiku dohledu (Single Rulebook) pro všechny banky v eurozóně. Přímo bude dohlížet jen na asi 130 systémově významných bank, které mají aktiva nad 30 miliard eur (asi 800 miliard korun) nebo nad 20 procent HDP individuální členské země. Pod přímým dohledem budou i banky, které dostaly evropskou pomoc z provizorního záchranného fondu ESFS nebo trvalého ESM. Slovo „přímo“ znamená, že ECB dostává informace a úzce spolupracuje s vnitrostátními orgány, jejichž rozhodnutí může případně změnit.

V eurozóně je celkem šest tisíc bank, takže drtivá většina subjektů fakticky zůstává pod národním dohledem. Pokud se však některá z nich ocitne v hledáčku ECB, dosahuje i na ně pravomoc přímého zásahu.

Jednotný mechanismus pro řešení problémů v bankovnictví (SRM) zahrnuje jednotný rozhodovací orgán a jednotný fond, ze kterého může být financována restrukturalizace bank v potížích.

Bude jednat na principu „bail-in“, to znamená, že zdroje mají poskytnout především akcionáři a další kapitáloví investoři, nikoliv drobní střadatelé a daňoví poplatníci. První na řadě, kdo musí přispět nebo utrpět ztrátu, budou akcionáři bank. Následují věřitelé, kteří investovali do bankovního kapitálu. Zato střadatelé do 100 tisíc euro jsou plně garantováni. Vklady nad tuto hranici u fyzických osob a malých a středních podniků mají být dotčeny co nejméně.

Jednotný rozhodovací orgán bude mít podobu výboru ze zástupců ECB, Evropské komise a zástupců vnitrostátních orgánů, kde má banka ústředí nebo dcery či pobočky. Výbor doporučí, EK rozhodne.

Jednotný fond pro řešení problémů bankovnictví bude financován z příspěvků bank. Příspěvky na úrovni 1 procenta z vkladů mají dát cílovou hodnotu 55 miliard euro. Přechodné období bylo nyní zkráceno z uvažovaných 10 na 8 let.

Jednotný mechanismus řešení problémů vstoupí v účinnost od začátku roku 2015 a princip „bail-in“ od roku 2016.