Chtělo by to zklidnit hormon a začít chladně uvažovat, co dál. Proto přitáhl moji pozornost příspěvek dosud neznámého experta na národní bezpečnost a strategické zpravodajství Jose Miguela Alonso-Trabanca, který se zabývá i tím, co bude, až válka na Ukrajině skončí. Bodejť bych experta znal, jak jméno naznačuje, je z Nového Zélandu a píše pro mě rovněž dosud neznámý Geopolitical Monitor. Myslím, že se tam budu vracet. I kvůli historické poznámce v závěru, že lidstvo bylo v podobných situacích mnohokrát, ale dokud se postoje nezmění, silní budou dělat, co mohou, a slabí budou trpět, co musí (Thukydides). (ZDE)

Podle názvu jde o text O vývoji ruské strategie na Ukrajině. Avšak výsledek je vždycky závislý na hře všech přítomných sil, takže hodně se tam píše i o těch druhých. Nabízím až aktuální závěr a převzal jsem to, jak to leží a běží, jen s drobným přičesáním klopýtnutí automatického překladu. Jde o text, který v originálu najdete v druhé části kapitoly Phase 3: Invasion a v navazujících závěrečných poznámkách (Concluding Remarks):

Dosud není známo, jak daleko jsou Rusové připraveni zajít, zejména s ohledem na dostupnost zdrojů, vnitropolitickou dynamiku, taktické překážky a zjevnou logistickou nedostatečnost ruských jednotek. Zpočátku to vypadalo, že chtějí dobýt Kyjev a možná se dokonce pokusí vytvořit přímý koridor k dosažení Moldavska, ale přesměrování jejich úsilí na východní a jižní pobřeží naznačuje, že tyto oblasti jsou cílem, protože jsou strategicky významné, zvláště pokud rozdělení nebo dokonce přímá anexe vychází vstříc ruským národním zájmům. Ostatně obě možnosti mohou existovat vedle sebe. Je příliš brzy o tom mluvit, ale možná bychom měli vzít do úvahy přímé začlenění Donbasu do Ruské federace a současné vytvoření „Novoruska“ jako nového státu podobného Kosovu, Abcházii nebo Jižní Osetii.