Konec ukrajinské války je buď na spadnutí, nebo v nedohlednu. Území obsadí americké korporace, a bude po všem, nebo evropské mírové jednotky, které by se pokusily Američany do konfliktu vtáhnout znovu? Nebo je evropská pomoc jen botou mezi dveřmi, aby se udržela při životě naděje na ovládnutí aspoň toho ukrajinského lithia. Kousek od současné fronty je ho pořád ještě dost, byť ne tolik, jako v Cínovci. Když se to však bude protahovat, fronta se pohne a ložisko se ocitne na ruské straně. Pak by se muselo bojovat dál a dál, než Rusa napadne, že mu to za to nestojí. 

Podle spikleneckých teorií je tedy evropská sebezničující snaha protahovat prohraný ukrajinský konflikt vedena hodnotově. Není to ovšem tak, jak se píše v komentářích. Nejde o hodnoty LGBTOP500, ale o to, co válka doopravdy hodí. 

Těch cílů může být víc. Válku netřeba vyhrát, nese i když se jen vede. Evropa se chce strašidelně zadlužovat, aby podpořila zbrojařský průmysl velkých členských zemí. Předsedkyně Evropské komise vyjednává v Londýně, aby se k tomu mohla připojit i osiřelá ostrovní velmoc. Formálně by se to mohlo odehrát na summitu EU – Británie, který je připraven na 19. května. Dohoda o bezpečnostní spolupráci by usnadnila, aby se upevnila kontrola londýnské City nad válečným dlužnickým procesem a vytloukání renty z dalších generací. (ZDE)

Nějaké zbraně se přitom asi taky vyrobí, ale o ty dluhy a úroky z nich jde především. Dluhy ostatně nejsou jen peníze, jde o možnost ovládat dlužníka metodou bublin, krize a záchrany z krize. Velké prachy nejsou závislé na hospodářském cyklu, zvítězí vždycky. Kouzlem současnosti je to, že kdo je nemá, musí si je vydělat. Kdo je má (velké banky), může si je natisknout několika pohyby prstíku na klávesnici bankovního serveru. Tam se tvoří úvěr z ničeho neboli, jak říkají Američané, „z horkého vzduchu“. Prohrát tedy nemá jen Ukrajina, ale i většina EU.