Komentátor New York Times a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman považuje pařížskou dohodu za nejlepší zprávu o klimatu za velice dlouhou dobu. Je sice možné, že i tato dohoda bude následovat Kjótský protokol z roku 1997, který zpočátku vyvolával velká očekávání, ale pak prokázal bídnou efektivnost. Avšak mezitím došlo ve světě k velice důležitým změnám, které vytvořily předpoklady pro účinnou akci proti globálnímu oteplování.

V této souvislosti poukazuje na dvě hlavní překážky, které v minulosti stály v cestě jakékoliv globální dohody o klimatu. Tou první byla obrovská spotřeba uhlí v Číně a tou druhou neústupná opozice Republikánské strany v USA.

Postoj čínského vedení už se začal měnit, musí reagovat na vážnou environmentální krizi způsobenou spalováním uhlí. Růst čínského hospodářství, které vzrostlo čtyřnásobně od roku 1997, přivádí na svět také rychle rostoucí střední třídu, a ta požaduje lepší životní standard, včetně aspoň relativně bezpečného vzduchu.

Zato postoj Republikánské strany se změnil jen k horšímu. Strana se řítí stále hlouběji do černé díry popírání klimatických změn a konspiračních teorií proti vědě. Proto Spojené státy zahájily široce založenou akci bez nové legislativy, protože ta je nemožná, dokud jí budou Republikáni bránit ve Sněmovně reprezentantů. Prezidentu Baracku Obamovi se podařilo dosáhnout omezení emisí prostřednictvím exekutivního rozhodnutí, které se opírá o stávající Zákon o čistotě ovzduší. Vrátil tak USA věrohodnost ve věcech klimatu a sám se mohl v Paříži ujmout vedoucí role, píše Krugman.