Z výše mého blízkého životního jubilea dodávám, že příliš vysoký věk může společnost vnímat jako starcovu nepřístojnost a odvrátit se od něj. Nesouhlasím ani s rozšířeným názorem, že stáří je vždy obdobím zaslouženého klidu. Procházím právě nejhorší etapou svého života.

Z rozjetého rychlíku není radno vyskočit za jízdy. Můj vlak jede stále dále po trati, po které se rozjel před mnoha lety. Ač dnes vystupuji jako opora pro domněle či skutečně nespravedlivě stíhané, více než před třiceti lety jsem začal jako oběť trestného činu, kterým se policie nechtěla zabývat. Stěžoval jsem si tak dlouho, až jsem se dostal do péče policisty Jana Mareše, tehdy specialisty Policejního prezidia pro finanční kriminalitu. Než ale stačil udělat cokoli v můj prospěch, byl zatčen a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody. Začal jsem se o jeho případ zajímat a napsal jsem první sérii celkem sedmi článků, rozebírajících důkazní situaci.

Současně jsem v té době marně usiloval o spojení se Spolkem Šalamoun předsedy Johna Boka, jenž měl být úspěšný v prosazování spravedlnosti. Vyprávělo se tehdy, že soudce, který uvidí v soudní síni neodmyslitelný klobouk Johna Boka, začne soudit slušněji. Náhoda tomu chtěla, že jsme se posléze sešli ve skupině přátel plukovníka Jana Mareše, usilujících o nápravu jeho osudu Prezident Václav Havel nakonec Jana Mareše omilostnil. Doprovázel jsem ho k soudu, když si šel vyzvednout rozhodnutí o milosti.

S Johnem Bokem jsme se stali blízkými přáteli. O něco později jsem vstoupil do Spolku Šalamoun a zapojil jsem se aktivně do jeho činnosti. V té době Šalamoun těžil z osobního přátelství mezi Johnem Bokem a prezidentem Václavem Havlem.. Mělo to příznivý vliv na jeho postavení v očích veřejnosti, ale i na respekt ministrů a soudců.

Zvolení Václava Klause prezidentem republiky jsme přijali s obavami. Ještě před zvolením se vyjádřil, že milostí prezidenta republiky bude jako šafránu. Začal jsem se učit psát podněty ke stížnosti pro porušení zákona, jimiž se Šalamoun dříve nezabýval. Ale Klausova praxe byla dosti odlišná od jeho hrozivého prohlášení. Dříve, než jsem se stal členem Šalamouna, vyprosil jsem u něho druhou milost pro odsouzenou, kterou Václav Havel omilostnil jen částečně. Prezident Václav Klaus se k našemu překvapení projevil jako vstřícný k občanským aktivitám. Přístup do jeho kanceláře byl poměrně snadný. Pokud s námi nejednal osobně, vždy nám trpělivě naslouchali pánové Weigl a Jakl. Pracovnicí kanceláře si dlouho vyprávěli o mé drzosti, s kterou jsem bez předcházející dohodl s sebou přivedl Adélku Vražednici, pravomocně odsouzenou za pokus o vraždu, která tehdy ještě nenastoupila trest. S agendou milostí nakládal Václav Klaus uvážlivě. Zavedl náročný způsob vyhodnocování žádostí, z nichž mnohé sám četl a prožíval. S odstupem soudím, že „špetka šafránu“ sice mohla být o něco větší, ale rozhodně nebyla nicotná, a nevyskytovaly se „podivné milosti“, jež vrhaly špatné světlo na některá rozhodnutí prezidenta Václava Havla.