Kapitalismus po pandemii se nesmí vrátit k tomu, kde jsme byli. Musíme využít krizi k nutným reformám, které přinesou vyváženější vztahy mezi soukromým a veřejným sektorem, píše londýnská ekonomka Maria Mazzucatová. Jak uvádí, státní pomoc korporacím by měla být spojena s jasnými podmínkami, aby ji nemohl dostat ten, kdo ignoruje klimatickou krizi nebo když není jasné, kdo je vlastníkem. Avšak to je to nejmenší. Celý kapitalismus potřebuje zásadní změnu. Výčet důvodů je dlouhý.

Většina zisku finančního sektoru je investována zpět do financí – do bank, pojišťoven, realit – místo aby byla využita produktivně na infrastrukturu nebo inovace, připomíná autorka první velký problém, neproduktivní zbytnělost finančního systému. Jen deset procent peněz, které půjčí všechny britské banky, podporuje nefinanční firmy, zatímco zbytek jde do nákupu realit a finančních aktiv. V rozvinutých ekonomikách roku 1970 představovaly půjčky realitnímu sektoru 35 procent veškerých bankovních půjček, ale roku 2007 už jejich podíl vzrostl na 60 procent. Současná struktura financí tak rozdmychává systém hnaný dluhem a vytváří spekulativní bubliny, po jejichž prasknutí banky přijdou žebrat k vládám o pomoc.

Dlouhodobé zájmy jsou zanedbávány a musí ustupovat rychlým ziskům, další zásadní problém, který má řadu negativních důsledků. Začíná to tím, že správní rady jsou zahleděny jen do čtvrtletních výkazů a kurzů akcií. Kurzům se dá pomoci, třeba tím, že společnosti podnikají zpětné odkupy akcií. Tím zvyšují cenu akcií, které na trhu zůstaly, i akciových opcí, tvořících část odměny většiny vedoucích pracovníků. V minulé dekádě společnosti odkoupily akcie za 3 biliony dolarů, a to jsou peníze, které pak chybí na mzdy, doškolování zaměstnanců nebo na výzkum a vývoj.

Role vlád je systematicky vyprazdňována, protože zasahují jen při jasném tržním selhání, a dělají to ke všemu pozdě, a k tomu málo. Takový stát není partnerem při tvorbě hodnoty, jen pouhým opravářem. Když pak fondy veřejných zdrojů vyhladoví, odnášejí to podfinancované sociální programy, školství nebo zdravotnictví.

Tato selhání přispěla k megakrizím, jak ekonomickým, tak planetárním. Finanční krize byla do značné míry způsobena přehnaným přílivem úvěrů do realitního a finančního sektoru, který přifukoval cenové bubliny a zadluženost domácností místo aby podpořil reálnou ekonomiku a udržitelný růst. Nedostatek dlouhodobých investic do zelené energetiky urychlil globální oteplování. Mezivládní panel Spojených národů pro klimatické změny varuje, že svět už má jen deset let na odvrácení katastrofy.