Komentátor New York Times a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman považuje pařížskou dohodu za nejlepší zprávu o klimatu za velice dlouhou dobu. Je sice možné, že i tato dohoda bude následovat Kjótský protokol z roku 1997, který zpočátku vyvolával velká očekávání, ale pak prokázal bídnou efektivnost. Avšak mezitím došlo ve světě k velice důležitým změnám, které vytvořily předpoklady pro účinnou akci proti globálnímu oteplování.
V této souvislosti poukazuje na dvě hlavní překážky, které v minulosti stály v cestě jakékoliv globální dohody o klimatu. Tou první byla obrovská spotřeba uhlí v Číně a tou druhou neústupná opozice Republikánské strany v USA.
Postoj čínského vedení už se začal měnit, musí reagovat na vážnou environmentální krizi způsobenou spalováním uhlí. Růst čínského hospodářství, které vzrostlo čtyřnásobně od roku 1997, přivádí na svět také rychle rostoucí střední třídu, a ta požaduje lepší životní standard, včetně aspoň relativně bezpečného vzduchu.
Zato postoj Republikánské strany se změnil jen k horšímu. Strana se řítí stále hlouběji do černé díry popírání klimatických změn a konspiračních teorií proti vědě. Proto Spojené státy zahájily široce založenou akci bez nové legislativy, protože ta je nemožná, dokud jí budou Republikáni bránit ve Sněmovně reprezentantů. Prezidentu Baracku Obamovi se podařilo dosáhnout omezení emisí prostřednictvím exekutivního rozhodnutí, které se opírá o stávající Zákon o čistotě ovzduší. Vrátil tak USA věrohodnost ve věcech klimatu a sám se mohl v Paříži ujmout vedoucí role, píše Krugman.
Všímá si dále skutečnosti, že plnění emisních cílů ohrozí velké zájmy, protože pokud mají být tyto cíle splněny, většina existujících zásob fosilních paliv musí zůstat v zemi. Ptá se, co tedy může zastavit průmysl fosilních zdrojů před uplácením potřebného množství politiků, kteří by zvládli přeměnu dohody v pouhý cár papíru? Odpověď zní: Nové technologie, které zásadně změnily pravidla hry. Ceny solárních panelů a větrníků už klesly natolik, že jsou schopné konkurovat fosilním palivům i bez zvláštních dotací. A pokrok ve skladování energie je činí ještě perspektivnějšími.
Z toho vyvozuje dva důsledky. Cena prudkého snížení emisí uhlíku klesla na úroveň, kterou neočekávali ani největší optimisté. A nové technologie jsou prostředím, ve kterém vyrostly nové zájmové skupiny s přínosem pro záchranu planety a schopné čelit zájmům minulosti.
http://www.nytimes.com/2015/12/14/opinion/hope-from-paris.html
(Asi jsem trochu přehnal, když jsem tu předtím napsal, že peníze, které to strkají, jsou větší než peníze, které to brzdí. Krugman připisuje větší význam jejich dynamice – peníze, které jsou v nástupu, mají jasnou perspektivu a už si ji dokážou uhájit.)
Méně spokojen je guru environmentální žurnalistiky Bill McKibben, jehož nejnovější kniha o tom, jak přežít na naší „nové nehostinné planetě Zeemě“, vyšla i česky (z originálu Eaarth: Making a LIfe on a Tough New Planet). Píše, že nynější pařížská dohoda by to byla celkem ambiciózní dohodou pro rok 1995, když se o tématu poprvé jednalo v Berlíně. Avšak dnes už nestačí dobrovolné emisní cíle, které účastnické země nabízejí. Například Spojené státy plánují snížit emise uhlíku do roku 2025 jen o 12 až 19 procent proti úrovni z roku 1990. Podle nevládní organizace Climate Action Tracker jde o cíl „na nejméně ambiciózním konci toho, co by byl spravedlivý příspěvek“.
Má za to, že tím byla laťka nastavena zbytečně nízko i pro ostatní, jen tam, aby jak environmentalisté, tak průmysl fosilních paliv neřvali příliš. Peníze byly nabídnuty jen takové, aby chudé země z jednání rovnou neodešly. Kdyby všechny státy udělaly jen to, co slíbily, globální teplota se zvedne o 3,5 stupně Celsia nad úroveň před průmyslovou revolucí. Přitom už současné zvýšení globální teploty o 1 stupeň Celsia stačí na to, aby polární ledovce tály a hladina oceánů stoupala.
Kdyby k podobné dohodě došlo roku 1995, píše McKibben, byla by to šance, jak zastavit globální oteplování na 1,5 stupni Celsia. Místo toho, jak ukazují nedávná odhalení v Exxon Mobile, fosilní průmysl tou dobou vyvinul obrovské úsilí, aby prosadil pochyby místo rozhodné akce. A tato zdržovací taktika se mu obrovsky vyplatila. Chceme-li proto ještě dnes zkoušet zastavit oteplování na 1,5 stupni Celsia, bude už to vyžadovat tak drastická opatření, že si je spousta zemí ani nedokáže přestavit. Znamená to nechat skoro všechno uhlí a ropu v zemi a v průmyslu vyhlásit výjimečný stav pro co nejrychlejší produkci slunečníků a větrníků.
To, že vůbec máme nějakou dohodu, je svědectvím obrovské síly, kterou nabralo hnutí aktivistů po celém světě v posledních pěti letech, píše dále McKibben. Ještě z Kodaně odešli šéfové vlád s prázdnýma rukama a nic se jim nestalo. To už tedy není pravda, ale zároveň to znamená, že musíme vybudovat hnutí ještě mnohem silnější, které změní pařížské dohody v pouhé nepodkročitelné minimum. Musíme blokovat ropovody, nedovolit vznik nových uhelných dolů, tlačit na odchod od fosilních paliv. Krátce, oslabovat mocné síly, které stále stojí v cestě pokroku, burcuje McKibben.
http://www.nytimes.com/2015/12/14/opinion/falling-short-on-climate-in-paris.html
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
