Česká televize v reklamě mluvila o duelu, ale ten se nekonal. Ač oba politici představují části politického spektra, které jsou od sebe velmi vzdálené, vystupovali jako zástupci jakési neformální „jednotné fronty“ za nedotknutelnost lidských práv, za potírání strachu z imigrantů a odmítání populismu. Je potěšitelné, že se shodli v názoru, že strach z následků imigrační krize nesmí vyústit do potlačování občanských práv a svobod ve prospěch moci orgánů vymáhání práva. Ministr spravedlnosti správně upozornil, že výsledky průzkumů veřejného mínění prozrazují nedostatečnou úroveň znalosti zákonů většiny populace a sklon volat po utužení režimu v opatřeních, která by patrně zasáhla někoho jiného než tazatele. V této souvislosti varoval, že každý se může stát podezřelým na základě neodpovědně podaného trestního oznámení a následně by se mohl dostat do vazby bez souhlasu soudu, pokud by zákonodárci vyslyšeli hlas populistů a vybavili by policii příslušnou pravomocí: policie nemá jinou možnost než šetřit každé trestní oznámení a využívat svých pravomocí. Připomněl jako odstrašující příklad věznici Guantanamo. Vytkl bych mu, že nezdůraznil, že proti přehmatům orgánů činných v trestním řízení nemáme spolehlivou ochranu, proto je na místě trvat na dodržování ústavní Listiny základních práv a svobod.

Tito hosté Václava Moravce se zásadně neshodli pouze v názoru na schválenou finanční pomoc Turecku. Poslanec Vojtěch Filip se zlobil, že peníze jdou do Turecka, které v mnoha ohledech neplní závazky člena Severoatlantické aliance a dokonce jedná aktivně proti zájmům aliance. Například obchoduje s ropou Islámského státu, nebrání odplouvání lodí s uprchlíky a bombarduje Kurdy, kteří jsou velmi účinnou složkou boje proti Islámskému státu a mimo jiné dostávají podporu z České republiky. Podle šéfa komunistů by podporu zasloužily spíše hraniční státy schengenského prostoru, zejména Itálie a Řecko, které by s její pomocí mohly zlepšit ochranu svých hranic. Robert Pelikán sice připustil oprávněnost výtek vůči Turecku, ale trval na tom, že tato země nese tíhu starostí s invazí uprchlíků. Naopak zlepšení ochrany vnějších hranic schengenského prostoru u přímořských států je podle něj iluzorní, protože nezbývá, než připustit přistání plavidel, která dorazila k jejich pořadí.

V podstatě se oba účinkující nekonfliktně doplňovali. Právnické myšlení u obou převážilo nad politickou orientací. Robert Pelikán byl natolik nepolitikářsky korektní, že nevyužil příležitosti k ztrapnění protějšku, když Vojtěch Filip vysvětloval nepříjemnou záležitost zadržení europoslance Miloslava Randsdorfa švýcarskou policií.

Vojtěch Filip je zkušený politický harcovník, na jehož uvážlivé vystupování a argumentační pohotovost jsme zvyklí. Obvykle nevyvolává pohoršení, naopak může vyprovokovat kacířskou otázku, proč členové KSČM nesmí do vlády, ač bývalí členové předlistopadové zločinné KSČ mají stále obrovskou moc v justici, státních zastupitelstvích, policii, samosprávných orgánech a leckde jinde. Vypuzení KSČM z virtuálního klubu „demokratických“ politických stran je fakticky perzekucí jejích voličů, významné menšiny obyvatelstva. Při nedostatku kvalitních lidí ve všech parlamentních politických stranách by větší zapojení představitelů KSČM do státní správy bylo přínosem. Dodávám, že nesdílím ideologii KSČM, k věci se vyjadřuji z ryze pragmatického hlediska.

Vedle Vojtěcha Filipa  je Robert Pelikán v politice naprostým nováčkem. Různá jeho vystoupení z poslední doby shodně s dojmem z Otázek jej ukazují jako člověka myslícího vlastní hlavou, nepodléhajícího davovým náladám, vědomého nezbytnosti ochrany lidských práv. Nedopustí-li se hnutí ANO vůči němu podobné zbrklosti, s jakou naložilo s bývalou ministryní Helenou Válkovou, má šanci vyzrát ve velmi rozumného politika.